Cholera drůbeže

Bakterie P. multocida je G-, nepohyblivá, nesporulující, opouzdřená nebo neopouzdřená krátká tyčinka (0,2-0,4 x 0,6-2,5 µm), typicky ovoidního nebo kokobacilárního typu. Vyskytuje se jednotlivě nebo v párech, občas jako řetízky nebo vlákna. Za nevhodných podmínek nebo po opakovaných kultivacích mají buňky tendenci k pleomorfismu. V otiscích z tkání, krve, exsudátů a v čerstvě izolovaných kulturách se barví bipolárně po obarvení podle Giemsy nebo Wrighta. U opouzdřených kmenů je pouzdro prokazatelné metodou negativního barvení. Podle virulence a utilizace sorbitolu a dulcitolu se rozlišují 3 fenotypicky odlišné poddruhy - P. multocida ssp. multocida, P. multocida ssp. septica a P. multocida ssp. gallinarum.

P. multocida roste na běžných půdách při optimální teplotě kolem 37 °C a pH 7,2-7,8. Pro izolaci pasteurel existují různá selektivní i chemicky definovaná média, obsahující kyselinu pantotenovou a nikotinamid jako růstový faktor. V tekutých půdách obohacených peptonem, hydrolyzátem kaseinu nebo ptačím sérem naroste za 16-24 hodin s difuzním zákalem a následným viskózním sedimentem. Roste na obyčejném agaru i na agaru s přídavkem krve (nehemolyzuje) nebo séra. Kultivace na Endově agaru je vesměs negativní nebo značně opožděná, s koloniemi o průměru nejvýše 0,3 mm. Na MacConkeyově půdě a na Simmonsově citrátovém agaru P. multocida neroste.

Pasteurely na pevných kultivačních půdách snadno disociují, takže se můžeme setkat s hladkou, mukózní i drsnou fází růstu P. multocida. Silně virulentní a opouzdřené bakterie izolované z akutních epizootií zpravidla rostou v S-fázi v podobě hladkých, lesklých, konvexních, charakteristicky zapáchajících a světlolomných kolonií velikosti 2–3 mm, s tendencí splývat. Ze sporadických případů chronické cholery lze vykultivovat kolonie plošší, menší (1–2 mm), namodralé barvy, nesvětlolomné a ohraničené. Takové izoláty jsou obvykle méně virulentní a neopouzdřené. Někdy vyrůstají pasteurely v podobě mukózních, vlhkých, velkých, šedých a splývajících kolonií (M-fáze). Jedná se většinou o neopouzdřené avirulentní kmeny. Virulentní izoláty mohou během kultivací disociovat a růst v podobě namodralých, šedých i drsných kolonií. Rozdílné růstové formy mohou být do určité míry ovlivněny složením média; mají význam pro výběr imunogenních kmenů.

Kromě glukózy, fruktózy, galaktózy (bez tvorby plynu) a sacharózy zkvašuje P. multocida také mannitol, kdežto laktóza a maltóza zůstávají beze změn. Kmeny tvoří indol a sirovodík, rozkládají ornitin a dávají reakci na katalázu, popř. i na oxidázu. Želatinu nezkapalňují, zkouška na ureázu je negativní. P. multocida ssp. septica jako jediná ze 3 poddruhů nezkvašuje sorbitol, P. multocida ssp. gallinarum naopak jako jediná zkvašuje dulcitol.

Ve vnějším prostředí jsou pasteurely poměrně málo odolné, jsou destruovány slunečním světlem, sušením a teplem. Při vysušení zanikají za 2-3 dny, v krvi a trusu vydrží až 10 dnů, v půdě 14 dnů, ve vodě až 3 týdny. Teploty nad 60 °C ničí pasteurely během několika minut. Za stejnou dobu je ničí běžné dezinfekční prostředky – formaldehyd, fenol, louh sodný i draselný, betapropiolakton nebo glutaraldehyd.

