Benjamin Netanjahu

Benjamin Netanjahu (hebrejsky בִּנְיָמִין נְתַנְיָהוּ‎ Binjamin Netanjahu; * 21. října 1949 Tel Aviv, Izrael), známý pod přezdívkou Bibi,[1] je bývalý izraelský premiér a předseda strany Likud. Jako vůdce této konzervativní strany již byl premiérem od června 1996 do července 1999. Celkem třikrát zastával post ministra financí a poslední funkční období v tomto úřadu ukončil rezignací na protest proti jednostrannému stažení z Gazy, které obhajoval tehdejší premiér Ariel Šaron.[1] Po odchodu Šarona převzal 20. prosince 2005 vedení strany. V prosinci 2006 se stal oficiálním vůdcem opozice v Knesetu a předsedou strany Likud. V srpnu 2007 zvítězil v primárkách Likudu, když porazil Mošeho Feiglina.[2] V minulosti zastával různé ministerské posty.

Benjamin Netanjahu
בנימין נתניהו
Netanjahu v dubnu 2021
13. a 17. premiér Izraele
Ve funkci:
31. března 2009 – 13. června 2021
PrezidentŠimon Peres
Re'uven Rivlin
PředchůdceEhud Olmert
NástupceNaftali Bennett
Ve funkci:
18. června 1996 – 6. července 1999
PrezidentEzer Weizman
PředchůdceŠimon Peres
NástupceEhud Barak
18., 20. a 24. ministr financí Izraele
Ve funkci:
28. února 2003 – 9. srpna 2005
PředchůdceSilvan Šalom
NástupceEhud Olmert
Ve funkci:
18. prosince 1998 – 23. února 1999
PředchůdceJa'akov Ne'eman
NástupceMe'ir Šítrit
Ve funkci:
20. června 1997 – 9. července 1997
PředchůdceDan Meridor
NástupceJa'akov Ne'eman
Poslanec Knesetu
Úřadující
Ve funkci od:
7. února 2003
Ve funkci:
21. listopadu 1988 – 6. července 1999
Stranická příslušnost
ČlenstvíLikud
Vojenská služba
SlužbaIzraelské obranné síly
Hodnostkapitán
JednotkaSajeret Matkal
Bitvy/války opotřebovací válka
jomkipurská válka
Narození21. října 1949 (72 let)
Tel Aviv, Izrael
NárodnostŽidé
Kneset12., 13., 14., 15., 16., 17., 18., 19., 20.
ChoťSára Ben-Arci (1991–současnost)
Fleur Cates (1981–1984)
Miriam Weizman (1976–1978)
RodičeBencijon Netanjahu a Zila Netanyahu
DětiYair Netanyahu
Avner Netanyahu
Noa Roth
PříbuzníJonatan Netanjahu (bratr)
Ido Netanjahu (bratr)
SídloAgionova vila
Caesarea
Jeruzalém
Alma materMassachusettský technologický institut (MIT)
Harvard University
Profesepolitik, diplomat, státník, voják, politický spisovatel a politolog
Náboženstvíjudaismus
OceněníJabotinsky Medal (1980)
Tzeltnerova cena (1987)
Podpis
Webová stránkawww.netanyahu.org.il
CommonsBenyamin Netanyahu
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Úřad ministerského předsedy zastával postupně ve třech různých funkčních obdobích, a to v letech 1996 až 1999, a dvou na sebe navazujících v letech 2009 až 2013 a 2013 až 2015. Ve volbách v roce 2015 jím vedená strana Likud zvítězila s počtem 30 poslaneckých mandátů a Netanjahu byl opět pověřen sestavením vládní koalice. V roce 2021 jej v pozici předsedy vlády vystřídal Naftali Bennett.[3]

Netanjahu byl minulosti mnohokrát podezříván z korupce, podvodů, zneužití pravomoci, quid pro quo. V listopadu 2019 byl coby první úřadující premiér Izraele generálním prokurátorem obviněn z korupce, podplácení a zneužití důvěry ve třech nezávislých případech.[4]

Osobní život

Narodil se v Tel Avivu do rodiny Bencijona Netanjahua (původně Mileikowskeho) a Cely rozené Segalové, jako prostřední ze tří bratrů. Vyrůstal v Jeruzalémě a ve čtrnácti letech[5] se s rodinou přestěhoval do Spojených států amerických. Netanjahuovi se usadili na filadelfském předměstí v Cheltenhamu, kde studoval na střední škole. Jeho otec byl emeritní profesor židovských dějin na Cornellově univerzitě a prominentní člen revizionistického tábora.[6] V roce 1967 se Benjamin Netanjahu vrátil do Izraele, aby splnil svou povinnou vojenskou službu v Izraelských obranných silách.[5] Byl přijat do elitní vojenské jednotky Sajeret Matkal a zúčastnil se řady nebezpečných operací během opotřebovací války,[7] včetně osvobození rukojmích z letadla společnosti Sabena na Ben-Gurionově letišti, při němž byl zraněn.[8] Z armády odešel po šesti letech služby v hodnosti kapitána.[5] Do Izraele se vrátil v říjnu 1973 po vypuknutí jomkipurské války, ve které se zúčastnil bojů u Suezského průplavu a na Golanských výšinách.[9]

