Claudius

Tiberius Claudius Drusus, jak znělo Claudiovo rodné jméno, se narodil 1. srpna 10 př. n. l. ve městě Lugdunum (dnešní Lyon).[1] Jeho rodiče byli vojevůdce Nero Claudius Drusus, Augustův nevlastní syn, a Antonie mladší. Claudius měl dva starší sourozence: bratra Germanika a sestru Livillu. Antonie mladší porodila ještě další dvě děti, ty ale brzy zemřely.[2] Ze strany své matky byl vnukem triumvira Marka Antonia a Augustovy sestry Octavie mladší. Jeho otec Drusus vzešel ze svazku senátora Tiberia Claudia Nerona a Livie Drusilly, pozdější manželky Augusta. Nedlouho po Claudiově narození Drusus podlehl následkům zranění utrpěného při tažení v Germánii.[2] Claudiova matka Antonie, jež se nikdy znovu neprovdala, si záhy povšimla zjevné neduživosti svého syna.[3] Podle Suetonia ho nazývala „lidskou zrůdou“ a tvrdila, že „od přírody nebyl dodělán, nýbrž jenom započat“.[4] Antonie zřejmě chlapce předala do výchovy jeho babičce Livii Drusille.[5] Ta s ním jednala podobně nevlídně jako Antonie, zřídkakdy s ním hovořila a napomínala ho strohými dopisy.[4] Protože se věřilo, že jeho nevalný stav je způsoben leností a nedostatkem pevné vůle, ustavili jeho dohlížitelem někdejšího dozorce stájí, aby ho ukáznil.[6] Když měl v roce 5 nebo 6 obléci mužskou togu, v tajnosti a bez jakýchkoli slavností ho dopravili na Kapitol.[1] Při gladiátorských zápasech uspořádaných k upomínce na jeho otce se Claudius objevil zahalený v plášti s kápí.[1]

Claudiova matka Antonie mladší

Během Claudiova dospívání příznaky jeho churavosti poněkud zeslábly. V témže období života začal vykazovat zálibu ve vědních oborech.[7] Augustus v jednom dopise Livii vyjádřil údiv nad překvapivě dobrou úrovní Claudiovy rétoriky.[8] Přesto odmítl jakékoli úvahy o jeho politické kariéře, jelikož nehodlal kvůli jeho nemohoucnosti vystavovat v posměch celou císařskou rodinu.[9] Na oblouku v Pavii, vztyčeném na počest dynastie někdy v letech 7 až 8, se Claudiovo jméno, znějící Tiberius Claudius Nero Germanicus po adopci Germanika strýcem Tiberiem, nacházelo na samém okraji.[10] Claudius projevoval intenzivní zájem o historii, v níž ho vzdělávali Titus Livius a Sulpicius Flavus.[11] Mnoho času trávil ve společnosti Flava a filozofa Athenodóra Kananita.[8] Podporován svými přáteli věnoval se literární tvorbě a kromě jiného sepsal nedochované římské dějiny počínající smrtí Julia Caesara. Na naléhání Livie a Antonie ovšem upustil od zpracování ožehavé látky druhého triumvirátu a občanských válek.[12]

Claudius se celkem čtyřikrát oženil a už v mladém věku ho dvakrát zasnoubili: nejprve s Aemilií Lepidou, již musel zapudit poté, co její matka Julie mladší upadla v roce 8 v nemilost, posléze s dcerou Tiberiova chráněnce Livií Medullinou.[13] Ta náhle zemřela v den konání svatby.[14] První manželství uzavřel roku 9 s Plautií Urgulanillou, vnučkou důvěrnice Livie Drusilly. Urgulanilla Claudiovi porodila syna jménem Claudius Drusus.[15]

Události následující po Augustově smrti v roce 14 podtrhly Claudiovu naprostou bezvýznamnost. Zesnulý princeps ho v závěti zařadil mezi dědice třetího stupně, bezmála jako cizí osobu.[16] Claudius požádal strýce Tiberia, nastoupivšího tehdy na trůn, o svolení podílet se na veřejném životě.[17] Tiberius vyhověl synovcově prosbě udělením konzulských odznaků (ornamenta consularia).[18] Claudius nespokojený s prázdnou poctou se opětovně domáhal úřadu, nicméně narazil na Tiberiovu podrážděnou reakci.[18] Císařovo zamítavé stanovisko Claudia připravilo o veškerou naději na veřejné funkce.[17] Odebral se proto do ústraní a větší část Tiberiova panování strávil na svých usedlostech nedaleko Říma a v Kampánii.[18] Claudiovi se i přes odtažitost císařské rodiny dostávalo jisté úcty, neboť jezdci si ho opakovaně volili za svého zástupce.[19] Senátoři rozhodli o obnovení jeho domu, shořelého při požáru, a dokonce ho připustili k účasti na debatě senátu. Tiberius se ale postavil proti těmto usnesením.[19]

V roce 19 otřásla Claudiem smrt bratra Germanika. Někteří z Germanikových stoupenců a klientů v něm poté spatřovali svého patrona.[17] Když zemřel také Tiberiův syn Drusus mladší, senátní frakce zmínily Claudia jako možného dědice, což nasvědčuje tomu, že Claudius i při svém vyloučení z veřejného života mohl chovat určité politické ambice.[20] O příbuzenství s ním se ucházel i mocný pretoriánský prefekt Lucius Aelius Seianus, jehož dceru zasnoubili s mladým Claudiem Drusem.[21] Chlapec však krátce nato zemřel na zadušení.[15] Kolem roku 24 se Claudius rozvedl s Urgulanillou z důvodu cizoložství a podezření, že osnovala vraždu své švagrové.[22] Nedlouho po rozvodu přivedla Urgulanilla na svět dceru Claudii, již odvrhl, protože otcem dítěte byl jeho propuštěnec.[23] Pravděpodobně v roce 28 uzavřel sňatek se Seianovou příbuznou Aelií Paetinou, která mu porodila dceru Claudii Antonii.[24] O tři roky později Paetinu zapudil v souvislosti se Seianovým pádem.[25]

Claudiovo postavení se poněkud zlepšilo na počátku vlády jeho synovce Caliguly. Ten si v roce 37 zvolil strýce za kolegu v konzulátu,[26] čímž chtěl oživit vzpomínku na svého otce Germanika. Claudius získal vytoužený úřad a těšil se oblibě lidu, jenž ho zdravil jako císařova strýce a Germanikova bratra.[27] Jakmile se Caligula pevně ujal moci, Claudius se stal objektem jeho zlomyslných vtipů a několikrát se ocitl v nebezpečí života.[28] Největšímu ohrožení měl čelit v roce 39, kdy jako člen senátní delegace blahopřál císaři k potlačení Gaetulikova spiknutí, načež ho jeho rozběsněný synovec měl vhodit do řeky.[29] Caligula ho mimoto přiměl, aby zaplatil nesmírně vysokou sumu za vstup do kněžského sboru, takže Claudius musel nejenom prodat veškerý majetek, nýbrž se ještě zadlužil a upadl do veliké nouze.[30] Nejspíše roku 38 nebo 39 se oženil s výrazně mladší Valerií Messalinou.[31] V dalších dvou letech se Claudiovi a Messalině narodily dvě děti: dcera Claudia Octavia a syn Tiberius Claudius Germanicus, známější jako Britannicus.[32]

