Pavel Křivský

František Křivský v mládí

František Křivský maturoval roku 1930 na reálném gymnáziu v Chotěboři a vstoupil do kláštera premonstrátů v Želivi u Pelhřimova, kde měl na starosti výchovu noviců. Studoval teologii na semináři v Hradci Králové, kde byl roku 1935 vysvěcen na kněze. Začal studovat filosofii a historii na Filosofické fakultě UK v Praze, studium však mohl dokončit až v roce 1946, kdy obhájil diplomovou práci na téma Pečeti řádu premonstrátů v Čechách a na Moravě. V roce 1941 v důsledku krize víry vystoupil z řádu a stal se řadovým knězem v Buštěhradě u Kladna, od roku 1944 pak správcem hřbitova u sv. Markéty v Břevnově, kde působil až do konce války. Již před válkou se seznámil s Eduardem Křivanem, bývalým náčelníkem Skautů Práce, začal se zajímat o skauting (v jeho levicové formě) a zároveň sympatizoval s programem KSČ. Po květnové revoluci v roce 1945 vystoupil z katolické církve a vstoupil do KSČ na doporučení komunistického poslance Dubského. Absolvoval Státní archivní školu a na žádost ministerstva vnitra se stal archivářem Uranových dolů Jáchymov; v roce 1947 byl přijat do Archivu ministerstva vnitra, kde dosáhl hodnosti přednosty IV. oddělení archivu MV.

V roce 1946 se Křivský dostal do styku se skautskou organizací Junák, absolvoval Ústřední lesní školu a stal se členem výchovného odboru Ústředí Junáka. Stal se též prominentním členem tzv. Vysokoškolského roverského kmene (VRK) v Praze, který v Junáku vyvíjel intenzívní prokomunistickou činnost. V únoru 1948 se Křivský plně postavil za pučistickou politiku KSČ a stal se členem Ústředního akčního výboru Junáka, skrze nějž se KSČ snažila Junák ovládnout.[3] V roce 1949 se Křivský stal vedoucím komise pro práci s mládeží ve Svazu občanů bez vyznání a zakládal kroužky mládeže, z nichž vyrostlo jeho sdružení mládeže Kruh. Touto svojí činností a spojováním komunistické ideologie s východní filosofií a mystikou začal být režimu nepohodlný. V roce 1950 byl vyloučen z KSČ pod záminkou ztráty legitimace. Roku 1951 byl propuštěn z Archivu MV po náhlém sňatku s Marií Pavlíkovou, členkou Kruhu.

25. února 1952 byl Křivský zatčen a po dvou měsících vyšetřování se psychicky zhroutil a začal spolupracovat s vyšetřovateli. V následném vykonstruovaném procesu, v němž pod hrozbou trestu smrti sehrál určenou roli, byl odsouzen na doživotí. Ve vězení v Leopoldově a ve Valdicích měl pověst a prestiž významného činovníka Junáka vězněného pro protikomunistickou činnost. Pořádal pro své spoluvězně filosofické přednášky, které zapisoval na kousky papíru, jež se podařilo z vězení vynést a zachránit. Roku 1992 je předal do Archivu Univerzity Karlovy jeho bývalý spoluvězeň A. Bečvář.[4]. Ve skutečnosti byl však udavačem, který např. na jedné straně spolupracoval na ustavení ilegální Republikánské strany, na druhé straně udával vše o aktivitách jejích členů. Ve výkonu trestu se též dvakrát pokusil o sebevraždu.[5]

Po 13 letech věznění byl roku 1965 propuštěn a pracoval jako skladník, později archivář v Památníku národního písemnictví v tehdy zrušeném Strahovském klášteře v Praze. Zabýval se dějinami Strahova a českými filosofy a teology 19. století, jako byli Josef Dobrovský, Bernard Bolzano nebo Augustin Smetana. Zpracoval také literární pozůstalosti řady dalších postav myslitelů a spisovatelů 19. století. K výchově mládeže se již nevrátil, členem Junáka nebyl ani v době jeho přechodné legální existence v letech 1968–1970. Před smrtí se mu pokusil zprostředkovat přijetí katolických svátostí bývalý spolubratr z želivského kláštera (a jeho pozdější opat) Vít Tajovský, Křivského manželka tomu však zabránila. Jeho přednášky z Leopoldova vyšly ve sborníku „Filosofie za mřížemi“.

Skrze svůj Kruh měl Křivský jakožto charismatický vychovatel silný vliv na filosofii mimoškolní výchovy mládeže jak v rámci skautingu (kurzy FONS a další roverský program), tak mimo něj[6] (např. Prázdninová škola Lipnice). Mezi jím zásadně ovlivněné osobnosti patří např. Václav Břicháček[7] či Miloš Zapletal. Mnoho jeho „žáků“ či jím ovlivněných osob o jeho spojení s komunistickým režimem nemělo tušení a jeho vychovatelský odkaz je dodnes předmětem sporů.[8]