Despocie

Despocie (z řec. despotés, hospodář, pán, panovník) je krajní forma nebo způsob autokratické vlády, která poddaným nepřiznává žádná práva a zachází s nimi jako se svým majetkem,[1] subjekt má zpravidla neomezenou moc, kterou utlačuje lid a omezuje jeho práva.

Antická filosofie

Despotés je původně pán domu, hospodář. Aristotelés v "Politice" vysvětluje, že obec (polis) se skládá z jednotlivých hospodářství (oikos). V úplném hospodářství (oikonomia) je trojí různý vztah: "manželský" vztah otce a matky, "otcovský" vztah rodičů k dětem a "despotický" vztah čili vláda hospodáře nad otroky. To je legitimní, protože otrok je jeho majetek a jakýsi "oživený nástroj", který je třeba ovládat, aby sloužil ke svému účelu.[2] Pokud se ale někteří domnívají, že v obci je to podobně, takže i vladař v obci má panovat "despoticky", je to podle něho chyba. "Jedno je totiž vláda nad otroky, druhé nad přirozeně svobodnými a sobě rovnými."[3] Na jiném místě říká, že tyranie jako zvrhlá forma monarchie je despotická vláda nad obcí (polis).[4] Tak je tomu u Peršanů, kde jsou i vztahy v domě všechny "despotické" a i synové slouží jako otroci, kdežto u Řeků se rozlišuje vláda nad svobodnými od vlády nad otroky.[5] Také Platón na jednom místě ztotožňuje tyranii a despocii.[6]

Označení despotés a despoina (hospodyně, paní domu) se později užívalo jako panovnický titul, v Byzanci jako titul císaře až do 12. století. Později byl despotés nebo despota titul místních vládců provincií, které se na Balkáně a v Turecku nazývaly "despotáty" až do 19. století. Naopak v řeckých demokratických obcích dostalo hanlivý politický význam "despota", podle C. L. von Hallerse patrně kvůli tyranům, "kteří si svěřenou moc přivlastnili a chtěli obec proměnit v jakousi domácnost".[1]

Novověké politické myšlení

V tomto smyslu se o despocii hojně diskutovalo už od 17. století. Podle Montesquieua je rozdíl mezi absolutní monarchií a despotismem v tom, že monarcha vládne s absolutní mocí založenou na zákonech, kdežto despota vládne jen podle své vůle a rozmaru.[7] Immanuel Kant definuje despocii jako "zřízení, v němž poddaní nemají žádná práva a žádnou svobodu".[8]

Odkazy

Reference

  1. Ritter-Gründer, Historisches Wörterbuch der Philosophie. Bd. 2., Col. 132nn.
  2. Aristotelés, Politika 1253b.
  3. Aristotelés, Politika 1252a.
  4. Aristotelés, Politika 1279b.
  5. Aristotelés, Etika Nikomachova 1160b.
  6. Platón, Zákony 859a.
  7. Montesquieu, Duch zákonů II.1.
  8. I. Kant, Über den Gemeinspruch..., Werkausgabe XI., str. 146.

Literatura

  • Aristotelés, Politik. Tr. O. Gigon. München: DTV 1996
  • Aristotelés, Nicomachean Ethics. Tr. H. Rackham. Cambridge: Harvard UP 1996
  • I. Kant, Werkausgabe XI. Frankfurt a/M: Suhrkamp 1977
  • Platón, Zákony. Praha: Oikumené
  • Ritter-Gründer, Historisches Wörterbuch der Philosophie. Basel 1981ff.
  • K. Žaloudek, Encyklopedie politiky. Praha: Libri
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.