Gardista zdraví Claudia jako císaře, detail obrazu od Lawrence Alma-Tademy

24. ledna 41 Caligula podlehl rozsáhlému komplotu, do něhož byli zapojeni někteří pretoriáni, včetně tribuna Cassia Chaerey a jednoho z prefektů, a celá řada senátorů, jezdců a členů císařského dvora.[33] Ohledně Claudiova možného zapletení do konspirace neexistují žádné důkazy, třebaže o ní mohl mít informace.[34] Po Caligulově zavraždění spiklenci uchystali stejný osud i jeho manželce Caesonii a malé dcerce, což nasvědčuje jejich úmyslu pobít všechny příslušníky císařské dynastie.[35] Vystrašený Claudius v nastalém zmatku uprchl do paláce a ukryl se na jedné z teras mezi závěsy.[36] Tam ho objevil jeden z pretoriánů, jenž ho poznal a pozdravil jako císaře.[37] Podle Suetonia se Claudius měl vrhnout k vojákovým nohám a prosit o život.[38] Pretoriáni nato Claudia, k němuž chovali náklonnost jako k bratrovi milovaného Germanika, posadili do nosítek a donesli do kasáren.[39] Zde pod jejich ochranou strávil nadcházející noc.[38]

Senát se po atentátu radil na Kapitolu.[40] Někteří senátoři, zastírající vlastní ambice chopit se moci, navrhovali obnovení republiky a popravení zbývajících členů císařského rodu.[41] Jiní upřednostňovali zachování principátu, nemohli se ale shodnout na vhodném kandidátovi trůnu.[42] Padla jména Marka Vinicia, manžela Caligulovy sestry Julie Livilly, Lucia Annia Viniciana nebo Decima Valeria Asiatika, z nichž žádný nezískal dostatečnou podporu.[43] Senátoři se následně dozvěděli překvapivou zprávu, že se Claudius nachází v bezpečí pretoriánského tábora.[44] Vyslali tedy tribuny, aby ho přesvědčili dostavit se do radnice. Claudius, vědom si možného rizika, odpověděl, že ho násilím dopravili do kasáren a nemůže přihlížet jednání senátu.[38] Pretoriáni shromáždění ve zbraních ho poté provolali císařem.[45] Druhý den ráno se senát, opuštěný mezitím městskými kohortami, sešel jen v nepatrném počtu a odhlasoval usnesení, jimiž stvrdil Claudiovu vládu.[46]

Legie, rozmístěné na hranicích, nemohly vzhledem k ročnímu období zasáhnout do rozhodování o Caligulově nástupci, třebaže Servius Sulpicius Galba na horním Rýně byl vybízen, aby převzal moc.[47] Claudius, naprosto postrádající politické a vojenské zkušenosti, se tak jako první stal principem nikoli z vůle senátu, nýbrž pretoriánské gardy.[48] Protože každému příslušníkovi gardy přislíbil donativum ve výši 15 000 sesterciů, byl rovněž prvním císařem, který si zajistil loajalitu vojska tím, že ho uplatil.[49] Svoji vděčnost pretoriánům dal zřetelně najevo vyražením mincí, na nichž vyzdvihl roli, již sehráli při jeho povýšení.[50] Taktéž počátek své vlády počítal od 24. ledna, kdy ho garda provolala za císaře.[51]

V zájmu upevnění svého postavení a zmírnění napětí Claudius amnestoval veškeré skutky a výroky učiněné v kritických okamžicích během a po Caligulově zavraždění.[52] Smrtí potrestal pouze několik přímých účastníků atentátu.[53] Souhlasil s odstraněním Caligulových soch, ačkoli nedovolil uvalit na něho damnatio memoriae.[54] Zrušil také jeho nařízení, včetně jím uvalených tíživých daní, a povolil návrat všem osobám poslaným do vyhnanství, čímž chtěl dát zapomenout na Caligulův despotismus.[54] Svoji legitimitu se snažil posílit demonstrativním zdůrazňováním návaznosti na Augusta.[55] Přestože nepatřil k rodu Juliů a nebyl Augustovým pokrevním příbuzným, zařadil do svého jména cognomen Caesar.[56] Obdobně přijal všechny tituly odhlasované mu senátem s výjimkou Pater patriae, který si osvojil v roce 42.[57] Náležité pocty obdrželi jeho předkové z rodu Claudiů: bábu Livii Drusillu, Augustovu choť, dal prohlásit za bohyni, matce Antonii mladší přiznal titul Augusta a v den narozenin otce Drusa nechal konat hry.[58] Neopomenul ani bratra Germanika a děda Marka Antonia.[52]

Okolnosti Claudiovy intronizace nadmíru ztěžovaly, ba téměř znemožňovaly klidné soužití se senátem, poznamenané nepřátelstvím četných jedinců a vzájemnou obezřetností.[59] Claudius vstoupil do senátu teprve třicet dnů po svém nástupu, a to za doprovodu pretoriánských prefektů a tribunů.[60] Navzdory tomu se pokoušel vstřícností dosáhnout uvolnění napětí a nastolení konstruktivní spolupráce se senátory.[61] Při zasedáních jim tudíž demonstrativně prokazoval náležitou úctu a vystupoval jako jeden z nich.[62] Zrušil nenáviděné velezrádné procesy (maiestas), četné senátory vyznamenal triumfálními odznaky (ornamenta triumphalia) nebo je obdařil konzulátem.[63] Leckteré pověřil výkonem tohoto úřadu opakovaně, když sám ho zastával celkem pětkrát.[64] Do kompetence senátu vrátil rozhodování o výběru místodržitelů provincií Makedonie a Achaia.[65]

Přes tato opatření mnoho senátorů setrvávalo v opozici proti císaři. Jejich nepřátelství částečně pramenilo z pozvolného odnímání kompetencí senátu a jejich přenášení na císařskou administrativu a propuštěnce.[66] Těžiště výkonu vlády se tak přesunulo ze senátu na císařský dvůr.[67] Slabost Claudiovy pozice dále zvýrazňovala skutečnost, že postrádal reálného mužského dědice, jelikož jeho jediný žijící syn Britannicus se narodil tři týdny po uchopení moci.[15] Na rozdíl od jiných aristokratů nebyl s Augustem spřízněn v přímé linii.[68] Všechny tyto skutečnosti vedly k několika spiknutím, jež podnikli muži cítící se být povolanějšími k výkonu císařské hodnosti. Claudius se s nimi tvrdě vypořádal, o čemž svědčí Suetoniova poznámka o 35 popravených senátorech a více než 300 jezdcích.[69] Nenávist senátorů chovaná vůči Claudiovi našla svoje vyjádření v satirickém díle Apocolocyntosis Claudii, v němž Seneca vyčítá císaři jeho útoky proti senátu.[70] Většina ostatních antických autorů přičítala exekuce senátorů nadměrnému vlivu Claudiových propuštěnců a manželek.[71]

