Vasyl Kovalskyj

V letech 1844–1848 studoval ve Lvově a Vídni a v letech 1848–1850 znovu ve Lvově. Během roku 1848 dočasně studia přerušil kvůli účasti na revolučním dění.[1] V roce 1848 byl mezi účastníky Slovanského sjezdu v Praze. Tehdy je Vasil (Vasyl) Kovalskyj uváděn jako chovanec řeckokatolického konviktu ve Vídni.[4][5] Patřil mezi spoluzakladatele rusínského národního domu v Haliči[2] a působil jako jeho prezident.[3] Napsal ukrajinskou čítanku pro nižší gymnázia.[2] Počátkem 50. let[1] se podílel se na prvních oficiálních překladech rakouské legislativy do ukrajinštiny.[2] Zároveň tehdy studoval práva na Vídeňské univerzitě.[1]

Profesí byl soudcem. V roce 1858 nastoupil ke krajskému soudu v Přemyšli. Roku 1867 se stal radou zemského soudu ve Lvově. Roku 1883 získal titul dvorního rady. V období let 1880–1898 zastával funkci rady vrchního soudního dvora a kasačního soudu ve Vídni. Od roku 1898 působil na postu předsedy senátu vrchního soudního dvora.[1] V roce 1894 mu byl udělen Císařský rakouský řád Leopoldův.[6]

Byl aktivní i politicky. V letech 1867–1882[1] (podle jiného zdroje od roku 1873 do 80. let 19. století[3]) působil jako poslanec Haličského zemského sněmu.[2][7] Byl taky poslancem Říšské rady (celostátního parlamentu), kam usedl v prvních přímých volbách roku 1873, za kurii venkovských obcí v Haliči, obvod Stryj, Drohobyč atd.[8] V roce 1873 se uvádí jako Basil Kowalski, c. k. rada vrchního zemského soudu, bytem Lvov.[9] Mandát obhájil ve volbách roku 1879 a zvolen byl i ve volbách roku 1885, nyní za kurii venkovských obcí, obvod Žovkva, Sokal atd.[8]

V parlamentu zastupoval provládní rusínský blok.[10] Ten v roce 1873 čítal 15-16 poslanců (jeden poslanec, Stepan Kačala, kolísal mezi rusínským a polským táborem). Kovalskyj náležel mezi čtyři rusínské poslance z řad státních úředníků.[11] Rusíni zpočátku v roce 1873 tvořili jen volnou skupinu, která v parlamentu vystupovala jako spojenec německorakouské centralisticky a liberálně orientované Ústavní strany. Brzy však vznikl samostatný Rusínský klub.[3] Jako člen Rusínského klubu se uvádí i v roce 1878.[12] V prosinci 1882 se přidal k nově ustavenému poslaneckému Coroniniho klubu, oficiálně nazývanému Klub liberálního středu, který byl orientován vstřícněji k vládě Eduarda Taaffeho.[13] Za člena Coroniniho klubu se uvádí i po volbách do Říšské rady roku 1885.[14]

Zemřel v březnu 1911 ve Vídni ve věku 85 let. Pohřeb se konal z řeckokatolického kostela svaté Barbory na vídeňský ústřední hřbitov.[3]