Sérotypizace P. multocida je založena na detekci specifických pouzderných a somatických antigenů. Specifické antigeny pouzdra, prokazatelné pasivním hemaglutinačním testem, umožňují rozlišit 5 sérologických typů označovaných velkými písmeny - A,B,D,E,F, přičemž u ptáků byly zjištěny sérotypy A,B,D a F.[5] Mukózní pouzdro (u typu A představované z převážné části hyaluronovou kyselinou) je faktorem virulence a pravděpodobně i protekčním (imunogenním) antigenem. Inhibuje fagocytózu a baktericidní aktivitu polymorfonukleárních leukocytů. Je termolabilní a ničí se teplotou 56 °C po 30 min a po více než 24hod pobytu v termostatu při 37 °C.[6]

Typizace somatických lipopolysacharidových antigenů pasteurel se provádí zkumavkovou aglutinací anebo častěji precipitací v gelu. Doposud bylo identifikováno 16 somatických sérotypů označovaných arabskou číslicí, z nichž některé jsou v přímém vztahu k hostiteli i k onemocnění. Kmeny všech sérotypů byly izolovány i z ptačích hostitelů. U různých pouzderných typů se mohou zjišťovat stejné termostabilní tělové antigeny. Antigeny jednoho kmene reagují často s větším počtem monotypových sér, takže se např. zjišťují sérotypy A:3,4 nebo A:3,4,12 apod. Cholera drůbeže je v 70-90 % způsobována sérotypy A:1,3 anebo 4; méně často se vyskytují sérotypy A:5, A:9, A:14, F:1, F:3, B:4 a D:12, které jsou také patogenní.[4] K identifikaci a typizaci P. multocida lze také využít její citlivosti k bakteriofágům.

Vznik a průběh nemoci závisí na virulenci P. multocida, na geneticky determinované vnímavosti hostitele k onemocnění a jeho obranných schopnostech. Pasážováním bakterií v oslabených zvířatech dochází ke zvýšení virulence původce (např. při nedostatku vitamínu A, špatné zoohygieně, po transportu apod.). Pro silně virulentní kmeny není oslabení organismu nutné.

P. multocida infikuje ptáky přes sliznice dutiny zobáku, nosohltanu, horních cest dýchacích, spojivku oční nebo přes kožní poranění (např. kousnutím kočky). Pasteurely mohou být přítomny v dýchacím traktu i u klinicky zdravých jedinců, kteří jsou nosiči bakterií. Je-li porušena rovnováha ve vztahu hostitel - bakterie, vyvolává pasteurela onemocnění. Příčinou může být nezvykle rychlá pasáž z jednoho hostitele na druhého, při které se zvyšuje virulence původce, anebo snížená odolnost hostitele. Častou příčinou snížené odolnosti hostitele bývá primární virová infekce.

Všechny kmeny P. multocida, bez ohledu na virulenci, produkují endotoxin lipopolysacharidové povahy, který je toxický pro myš a pyrogenní pro králíka. Ve starších kulturách se uvolňuje spontánní lýzou bakterií. V krvi a tkáních zvířat s hemoragickou septikémií jej lze prokázat volný; indukuje aktivní imunitu.[7] U některých kmenů P. multocida sérotypu A a D izolovaných z krůt byla zjištěna produkce termolabilního proteinového toxinu, který měl dermonekrotické účinky a byl letální pro krůťata.

Většina terénních výskytů cholery se objevuje u domácí drůbeže, může ale postihovat i pernatou zvěř, chovy exotů, pštrosy, ptáky v zoologických zahradách i divoce žijící ptáky. Široký hostitelský rozsah P. multocida naznačuje, že pravděpodobně všechny druhy ptáků jsou vnímavé k infekci. Kmeny P. multocida izolované z ptáků postižených akutní cholerou obvykle zabíjejí králíky a myši; ostatní laboratorní savci jsou k infekci rezistentní. Koně, skot, ovce, prasata, psi a kočky jsou refrakterní k orální inokulaci a podkožní (sc.) infekce způsobuje pouze lokální abscesy. Všechna tato zvířata ale mohou uhynout po nitrožilní (iv.) inokulaci.

Z domácí drůbeže jsou nejvnímavější krůty, kachny a husy. Stresující faktory, jako např. současná změna klimatu, výživy, zhoršené chovatelské prostředí aj., mohou negativně ovlivňovat výskyt i průběh nemoci. V porovnání s krůtami je kur domácí méně vnímavý, přičemž dospělí kohouti a slepice jsou vnímavější než kuřata a mladá drůbeže; většinou onemocní až po 16. týdnu věku.[8]

Při terénních výskytech cholery u slepic se mortalita pohybuje obvykle mezi 0-20 %, často je pozorován pokles snášky a perzistující lokalizované infekce. Podobně jako u krůt i v chovech kura domácího působí stresory prostředí jako predispoziční faktory. Cholera se může objevit i u dravců, pštrosů, bažantů, volně žijících vodních ptáků a dalších ptáků v zoologických zahradách.