Krátce po získání vlády Claudius povolal do Říma senátora Appia Junia Silana, tehdejšího správce Hispanie Tarraconensis, aby se oženil s Domitií Lepidou, matkou císařovny Messaliny.[72] Tento potenciální pretendent trůnu byl už v roce 42 za nejasných okolností usmrcen, aniž mu byl dopřán soud.[73] Silanova poprava patrně přispěla k vypuknutí hrozivé vzpoury vedené Luciem Arruntiem Camillem Scribonianem, jemuž jako místodržiteli Dalmácie podléhaly Sedmá a Devátá legie.[74] Podle Cassia Diona tato revolta Claudia natolik vyděsila, že uvažoval o vzdání se vlády ve prospěch Scriboniana.[75] Nebezpečí ale pominulo po několika dnech, kdy vojáci od Scriboniana odpadli a ten spáchal sebevraždu.[76] Obě legie poté obdržely čestný titul Claudia Pia Fidelis („věrná a oddaná Claudiovi“).[76] Senátoři podporující Scribonianovo povstání, včetně Lucia Annia Viniciana či Caeciny Paeta, si po jeho potlačení vzali život nebo skončili na popravišti.[77]

Mnozí jiní byli popraveni z nejrůznějších důvodů: někteří v důsledku domnělých nebo skutečných spiknutí, jiní kvůli intrikám nebo soupeření v císařově nejužším okolí. V roce 45 byli posláni do vyhnanství Gaius Asinius Gallus a Titus Statilius Taurus Corvinus, vnukové slavného řečníka Gaia Asinia Polliona, obvinění z konspirace, do níž měli být zapleteni i císařovi propuštěnci a otroci.[78] Smrt stihla manžela císařovy dcery Claudie Antonie, mimořádně urozeného Gnaea Pompeia Magna, který se měl podílet na komplotu společně se svým otcem Markem Liciniem Crassem Frugim.[79] Stejný osud stihl kromě mnoha jiných konzulárů i Marka Vinicia.[79] Někdejšího konzula Valeria Asiatika nechala Messalina v roce 47 obžalovat z příprav převratu proti Claudiovi.[80] Tento ambiciózní magnát galského původu mohl pro Claudia představovat hrozbu jako jeden z původců Caligulova zavraždění.[81] Během procesu, odehrávajícím se v císařském paláci za neúčasti senátu, shledali Asiatika vinným, načež si otevřel žíly.[82]

V letech 47 až 48 zastával Claudius společně s Luciem Vitelliem úřad cenzora, obsazený poprvé po desetiletích.[83] Cenzoři měli na starosti kromě jiného revidování alba senátorů, přičemž směli z řad senátu vyloučit jedince nesplňující požadavky cenzu.[84] Někteří se rozhodli pro dobrovolný odchod, zdráhající se byli přinuceni.[85] Císaři se tak naskytla příležitost odměnit oddané stoupence povýšením a naklonit si potenciální soupeře.[86] Při reorganizaci senátu usiloval o nahrazení propuštěných členů zámožnými muži z provincií, čímž si zajistil jejich přízeň.[87] Na bronzové tabuli nalezené v 16. století v Lyonu se zachovala Claudiova řeč, v níž se zasazoval za přijetí galských šlechticů do senátu.[88] V pozměněné podobě ji zmiňuje i Tacitus.[89] V tomto projevu se Claudius vyslovil uctivě k senátorům a zároveň kritizoval jejich odmítavý postoj k provinciálům.[89] V rámci cenzu znatelně navýšil počet patricijů, mezi něž přibral vážené senátory a osoby vznešeného původu, a tím reagoval na vymírání starých rodů.[84]

Oporu pro svůj režim, již nenacházel u senátu, Claudius hledal u přátel své rodiny, jako byli senátor Lucius Vitellius nebo vojevůdce Aulus Plautius, a mezi členy vlastní domácnosti, především mezi kvalifikovanými propuštěnými otroky.[90] Jejich enormní vliv na chod státu hojně komentují už antické prameny a moderní historikové jejich závěry potvrzují.[91] Císařští propuštěnci těžili z počínajícího rozvoje komplexních správních struktur říše.[92] Princeps se na ně spoléhal jako na své osobní rádce a neváhal je pověřovat úkoly spadajícími do kompetence magistrátů.[93] S růstem moci propuštěnců se zvyšovala nelibost a řevnivost senátorů vůči nim.[94] Z jejich pohledu totiž Claudius přenesením rozsáhlých kompetencí na propuštěnce podkopával autoritu senátu.[90]

Augustus a Tiberius využívali v souladu s běžnou římskou praxí služeb svých propuštěnců a otroků při řešení určitých administrativních záležitostí.[95] Na důležitosti začali propuštěnci nabývat za Caliguly.[96] Teprve Claudius však v zájmu racionalizace a vyšší efektivnosti položil základy centralizované císařské byrokracii, vedené propuštěnci. Ti stáli v čele specializovaných kanceláří zastřešujících výkon rozličných státních úkolů.[97] Přesto není prokázáno, že by vytváření těchto správních útvarů a využívání propuštěnců bylo Claudiovou záměrnou politikou.[98] Kanceláře každopádně fungovaly nezávisle na tradičních institucích, reprezentovaných senátory a jezdci.[97] Urozenost a hrdost těchto jedinců překážely tomu, aby mohli sloužit principovi jako jeho podřízení.[99] Pozice v rámci císařské správy proto obsazovali poslušní a snadno nahraditelní muži cizího původu, loajální pouze samotnému principovi.[97] Nehledě na ohromnou moc, již soustředili ve svých rukou, propuštěnci dokázali díky svému výsadnímu postavení shromáždit obrovské jmění.[100] Když si prý Claudius jednou postěžoval na nevalný stav císařských financí, kdosi mu žertem poradil, aby spojil svůj majetek se dvěma z nich.[101]

Mezi nejvýraznější postavy vykonávající čelné pozice v císařských kancelářích náleželi Claudiovi favoriti, jako byl Narcissus, zastávající funkci dvorního tajemníka vyřizujícího korespondenci (ab epistulis), a Pallas, přednosta císařovy pokladny (a rationibus).[101] Narcissus si v paláci vytvořil vlastní mocenskou základnu a jednal ve shodě s Messalinou, třebaže se nakonec obrátil proti ní.[102] Někteří senátoři, kupříkladu Titus Flavius Vespasianus, mu vděčili za svoji kariéru.[103] Cassius Dio poznamenává, že nahromadil nezměrné bohatství více než 400 milionů sesterciů.[104] Pallas dohlížel na finanční odvody poskytované provinciemi, provedl reformu výběru daní a zbohatl podobně jako Narcissus.[105] Pallantova bratra Felika Claudius ustavil jako místodržitele provincie Judeje.[106] Mimořádné oblibě se těšil také Polybius, učenec zastávající funkci sepisovatele projevů (a studiis),[107] jemuž později přivodilo zkázu falešné obvinění Messaliny.[108] Caligulův propuštěnec Callistus působil za Claudia jako tajemník pro otázky práva a spravedlnosti (a libellis).[109]

