Životopisy dvanácti císařů

Suetonius žil v době, která je označována za vrchol římského císařství, kdy za flaviovské dynastie došlo k upevnění římského císařského systému a kdy za Trajána došlo k největšímu územnímu rozmachu. Tato skutečnost se také projevila v jeho literární tvorbě. Byl literátem s všestrannými zájmy a napsal velké množství různých pojednání z mnoha oborů, největší pozornost však věnoval životopisům.

Jeho nejznámějším dílem jsou Životopisy dvanácti císařů, zahrnující biografie caesarovské dynastie julsko-klaudijské počínaje Caesarem a konče Neronem, dále životopisy velmi krátce vládnoucích císařů Galby, Othona a Vitellia, a císaře z rodu Fláviovců. Suetonius si byl vědom toho, že nepíše historické dílo, ale biografie, a proto dodržoval určitou kompozici, v jejímž rámci nepopisoval události chronologicky, ale podle určitých věcných hledisek. Při práci na životopisech postupoval Suetonius podle určitého schématu, jehož prvky však nebyly zcela neměnné a závisely zřejmě na množství shromážděného materiálu.

Životopisy císařů byly uveřejněny v letech 119–122. Existuje však domněnka, že v té době byly možná uveřejněny pouze první dvě biografie (Božský Julius a Božský Augustus), které se v některých částech liší od knih následujících. Odlišnost je vysvětlována tím, že k těmto dvěma životopisům asi mohl Suetonius shromáždit dokumentární materiál v době, kdy se těšil přízni císaře Hadriána a měl přístup k přímým pramenům v archivu, zatímco další biografie psal bez zmíněné možnosti, protože upadl do Hadriánovy nemilosti.

Životopisy dvanácti císařů se dochovaly téměř celé, chybí pouze několik počátečních kapitol životopisu Julia Caesara, včetně Suetoniovy dedikace veliteli prétoriánů Septiciu Clarovi a předmluvy, které byly někdy ve středověku ztraceny. O jejich existenci se dnes ví jen zásluhou svědectví ze 6. století, které podal učený byzantský mnich Johannes Laurentius Lydus.

Kniha I, nazvaná Božský Julius (latinsky Divus Iulius), obsahuje životopis Julia Caesara (plným jménem Gaius Iulius Caesar), římského vojevůdce a politika, který se po vítězství v občanské válce, která stále znovu propukala v důsledku politických krizí, stal jediným vládcem římského státu. Caesar se nechal prohlásit doživotním diktátorem, kvůli úmyslu prosadit formu občanského zákoníku, která by omezila zneužívání moci politickými předáky, byl svými odpůrci obviňován z úmyslu přeměnit republiku v monarchii a byl zavražděn. Občanský zákoník chránící jednotlivce před mocí státu tak byl v civilizované Evropě zaveden až po 1850 letech, po francouzské revoluci.

Kniha II, nazvaná Božský Augustus (latinsky Divus Augustus), je životopisem Gaia Octavia, jenž se po adopci Caesarem jmenoval Gaius Iulius Caesar Octavianus a od roku 27 př. n. l. byl nazýván Imperator Caesar Augustus. Augustus byl první císař (princeps) římský, první z julsko-klaudijské caesarovské dynastie.

Kniha III, nazvaná Tiberius, pojednává o životě a činech Tiberia Claudia Nerona, později nazývaném Tiberius Julius Caesar Augustus, jenž byl nevlastním synem císaře Augusta a po smrti svého adoptivního otce se ujal vlády. Tiberius byl druhým císařem římským.

Kniha IV, nazvaná Gaius Caligula, obsahuje biografii Gaia Caesara Augusta Germanika, známého pod přízviskem Caligula, jímž ho obdařili žertem táboroví vojáci. Caligula byl synem Germanika, jenž byl synovcem a adoptivním synem císaře Tiberia, a z matčiny strany pravnukem císaře Augusta. Caligula byl třetím císařem z julsko-klaudijské caesarovské dynastie.

Kniha V, nazvaná Božský Claudius (latinsky Divus Claudius), pojednává o Claudiovi (plným jménem Tiberius Claudius Nero Germanicus), jenž se po zavraždění Caliguly stal nečekaně, ve věku téměř padesáti let, císařem jako Caligulův strýc.

Kniha VI s názvem Nero obsahuje biografii Nerona Claudia Caesara (rodným jménem Lucius Domitius Ahenobarbus), jenž se stal římským císařem po smrti svého strýce Claudia. Když se proti Neronovi vzbouřili praetoriáni, vzal si sám život a tím skončila julsko-klaudijská caesarovská dynastie.

Kniha VII má název Galba, Otho a Vitellius a obsahuje životopisy jmenovaných císařů, kteří již vůbec žádným stupněm příbuznosti s domem Caesarů nesouvisejí. Každý z těchto tří císařů vládl velice krátce, a každý z nich přišel v roce 69 n. l. (kterému se říká rok čtyř císařů) o život. Galba byl zavražděn, Otho po porážce svých vojsk spáchal sebevraždu a Vitellius byl zabit v Římě při pouličních bojích.

Kniha VIII má název Božský Vespasianus (latinsky Divus Vespasianus), Božský Titus (latinsky Divus Titus) a Domitianus a obsahuje životopisy císařů flaviovské dynastie. Vespasianus (plným jménem Titus Flavius Vespasianus) po zmatcích, vzniklých smrtí Neronovou, stabilizoval situaci římského státu a stal se zakladatelem flaviovské dynastie. Po Vespasianovi nastoupil jeho syn Titus (plným jménem Titus Flavius Vespasianus), který se tak stal prvním císařem, jenž nastoupil na trůn po svém vlastním otci. Po Titovi se ujal vlády jeho bratr Domitianus (plným jménem Titus Flavius Domitianus), který byl posledním flaviovským císařem.

Latinský text

[53] Vini parcissimum ne inimici quidem negaverunt. Marci Catonis est: unum ex omnibus Caesarem ad evertendam rem publicam sobrium accessisse. Nam circa victum Gaius Oppius adeo indifferentem docet, ut quondam ab hospite conditum oleum pro viridi adpositum aspernantibus ceteris solum etiam largius appetisse scribat, ne hospitem aut neglegentiae aut rusticitatis videretur arguere.[4]

Český překlad

53/ V pití vína byl neobyčejně umírněný a ani jeho nepřátelé to nepopřeli. Uvádím výrok Marka Catona: „Jako jediný ze všech přikročil Caesar k rozvracení státu střízliv.“ Také k jídlu byl podle záznamu Gaia Oppia do té míry lhostejný, že když jednou hostitel předložil uleželý olej místo čerstvého a ostatní hodovníci jej odmítali, samojediný si dokonce hojněji jím posloužil, aby nevzbudil dojem, že hostitele viní z nedbalosti nebo z nevychovanosti.[5]