Morishita et al. (1996) vyšetřovali kultivačně na P. multocida 253 klinicky zdravých a 75 nemocných papoušků různých rodů. Pouze u 5 papoušků (Pionites leucogaster xanthomeria, Coracopsis nigra 2x, Psittacus erithacus a Nymphicus hollandicus) vyizolovali pasteurelu sérotypu 3 (papoušci se septikémií) nebo sérotypu 4,7 (papoušci s pododermatitidou). Izolát z korely, která byla ukořistěna kočkou, patřil k sérotypu 3 a nebyl geneticky příbuzný s jinými 2 izoláty stejného sérotypu. Stejní autoři zjistili choleru u 8 případů z 398 vyšetřovaných dravců z řádů Falconiformes a Strigiformes. Šest izolátů P. multocida patřilo do sérotypu 1, zbývající dva do sérotypů 3 a 3,4. Choleru také prokázali u káně rousné (Buteo lagopus) a výrečka plaménkového (Otus flammeolus), projevující se abscesy v orofaryngu a jícnu.[9]

U holubů se cholera na rozdíl od drůbeže vyskytuje velmi zřídka; holubi ani při úzkém a intenzivním kontaktu s postiženou drůbeží neonemocní.

P. multocida nepatří k normální mikroflóře drůbeže, ale je často přítomna u chronicky infikovaných ptáků (celoživotní bakterionosiči), aniž by vykazovali klinické příznaky onemocnění. Ptáci přežívající choleru jsou tak rezervoárem infekce. Také kadávery ptáků uhynulých na akutní choleru mohou být zdrojem infekce, zejména při kanibalismu.

Potenciálními nosiči nebo vektory P. multocida mohou být také volně žijící ptáci (vrabci, holubi), myši, krysy, ale i většina domácích zvířat (skot, ovce). Obecně jsou tyto bakterie pro drůbež avirulentní, s výjimkou izolátů od prasat a možná také od koček. Součástí infekčního řetězce může být také hmyz (mouchy, klíšťáci, čmelík kuří).

Přenos P. multocida v hejnu se děje přímým kontaktem mezi zvířaty nebo aerogenně. Pasteurely jsou rozšiřovány exkrety z dutiny zobáku, nosu a spojivky nemocných ptáků, kterými je kontaminováno prostředí, zejména krmivo a pitná voda. Trus jen velmi zřídka obsahuje živé bakterie. Asymptomní nosiči přechovávají bakterie v nosních dutinách, sinusech a choanách. Infekce se také může šířit nepřímo živými a neživými kontaminovanými vektory (personál, pytle od krmení, nářadí, transportní prostředky aj.). Přenos vejcem je asi možný, ale dosud nebyl exaktně prokázán.

Vstupní branou infekce jsou sliznice horních cest dýchacích a hltanu, případně poranění kůže. Vysoce virulentní kmeny P. multocida způsobují v krátké době akutní septikémii s následnými koagulopatiemi, přičemž uvolňovaný endotoxin může vyvolat náhlý úhyn (šok). Méně virulentní kmeny způsobují bakteriémii a kolonizaci plic, jater, ledvin, sleziny a srdce. Slabě virulentní kmeny obecně způsobují chronické onemocnění s respiračními příznaky. Endotoxiny produkované pasteurelami poškozují krevní cévy, způsobují edém, hemoragie a koagulační nekrózu, zejména v játrech. Onemocnění po infekci méně virulentními kmeny obvykle vznikne po stresech nebo u imunosupresovaného hostitele.

Cholera drůbeže může probíhat perakutně, akutně nebo chronicky. Při perakutním průběhu jsou často jediným příznakem náhlé úhyny, které během několika dnů mohou přesáhnout i 50 % v postiženém chovu.

Akutní průběh je charakterizován vysokou morbiditou i mortalitou. Klinické příznaky se objevují často pouze několik hodin před úhynem, případně úhyn může být jediným příznakem onemocnění. Zpravidla ale dochází k úhynům po 2 až 4denním onemocnění. Možnými příznaky jsou deprese, horečka, anorexie, načepýřené peří, mukózní výtoky ze zobáku a nozder (obsahující velký počet bakterií), průjem, zrychlené a ztížené dýchání. Bezprostředně před úhynem se objevuje cyanóza, nejlépe viditelná na neopeřených částech hlavy (hřeben a lalůčky). Průjmové výkaly jsou zpočátku vodnaté a bělavé, později nazelenalé a obsahují hlen. U kachen se mohou vyskytovat plovací pohyby končetin. Ptáci, kteří přežijí počáteční akutní septikémii, často vykazují respirační šelesty, konjunktivitidu nebo zduření podočnicových dutin, případně mohou později uhynout v důsledku zhoršeného zdravotního stavu, vyhublosti a dehydratace, nebo se mohou stát chronicky nemocnými, případně se i uzdravit.