Bronzová hlava Claudia nalezená v hrabství Suffolk

Scribonianova vzpoura pošramotila Claudiovu reputaci v očích vojska a ještě více nahlodala jeho nestabilní postavení.[110] Příležitost k pozvednutí nevalné prestiže se nabízela v neklidné Británii, nalézající se dosud mimo římskou kontrolu.[111] Římané se tam vojensky angažovali již v polovině 1. století př. n. l., kdy se proti Britanům dvakrát vypravil Julius Caesar.[110] Jeho tažení v Británii nepřinesla Římu trvalé územní zisky a po jeho odchodu se poměry na ostrově vyvíjely i nadále veskrze nezávisle.[112] Římané nicméně nespouštěli tamní keltské kmeny ze zřetele, a Caligula dokonce zvažoval uspořádání expedice proti Britanům.[113] Mezi nimi probíhaly vnitřní rozbroje související s politickým rozmachem kmene Catuvellů.[111] Ti vypudili náčelníka sousedního kmene Atrebatů jménem Verica, jenž se uchýlil k Římanům a požádal Claudia o pomoc.[114] Císaři se tím naskytla vhodná záminka k tomu, aby napodobil Caesara a zasáhl na ostrově.[115] Vlastnímu vpádu, k němuž došlo v roce 43, předcházely rozsáhlé přípravy, v rámci nichž Claudius ustavil velitelem invazního vojska osvědčeného a loajálního Aula Plautia, někdejšího legáta v Panonii.[116] K provedení operace byly vybrány čtyři legie: II Augusta, XIV Gemina, XX a IX Hispana. Společně s galskými, germánskými a thráckými pomocnými sbory čítalo římské vojsko zhruba 40 000 mužů.[117]

Poté, co se Římané nalodili v Gesoriaku (dnešní Boulogne), rozděleni na tři části překonali Lamanšský průliv, a aniž by narazili na odpor Britanů, přistáli poblíž Rutupiae (Richborough).[118] Plautius následně vyrazil na sever, aby se střetl s Britany vedenými bratry Togodumnem a Caratakem.[119] V nastalé bitvě u Medway Římané zaskočili své protivníky a pronásledovali Britany až k řece Temži.[120] Togodumnus přišel o život, zatímco Caratakovi se podařilo uprchnout na západ, kde pokračoval v odboji proti útočníkům.[121] Plautius se pak rozhodl vyčkat příchodu císaře.[122] Claudius dorazil v doprovodu velkého počtu senátorů, jež se neodvažoval ponechat v Římě po dobu své nepřítomnosti.[123] Kromě toho přivedl posily včetně válečných slonů.[122] Jakmile císař převzal velení, Římané dokončili tažení dobytím města Camulodunum a podrobením okolních kmenů.[124] Jeho vojáci ho posléze opakovaně pozdravili jako imperátora.[125] Po tomto velkolepém završení výpravy se Claudius odebral zpět do Říma, kde oslavil triumf za přemožení Britanů.[126] Na Martově poli byl na jeho počest vztyčen vítězný oblouk a společně se svým synem obdržel čestné přízvisko Britannicus.[127] Všem konzulárům, kteří s ním odcestovali do Británie, dal udělit triumfální odznaky a Plautia odměnil tím, že mu po návratu dovolil oslavit ovaci (ovatio).[128]

Plautius jako první místodržitel provincie Británie vedl římské vojáky dále na sever a západ ostrova.[129] Římané pronikli až k nynějšímu Lincolnu a na tomto místě vybudovali legionářský tábor Lindum.[121] Navázali rovněž styky s Cartimanduou, královnou Brigantů.[130] Římané záhy postoupili až k ústí řeky Severn a zřídili hraniční linii podél silnice Fosse Way mezi Exeterem a Lincolnem.[124] Druhý správce provincie, Publius Ostorius Scapula, zakročil v jižním Walesu proti Silurům, u nichž se zdržoval Caratacus, brojící proti Římanům,[131] a založil legionářskou základnu Glevum (Gloucester).[130] Když Caratacus odešel k Ordovikům, Ostorius ho zdolal v otevřené bitvě.[132] Poražený náčelník hledal záchranu u Cartimanduy, jež ho v roce 51 vydala Římanům.[133] Zajatý Caratacus si však neohroženou řečí vymohl v Římě od Claudia milost.[134]

V zahraniční politice se Claudius poněkud odchýlil od svých předchůdců a zřízením několika nových provincií rozšířil římskou říši. Vzápětí po získání trůnu se musel vypořádávat s Caligulovým dědictvím v podobě války v Mauretánii.[135] Tamějšího vládce Ptolemaia nechal Caligula zavraždit během jeho návštěvy Říma v roce 40, načež zdejší kočovné kmeny zvedly odboj proti Římanům.[136] Proti Maurům byl vyslán vojevůdce Gaius Suetonius Paulinus, který si v letech 41 až 42 podmanil jejich zemi a překročil pohoří Atlas.[137] Pacifikaci Mauretánie dokončil v dalších letech schopný Gnaeus Hosidius Geta.[138] Dobyté teritorium Claudius rozdělil do dvou provincií: na západě se nacházela Mauretania Tingitana, na východě Mauretania Caesariensis.[139]

Římská říše za Claudia

V Germánii napadli Chattové pod vedením Gannaska římské území.[140] Gnaeus Domitius Corbulo zahnal tyto barbary a posléze se vydal za Rýn proti Frisiům a Chaukům. Claudius, znervóznělý legátovou aktivitou, mu přikázal, aby ustal ve výboji.[141] Corbulo se proto poslušně stáhl zpět.[142] Římané přesto udržovali na pravém břehu Rýna opevněné předpolí v prostoru Mogontiaka (Mohuč) a dnešního Wiesbadenu.[143] Rozšiřování a výstavba pohraničních pevností probíhala i na jihu. Podél Dunaje vznikla celá soustava kastelů, chránících mimo jiné Noricum, přetvořené za Claudia v regulérní provincii v čele s prokurátorem.[144]

