Despocie

Despotés je původně pán domu, hospodář. Aristotelés v "Politice" vysvětluje, že obec (polis) se skládá z jednotlivých hospodářství (oikos). V úplném hospodářství (oikonomia) je trojí různý vztah: "manželský" vztah otce a matky, "otcovský" vztah rodičů k dětem a "despotický" vztah čili vláda hospodáře nad otroky. To je legitimní, protože otrok je jeho majetek a jakýsi "oživený nástroj", který je třeba ovládat, aby sloužil ke svému účelu.[2] Pokud se ale někteří domnívají, že v obci je to podobně, takže i vladař v obci má panovat "despoticky", je to podle něho chyba. "Jedno je totiž vláda nad otroky, druhé nad přirozeně svobodnými a sobě rovnými."[3] Na jiném místě říká, že tyranie jako zvrhlá forma monarchie je despotická vláda nad obcí (polis).[4] Tak je tomu u Peršanů, kde jsou i vztahy v domě všechny "despotické" a i synové slouží jako otroci, kdežto u Řeků se rozlišuje vláda nad svobodnými od vlády nad otroky.[5] Také Platón na jednom místě ztotožňuje tyranii a despocii.[6]

Označení despotés a despoina (hospodyně, paní domu) se později užívalo jako panovnický titul, v Byzanci jako titul císaře až do 12. století. Později byl despotés nebo despota titul místních vládců provincií, které se na Balkáně a v Turecku nazývaly "despotáty" až do 19. století. Naopak v řeckých demokratických obcích dostalo hanlivý politický význam "despota", podle C. L. von Hallerse patrně kvůli tyranům, "kteří si svěřenou moc přivlastnili a chtěli obec proměnit v jakousi domácnost".[1]

V tomto smyslu se o despocii hojně diskutovalo už od 17. století. Podle Montesquieua je rozdíl mezi absolutní monarchií a despotismem v tom, že monarcha vládne s absolutní mocí založenou na zákonech, kdežto despota vládne jen podle své vůle a rozmaru.[7] Immanuel Kant definuje despocii jako "zřízení, v němž poddaní nemají žádná práva a žádnou svobodu".[8]