Chronická forma cholery obvykle následuje po akutním stadiu nemoci nebo vzniká jako důsledek infekce P. multocida o nízké virulenci. Trvá 1-2 týdny i déle a je doprovázena poruchami růstu a vývoje a poklesem snášky. Příznaky i změny většinou závisí na lokalizaci infekce. Pozoruje se zduření lalůčků ("lalůčková nemoc"), sinusů, kloubů končetin nebo křídel, prstních polštářků nebo sternální burzy v důsledku nahromadění fibrinózního exsudátu. Může se vyskytovat exsudativní konjunktivitida a faryngitida. V případě infekce plen mozkových, středního ucha nebo lebečních oblastí se objevuje tortikolis. Infekce respiračního traktu se projevuje ztíženým dýcháním, tracheálními šelesty a hlenovitým výtokem ze zobáku a nosu. Chronicky nemocná drůbež může uhynout, stát se asymptomním nosičem po dlouhou dobu nebo se uzdravit. U dravců, sov a holubů byla popsána granulomatózní dermatitida.

Makroskopické změny při choleře nejsou konstantní. Jsou závislé na virulenci původce a vnímavosti hostitele. Při perakutním průběhu může být pitevní nález i negativní. Akutní formu charakterizují zejména četné krváceniny v mnoha orgánech a tkáních a mnohočetné tečkovité nekrózy ve zduřelých játrech, hydroperikard, ascites. U nosnic bývají postižena i ovaria. Zralé folikuly mohou být svraštělé a ochablé, thekální krevní cévy jsou méně viditelné. V peritoneální dutině se může vyskytovat žloutek z prasklých folikulů.

Chronická forma cholery se obvykle projevuje lokalizovanými infekcemi, na rozdíl od septikemické povahy akutní formy. Lokální změny jsou obecně charakterizovány katarálním až fibrinózně purulentním zánětem a různým stupněm nekrózy a fibroplazie v infikovaných orgánech. Postiženy mohou být lalůčky (lalůčková choroba), kosti (osteomyelitida), klouby (artritida), pochvy šlachové, prstní polštářky, sternální burza, kůže (granulomatózní dermatitida), peritoneální dutinu (exsudativní serozitida, žloutková peritonitida), vaječník a vejcovod. U krůt s příznaky CNS byly zjištěny infekce plen mozkových, středního ucha (otitis media) a kostí lebeční klenby. V játrech a slezině se mohou nacházet granulomy. U vodní drůbeže se může vyskytovat difteroidní enteritida.

V obraně hostitele před pasteurelou, typickým extracelulárním parazitem, se uplatňují především polymorfonukleární leukocyty. U imunního zvířete je inhibováno rychlé šíření pasteurel do krevního řečiště a monocyto-makrofágového systému. Imunizace kuřat proti choleře navržená Pasteurem byla jedním z prvých imunizačních postupů, při nichž bylo použito imunogenních avirulentních mutant. Imunogenní složka je vázána na bakteriální pouzdro, proto jsou teplem inaktivované bujónové vakcíny zcela neúčinné.

• JURAJDA, Vladimír. Nemoci drůbeže a ptactva – bakteriální a mykotické infekce. 1. vyd. Brno: ES VFU Brno, 2003. 185 s. ISBN 80-7305-464-7.
• RITCHIE, B.W. et al. Avian Medicine: Principles and Application. Florida, USA: Wingers Publ., 1994. 1384 s. ISBN 0-9636996-5-2. (anglicky)
• SAIF, Y.M. et al. Diseases of Poultry. 11. vyd. Ames, USA: Iowa State Press, Blackwell Publ. Comp., 2003. 1231 s. Dostupné online. ISBN 0-8138-0423-X. (anglicky)
• CHRISTENSEN, J.P.; BISGAARD, M. Fowl cholera. In: Rev. sci. tech. Off. int. Epiz.. 19. vyd. Paris: OIE, 2000. 626-637 s. (anglicky)