Hranice impéria se Claudius snažil zesílit i prostřednictvím klientských vládců. V roce 47 Římané dosadili Cheruskům na jejich vlastní žádost za náčelníka Arminiova synovce Italika, vychovaného v Římě.[145] Zasáhli i do poměrů v bosporském království, ležícím při severních březích Černého moře, kde nahradili tamějšího vládce Mithridata jeho bratrem Kotyem.[146] V Orientu využili rozbrojů mezi Parthy k posílení svého postavení v Arménii[147] a neúspěšně se pokusili prosadit vlastního kandidáta na parthský trůn.[148] Jakmile ovšem vnitřní konflikt v parthské říši pominul, Vologaisés I. vtáhl roku 52 do Arménie, jejímž králem učinil svého bratra Tiridata, a zbavil Římany vlivu v této zemi.[149] V roce 41 Claudius převedl Judeu a Samaří do správy Heroda Agrippy, jemuž podle líčení Flavia Josepha vděčil za pomoc při získání vlády.[150] Po smrti Heroda Agrippy v roce 44 se ale rozhodl Judeji vrátit status římské provincie, řízené prokurátorem.[151] Již o rok dříve anektoval doposud nezávislou Lykii, nalézající se na jihozápadě Malé Asie.[152] V roce 46 přeměnil v provincii také Thrákii, poté, co zdejšího krále zavraždila jeho manželka.[153]

Claudius po vzoru Julia Caesara povzbuzoval romanizaci provincií velkorysým udílením římského občanství jednotlivcům či celým komunitám.[154] Při cenzu v roce 48 dosáhl počet římských občanů čísla 5 984 072,[84] což znamenalo oproti předchozímu, za Augusta vykonanému cenzu nárůst o zhruba jeden milion. Císař na druhou stranu neváhal odejmout občanství třeba i význačným provinciálům, pokud neprokázali znalost latiny, nebo trestat ty, kteří si je přisvojovali neprávem.[155] Provincie dále pozvedl zakládáním četných kolonií v nově podmaněných zemích a pohraničních krajích, jako bylo třeba Camulodunum v Británii.[156] Severoafrické město Volubilis povýšil na municipium za jeho přínos Římanům během války v Mauretánii.[157] Oppidum Ubiorum, rodiště Agrippiny mladší, učinil v roce 50 kolonií s názvem Colonia Claudia Ara Agrippinensium (dnešní Kolín nad Rýnem).[158] Císařova politika vůči provinciím a jejím obyvatelům přispívala k oslabení přednostní pozice Říma a Itálie a narážela na jistý nesouhlas, jak je zřejmé i ze Senekova ironického zhodnocení.[159]

V Claudiově pojetí principátu hrála stěžejní úlohu role císaře jako soudce. Soudcovské činnosti se Claudius věnoval takřka každý den, přičemž ji vykonával s velikou svědomitostí a neúnavností.[160] Hned na počátku vlády zrušil velezrádné procesy (maiestas) a v podobném duchu srazil odměny pro žalobce (delatores).[161] Při posuzování jednotlivých případů se běžně řídil spíše vlastním smyslem pro spravedlnost než právními zásadami a precedenty.[162] Přílišnou tvrdost právních předpisů tak často tlumil dle svého uvážení.[163] Někdy si ale naopak počínal příliš tvrdě.[162] Pokud se jeden z účastníků nedostavil k jednání, císař rozhodoval ve prospěch přítomné strany.[164] Jestliže se nepřítomnost týkala žalobce, činil ho za to osobně odpovědným.[165] Přes svoji horlivost se nevyvaroval přehmatů, jeho rozhodnutí byla nepředvídatelná a nedokázal vždy zachovat nestrannost.[162] To se týkalo hlavně případů mužů urážejících ho před nástupem na trůn.[60] Některá jeho rozhodnutí, zaznamenaná Suetoniem, nepostrádají na bizarnosti.[166] V určitých případech měl před vynesením rozsudku údajně vyslechnout pouze jednu ze stran sporu.[167] Moderní historikové poukazují zvláště na kritizovaná soudní řízení odehrávající se na císařském dvoře, faktický císařský tribunál, jímž Claudius zasahoval do pravomoci senátu soudit vlastní členy.[165] Třebaže v něm vedle principa zasedalo dvacet vybraných senátorů, soudní jednání nebylo veřejné a žalovaným hrozila svévole lehce ovlivnitelného císaře.[168]

Prameny naznačují, že Caligula se v závěru svého panování ocitl téměř na pokraji bankrotu a musel přijmout zoufalá opatření ke zvýšení státních příjmů.[169] Navzdory tomu neexistují žádné doklady, že by Claudius čelil obtížím téhož druhu, přestože rušil daně zavedené svým předchůdcem.[54] Jeho výdaje zůstávaly na vysoké úrovni, nicméně nedosahovaly rozměrů Caligulovy marnotratnosti.[170] Státní finance byly soustředěny v rukou Claudia a jemu podřízených či jím dosazených lidí. Na státní kasu (aerarium) dohlížel prostřednictvím dvou quaestorů, jež vybíral.[171] Stále větší díl příjmů plynul přímo do císařské pokladny (fiscus).[172] Sotva se ujal moci, vyplatil pretoriánům vysoké donativy a ve výroční den svého nástupu jim každoročně uděloval finanční odměny.[173] Přízeň lidu si vykupoval dary rozdílenými při různých příležitostech, jako bylo třeba vítězství v Británii.[174] Velice často organizoval nákladné hry, a v roce 47 uspořádal při výročí osmi set let založení Říma dokonce hry stoletní (ludi saeculares), ačkoli naposledy se konaly za Augusta.[175] O blaho římského lidu pečoval rozsáhlými stavebními projekty, zaměřenými především na zlepšení životní úrovně nižších vrstev.[176] Dbal o zajištění přísunu obilí do hlavního města, jehož distribuci začali provádět císařští prokurátoři na místo senátních prefektů.[86] Ohromné množství peněžních prostředků vynaložil rovněž na válečné podniky.[135]

Z Claudiovy provinciální politiky a nelehkého soužití se senátem těžil do určité míry jezdecký stav. Se vznikem nových provincií souviselo ustavení prokurátorských místodržitelských postů, vykonávaných jezdci, a těm se tak nabízelo více možností k dalšímu vzestupu.[177] Císař usiloval o zachování integrity tohoto stavu a tvrdě trestal propuštěnce vydávající se za jezdce.[65] Mimoto reformoval kariérní postup jezdců a určil jim povinnou vojenskou službu jako předpoklad účasti na veřejných záležitostech.[178]

Přes své konzervativní založení se Claudius nebránil reformám v náboženských otázkách. Na rozdíl od Caliguly odmítal, aby mu prokazovali božské pocty, o čemž svědčí jeho slavný list, v němž nedovolil obyvatelům Alexandrie postavit mu chrám.[135] Vzhledem ke zdaru svých válečných tažení rozšířil v roce 49 pomerium, posvátné hranice města Říma.[179] Reorganizoval kolegium starobylých etruských věštců zvaných haruspikové, současně ale vykázal z Itálie všechny cizí astrology.[180] Uvažoval také o přenesení Eleusínských mystérií z Attiky do Říma.[65] Naproti tomu tvrdě zakročil proti druidům, jejichž obřady úplně zakázal.[181] Ohledně jeho postoje k Židům se prameny poněkud rozcházejí. Cassius Dio uvádí, že jejich velký počet v Římě mu zabránil v tom, aby je z města vypudil. Spokojil se pouze s tím, že jim zakázal shromažďovat se,[182] a tak jim chtěl zřejmě znesnadnit získávání proselytů.[135] Podle Suetonia je však vyhnal, neboť „z podněcování Chréstova vytrvale tropili nepokoje“.[65]

Porta Maggiore v Římě

Claudius uskutečnil v hlavním městě i v provinciích četné veřejné stavební projekty. Aby obyvatelům Říma zajistil dostatečné množství pitné vody, vystavěl dva akvadukty: Aqua Claudia a Anio Novus, s jejichž budováním započal už Caligula.[176] Oba vodovody byly dokončeny v roce 52, přičemž se stýkaly u brány Porta Maggiore.[183] Vedle toho nechal zrenovovat starší akvadukt Aqua Virgo.[183] Ještě větší pozornost věnoval zásobování obilím.[184] V Římě vyhloubil splavný kanál spojující Tiberu s novým přístavem Portus Romae nedaleko Ostie a bránící záplavám.[185] Tento přístav, o němž uvažoval i Julius Caesar, se rozhodl vybudovat nehledě na námitky architektů poukazujících na jeho nákladnost.[186] Chtěl tak předejít hrozícímu hladu z důvodu nejisté dopravy v zimních měsících.[186] Nejdříve nechal vykopat pás země zabírající několik desítek hektarů, poté zřídil po obou stranách vstupu dvě obrovská, obloukovitě zahnutá mola vybíhající do moře, a mezi nimi zbudoval umělý ostrov s majákem.[187] Claudius si vysloužil věhlas také stavbou či rekonstrukcí četných silnic v provinciích.[188] Itálii spojil s Raetií silnicí Via Claudia Augusta, vedoucí údolím řeky Adiže, zatímco silnici Via Valeria prodloužil až k Jaderskému moři.[189]

Císař se snažil také o zvětšení nebo alespoň o zachování plochy obdělávané půdy v Itálii.[190] Uzákonil trestání jedinců, kteří vykupovali a bourali budovy pro zisk, čímž chtěl překazit ničení zemědělských usedlostí.[191] Především ale hodlal vysušit Fucinské jezero odvedením jeho vod do řeky Liris, díky čemuž by získal úrodnou zemi vhodnou k zemědělství.[176] Jedenáct let pracovalo třicet tisíc lidí na odvodňovacím kanále, kvůli němuž museli dokonce vylámat horu.[176] Když dílo v roce 52 završili, Claudius uspořádal na jezeře velkolepou podívanou, inscenovanou námořní bitvu, v níž účinkovaly tisíce zločinců.[192] Při následném otevření se ale ukázalo, že průplav nebyl dostatečně hluboký ve srovnání s dnem jezera.[193] S úspěchem se nesetkal ani opakovaný pokus o zprovoznění průplavu.[193]

V době Claudiova nástupu na trůn byla jeho chotí o více než dvacet let mladší Valerie Messalina, mezi jejíž předky patřila Augustova sestra Octavie mladší.[31] Messalina přivedla o několik týdnů později na svět Claudiova syna Britannika.[194] Claudius dovolil, aby se jeho manželce prokazovaly pocty hodné císařovny, třebaže odmítl návrh senátu udělit jí titul Augusta.[173] Navzdory jejímu statusu byla Messalinina pozice krajně nejistá.[195] Claudius byl již pokročilého věku a usuzovalo se, že zemře dříve, než bude Britannicus jako jeho jediný mužský dědic schopen vládnout.[195] Messalina se záhy domohla nemalého vlivu, který se snad projevil v četných Claudiových rozhodnutích v prvních osmi letech jeho panování.[196] Její moc ještě vzrostla s Claudiovým tažením do Británie a dle Cassia Diona se opírala o skupinu svých přívrženců.[197] Antičtí dějepisci vykreslují Messalinu jako mimořádně promiskuitní a neřesti páchající ženu, podvádějící Claudia s mnoha různými muži, od politiků po herce.[198] Dnešní historikové ovšem tvrzení o jejích údajných nymfomanských sklonech vyvracejí, neboť pravděpodobnějším se zdá být, že využívala sex jako prostředek k získání politických spojenců.[199]

Claudiova třetí manželka Messalina a syn Britannicus

V zájmu uhájení svého postavení Messalina usilovala o odstranění potenciálních protivníků, ohrožujících vedle ní i jejího manžela.[200] V současnosti však vyvstávají pochybnosti ohledně jejího podílu na popravách, jež jí prameny kladou za vinu.[201] Messalininou první obětí se stala Claudiova neteř Julie Livilla, jejímž mužem byl senátor Marcus Vinicius.[195] Koncem roku 41 byla obviněna z cizoložství, jehož se měla dopustit se Senekou.[202] Oba skončili ve vyhnanství, v němž Julie Livilla zanedlouho nalezla smrt z rukou kata.[69] Ve spojení s propuštěncem Narcissem měla Messalina nastrojit tentýž osud Appiu Silanovi.[203] O dva roky později byla popravena Drusova dcera Julie, v jejímž synovi Gaiu Rubelliovi Plautovi mohla Messalina spatřovat Britannikova soupeře.[204] S jejím usmrcením patrně souvisela poprava pretoriánského prefekta Catonia Justa, připisovaná taktéž Messalině.[205] Prefekt se prý chystal vyzradit rozsah císařovniných intrik Claudiovi, což nasvědčuje politickému pozadí jeho a Juliiny smrti.[197] Messalina údajně přivodila záhubu rovněž Valeriu Asiatikovi a na svědomí měla mít i řadu dalších lidí.[206]

Messalininou pohromou se ukázal být její vztah s nastávajícím konzulem Gaiem Siliem.[207] Ačkoli byla stále vdaná za Claudia, v roce 48 pojala úmysl vstoupit do manželského svazku s tímto senátorem.[208] Když Claudius podnikl inspekční cestu do Ostie, Messalina se chopila příležitosti a před četnými hosty uzavřela v Římě se svým milencem svatbu.[209] Propuštěnci, provázející dosud nic netušícího Claudia, si uvědomili, že Messalina a Silius fakticky uskutečňují státní převrat a ohrožují jejich moc.[200] Narcissus prostřednictvím císařovy milenky informoval Claudia o pravém stavu věcí.[210] Císař, znejistělý, zda ještě drží vládu, se urychleně vydal do města, kde se odebral do pretoriánského tábora.[211] Zpráva o Claudiově návratu vyrušila Messalinu v přípravách slavnosti k uctění Baccha, načež se její a Siliovi stoupenci v panice rozprchli.[212] Messalina se vydala vstříc Claudiovi, avšak její snahu vyprosit si u něho milost zmařil Narcissus.[213] Pretoriáni mezitím pochytali účastníky svatby a nejvýznamnější z nich, včetně Silia, na císařův rozkaz popravili.[214] Claudius pak nechal ve smířlivější náladě poslat pro Messalinu, ovšem Narcissus přikázal několika pretoriánům, aby ji dopadli a usmrtili.[215] Messalinu, marně se pokoušející vzít si život, zastihli v sadech patřících dříve Asiatikovi a na tomto místě ji jeden z tribunů probodl.[216]

Tacitus připisuje Messalinin pád jejímu pominutí smyslů.[208] Cassius Dio naznačuje, že za její smrtí mohli stát propuštěnci, neboť jí přestali důvěřovat potom, co přivodila zkázu Polybia.[108] Někteří dnešní badatelé zvažují možnost, že se Messalina a její přívrženci pokusili spojit se senátem. Tím by propuštěncům zavdala důvod se jí zbavit.[217] Stejně tak se z její strany mohlo jednat o spiknutí s cílem odstranit Claudia, čemuž nasvědčuje velké množství popravených a císařův překotný úprk do kasáren.[218]

Po masakru Messaliny a jejích přívrženců Claudius sdělil pretoriánům, že se nebude bránit tomu, aby ho zabili, pokud by se chtěl znovu oženit.[14] Císařovo odhodlání vyvarovat se novému sňatku ale naráželo na očividnou slabost jeho režimu a přetrvávající spekulace o následnictví.[219] Vhodný způsob, jak konsolidovat Claudiovo politické postavení a zajistit mu nové spojence, představovalo manželství s členkou urozeného a váženého rodu.[220] V souvislosti s tím se zmiňuje jen těžko uvěřitelný zápas propuštěnců soupeřících o to, která z žen se stane jeho nevěstou.[221] Nejvážnější spor se měl vést mezi dcerou bývalého konzula Lollií Paulinou, doporučovanou císaři Callistem, a Germanikovou dcerou Agrippinou mladší, prosazovanou Pallantem.[222] Narcissus podporoval dřívější Claudiovu manželku Aelii Paetinu.[223] Třebaže Agrippina byla císařovou neteří, argumenty nakonec převážily v její prospěch.[224] Z morálního i právního hlediska byl takový svazek pokládán za incestní a zakázaný, a proto senát přijal zákon povolující sňatek strýce s bratrovou dcerou.[225] Jakmile tato překážka pominula, podstoupili Claudius a Agrippina počátkem roku 49 svatební obřad.[226]

Tacitus poznamenává, že od tohoto momentu „všechno poslouchalo ženu“, protože Agrippina na rozdíl od Messaliny svírala moc pevně ve svých rukou.[227] Claudius díky svatbě s ní posílil svoji vládu, o čemž vypovídá výrazný pokles poprav v následujících letech.[219] Agrippina přivedla do manželství svého syna Lucia Domitia Ahenobarba, jen o málo staršího než Britannicus, přičemž veškeré své záměry podřídila jedinému cíli, zabezpečit nástupnictví pro svého potomka.[228] Ambiciózní a bezohledná císařovna iniciovala sesazení Lucia Junia Silana, dlouholetého snoubence Claudiovy dcery Octavie, z funkce praetora a jeho vypovězení ze senátu.[229] Silanus, obviněný z krvesmilstva se svojí sestrou, si vzal krátce nato život.[230] V senátu byl vzápětí přednesen návrh, aby císař zasnoubil svoji dceru s Domitiem, s čímž Claudius vyslovil souhlas.[231] Agrippina si dále vymohla prominutí vyhnanství Senekovi, jehož ustavila Domitiovým učitelem.[232] Naproti tomu Britannika soustavně upozaďovala a mimo jiné zařídila popravení jeho vychovatele Sosibia.[233] Konečně v roce 50 pohnula Claudia s Pallantovou pomocí k tomu, aby přijal za vlastního jejího syna Domitia, jehož jméno znělo po adopci Nero Claudius Caesar.[234] V téže době Agrippina obdržela čestné příjmení Augusta.[235]

Neronův rychlý vzestup pokračoval v roce 51, kdy symbolicky dosáhl dospělosti předčasným oblečením mužské togy (toga virilis).[236] Císař svolil, aby Neronovi, těšícímu se všeobecné oblibě, senát předběžně přislíbil konzulát a udělil mu prokonzulé imperium mimo Řím.[237] Agrippina se přičinila o nahrazení dvou stávajících velitelů pretoriánské gardy svým stoupencem Sextem Afraniem Burrem, jenž nadále zastával hodnost pretoriánského prefekta sám.[238] Zároveň pod různými záminkami odstraňovala z gardy tribuny a setníky pociťující oddanost vůči Britannikovi.[236] O dva roky později se Nero oženil s císařovou dcerou Octavií a pronesl svůj první projev v senátu.[239] Někdy v témže čase Claudius onemocněl, pročež ho Agrippina přinutila vydat prohlášení, v němž Nerona označil za schopného ujmout se řízení státu.[240] Přesto lze pochybovat, že by císař zcela opomenul vlastního syna v úvahách o nástupnictví.[241] Britannicus měl ostatně jisté přívržence, mezi něž patřila jeho babička a Neronova teta Domitia Lepida.[242] Agrippina se proto zasadila o její odsouzení a popravení.[243]

Claudius začal projevovat nelibost nad ženiným počínáním.[104] V opilosti jednou dokonce prohodil, „že je mu souzeno, aby neřesti svých manželek snášel a trestal“.[244] Suetonius k tomu dodává, že litoval svatby s Agrippinou a adopce Nerona.[245] Vzhledem k blížícímu se okamžiku Britannikových čtrnáctých narozenin se měl císař rozhodnout udělit mu mužskou togu, a dát tak Římanům pravého Caesara.[246] Claudiův úmysl povýšit Britannika, jeho výroky a změna závěti zneklidnily Agrippinu, jež se odhodlala svého chotě předejít.[247] Většina antických autorů Agrippinu shodně podezírá z toho, že dala Claudia otrávit. Pouze Josephus zaujal k tomuto tvrzení poněkud rezervovanější postoj.[248] Dle Tacita využila nepřítomnosti svého protivníka Narcissa a přiměla známou travičku Locustu připravit jed.[249] Nedlouho nato podal dvorní ochutnávač během jedné z hostin hřib potřený tímto jedem Claudiovi.[250] Císaře po jeho požití postihl průjem, nicméně účinek zprvu nebyl takový, jak se očekávalo.[251] Agrippina tedy povolala císařova osobního lékaře, a ten v předstírané snaze vyvolat dávení vložil Claudiovi do krku pero s prudkým jedem.[251] Cassius Dio i Suetonius se zmiňují o tom, že otrávený hřib podala císaři sama Agrippina.[252] V brzkých ranních hodinách 13. října 54 Claudius otravě podlehl.[104]

Agrippina zpočátku tajila Claudiovu smrt, aby získala čas k zajištění Neronovy vlády.[253] V poledne téhož dne přivedl pretoriánský prefekt Burrus Nerona před strážní kohortu gardy, jejíž vojáci ho pozdravili jako císaře.[254] Jakmile Nerona přijalo vojsko, senát schválil usnesení stvrzující jeho uchopení moci.[254] Claudiovi vystrojili slavnostní pohřeb připomínající svojí velkolepostí Augustův.[254] Jeho ostatky byly poté uloženy do Augustova mauzolea.[255] Vedle jiných poct byl zemřelý princeps zařazen mezi bohy jako Divus Claudius.[256] Nero se však obezřetně vyhnul tomu, aby veřejně přečetl poslední vůli adoptivního otce.[254]

Kamej s podobiznou Claudia

Nero často kritizoval svého předchůdce a rušil četná z jeho rozhodnutí a ustanovení s odůvodněním, že Claudius byl nerozumný a bláznivý.[276] Po celou dobu jeho panování převažovalo mínění, že Claudius byl duševně narušený.[277] Nero posléze přestal brát ohled na svého zbožněného adoptivního otce. Chrám vyhrazený k uctívání Božského Claudia Nero nikdy nedokončil a po smrti své matky ho prakticky zničil.[278] Místo stavby zamýšleného svatostánku se využívalo k rozdílení vody přiváděné systémem akvaduktů iniciovaném Claudiem.[277] Neronův negativní postoj ke Claudiovi se odrazil i na Claudiově kultu v provinciích.[277] K jeho novému rozvoji došlo až za Vespasiana, jenž za Claudiovy vlády dosáhl zásadních pokroků ve své kariéře.[279] Vespasianus dal obnovit jeho chrám na Caeliu, neboť pro tehdy krátce panující flaviovskou dynastii bylo důležité navodit zdání kontinuity císařského kultu.[278]

Jakmile byli Flaviovci sesazeni, Claudiova reputace opět pohasla a jeho význam postupně klesal.[280] Jeho knihy se vytratily, jelikož starodávná témata pozbyla na zajímavosti. V povědomí se udržela pouze císařova charakteristika jako slabomyslného jedince. Koncem 2. století zastínil výročí jeho narození císař Pertinax, mající shodný den narozenin jako Claudius.[280] V letech 268 až 270 vládl římské říši Claudius Gothicus. Když zemřel, senát ho usnesením prohlásil za boha, v důsledku čehož nahradil svého dávného předchůdce a jmenovce v římském pantheonu.[280] Claudius tak ve 4. století upadl v zapomnění.[280]

Seneca, Claudiův současník vykázaný jím na osm let do vyhnanství, zesměšňuje císaře v satiře Apocolocyntosis Claudii („Ztykvění Claudia“), vydané nedlouho po jeho zbožštění.[281] O poznání příznivější postoj k němu zaujal Plinius starší.[282] Tvorba jiných soudobých spisovatelů, jako byli Cluvius Rufus nebo Fabius Rusticus, se nedochovala.[283] Cluviovo líčení Claudiova nástupu se pravděpodobně odrazilo v Josephově popisu v Židovských starožitnostech.[282] Tacitus, Suetonius a Cassius Dio publikovali svá díla až po smrti posledního z Flaviovců. Protože náleželi k aristokracii, v konfliktech mezi senátem a principem přejímali nepříznivý senátní pohled na císaře. Suetonius líčí Claudia jako komickou postavu, mnohé z jeho činů znevažuje a některá jeho prospěšná rozhodnutí připisuje lidem z jeho okolí.[284] Stěžejní myšlenka Tacitova díla spočívá v tom, že Claudiova ignorance intrik jeho manželek a propuštěnců ho přivedla na cestu despocie.[285] Cassius Dio tvořil svoji práci s větším časovým odstupem a vycházel zřejmě z Cluvia a Plinia staršího.[285]

Moderní historikové se dosud neshodují v hodnocení specifických rysů Claudiova vládnutí.[286] Navzdory všem rozporům převažuje soulad v tom, že Claudiem započal nebo se přinejmenším podstatně změnil vývoj státní správy římské říše. Otevřenou otázkou nadále zůstává, zda tyto změny vzešly od Claudia samotného, či měly původ v iniciativě jeho propuštěnců. Hans-Georg Pflaum spatřuje v Claudiovi „polovičního blázna“ a zodpovědnost za politická rozhodnutí připisuje „vládě Claudiových favoritů“, čímž má na mysli propuštěnce.[95] Barbara Levick považuje Claudia za prvního z opravdových císařů a spojuje s ním institucionalizaci principátu.[57] Arnaldo Momigliano klade důraz na Claudiův přínos a císařovy neúspěchy vysvětluje rozporem mezi jeho vůlí vládnout a touhou po oblibě.[287]

Robert Graves publikoval v letech 1934 a 1935 romány Já, Claudius a Claudius Bůh a jeho žena Messalina, jež představují nejznámější novodobá díla o tomto císaři, předkládající fiktivní zpracování jeho života. Obě knihy jsou psány v první osobě a v čtenáři tak navozují dojem, že se jedná o Claudiovu autobiografii. Graves využívá různých smyšlených prvků a naznačuje, že byly nalezeny překlady Claudiových písemností. Císařovy dochované dopisy a projevy jsou zapracovány zvláště do druhé knihy pro dodání vyšší autenticity. Gravesův Claudius je prohnaný a moudrý muž, jehož ostatní vnímají jako hlupáka. Claudius a jeho současníci se objevují také v románu Nepřátelé lidstva od Miky Waltariho. Jeho smrt zachycuje román Jarmily Loukotkové Není římského lidu.

Gravesovo dílo se v roce 1937 pokusil zfilmovat režisér Josef von Sternberg. Jeho film Já, Claudius, v němž hlavní roli obsadil Charles Laughton, nebyl však nikdy dokončen. Filmového zpracování se Gravesovy knihy dočkaly až v sedmdesátých letech 20. století, kdy byl natočen třináctidílný britský seriál. V roli Claudia se v něm proslavil herec Derek Jacobi. Seriál, vysílaný v roce 1976, si vysloužil příznivý ohlas v řadách kritiky a získal četná ocenění. Ve skandálním snímku Caligula z roku 1979 ztvárnil Claudia herec Giancarlo Badessi. Na rozdíl od Gravesova podání je zde Claudius zobrazen jako duševně zaostalý jedinec. Barry Jones zpodobnil Claudia ve filmu Demetrius a gladiátoři z roku 1954. Postava tohoto císaře byla zpracována i v seriálu The Caesars a v minisérii A.D.

• Cassius Dio. Římské dějiny. Kniha LX (anglicky)
• Josephus. Židovské starožitnosti. Kniha XIX (anglicky)
• Seneca. Apocolocyntosis Claudii. (anglicky)
• Suetonius. Životopisy dvanácti císařů. Claudius (anglicky)
• Tacitus. Letopisy. Knihy XI a XII (anglicky)

• Claudius. Římské císařství
• Claudius. Antika.avonet.cz
• Fagan, Garett G. Claudius (41-54 A.D.). De Imperatoribus Romanis (anglicky)
• The Claudius Page. Gaius Ulpius (anglicky)

Předchůdce: Caligula

Římský císař 41–54

Nástupce: Nero