Poté opět odjel do Spojených států a nastoupil ke studiu na Massachusettském technologickém institutu (MIT), kde v roce 1975 získal bakalářský titul z architektury a o dva roky později magisterský titul v obchodnictví.[5] Poté studoval politologii na MIT a Harvardově univerzitě.[5] Po dokončení postgraduálního studia pracoval v letech 1976 až 1982 v soukromém sektoru; nejprve v poradenské firmě v Bostonu a později ve společnosti Rim Furniture Industries v Izraeli.[10]

Velmi ovlivněn smrtí nejstaršího bratra Joniho (padl jako velitel operace Entebbe, při které došlo k osvobození izraelských rukojmí letu společnosti Air France v Ugandě) inicioval uspořádání dvou mezinárodních konferencí o boji proti mezinárodnímu terorismu, které se konaly roku 1979 v Jeruzalémě a 1984 ve Washingtonu.[5] Napsal rovněž několik knih, včetně dvou o terorismu. Netanjahův mladší bratr Ido je rentgenolog a spisovatel. Všichni tři bratři sloužili u Sajeret Matkal.

Byl třikrát ženatý a má tři děti.[11] S první ženou Miriam Weizmanovou, se kterou má dceru Nou, se seznámil při práci v Bostonu.[9] Jeho druhou ženou, se kterou se oženil v roce 1982, byla Fleur Cates, která konvertovala k judaismu (měla pouze židovského otce).[9] Od roku 1991 žije se svou třetí ženou, psycholožkou Sárou, rozenou Ben-Arci, se kterou má syny Ja'ira a Avnera.[9]

Diplomacie a začátek politické kariéry

V roce 1982 se stal zástupcem izraelského velvyslance ve Spojených státech Moše Arense, a na této pozici setrval dva roky.[5] Byl rovněž členem první delegace rozhovorů o strategické spolupráci mezi Izraelem a USA.[6] V letech 1984–1988 působil jako stálý zástupce Izraele při Organizaci spojených národů.[5] Během svého působení v OSN byl znám jako zkušený a energický řečník a debatér, který věděl, jak komunikovat se západními médii.[5] Jako obhájce Izraele na mezinárodní scéně pomohl porozumění bezpečnostním potřebám země mezi vlivnými Američany.[5] Jako izraelský velvyslanec při OSN vedl v roce 1987 snahy při zpřístupnění archivů nacistických válečných zločinů.[7]

Po návratu do Izraele v roce 1988 vstoupil do politiky a v říjnu téhož roku úspěšně kandidoval v parlamentních volbách za stranu Likud, s níž byla jeho rodina spjata po dvě generace. Kromě postu poslance byl jmenován náměstkem ministra zahraničí ve vládě Jicchaka Šamira.[5] V této funkci setrval čtyři roky, během nichž došlo k intifádě, válce v Zálivu a Madridské mírové konferenci, která iniciovala přímé rozhovory mezi Izraelem a jeho sousedy.[5] Díky Netanjahuovým dobrým komunikačním schopnostem, a zejména pak umu jednání s médii, došlo opět k lepšímu vnímání Izraele v zahraničí.[5] V roce 1992 prohrál Likud pod Šamirovým vedením předčasné parlamentní volby, a ten proto odešel z politiky.

O rok později Netanjahu přiznal krátce před stranickými primárkami v rozhovoru pro televizi Kanál 1 nemanželskou aféru,[12] která měla být podle jeho slov „zneužita při volebním boji spolustraníkem z Likudu“.[9] Stranické volby však Netanjahu vyhrál,[13] když porazil Bennyho Begina (syna někdejšího premiéra Menachema Begina) a zkušeného politika Davida Levyho.[14] O post předsedy strany se zpočátku ucházel i Ariel Šaron, ale svou kandidaturu stáhl, když zjistil, že má jen minimální podporu. Netanjahu byl vůdcem opozice v období, které předcházelo vraždě premiéra Jicchaka Rabina – době rostoucího společenského napětí kvůli mírovým dohodám z Osla a opětovnému nárůstu palestinského terorismu.[5] Levice jej obvinila z vyhrocování již tak napjaté situace,[15] neboť dohody z Osla označoval jako „předmostí ke zničení Izraele,“[16] a jako vůdce opozice vystupoval s bouřlivými projevy na protivládních demonstracích.[17] Ostře také vystupoval proti izraelskému stažení z Pásma Gazy a Západního břehu Jordánu.[18]

Poprvé ministerským předsedou

Parlamentní volby v roce 1996 byly neobvyklé tím, že si Izraelci vůbec poprvé mohli zvolit svého premiéra přímo.[19] Netanjahu se v předvolební kampani zaměřil na rostoucí vlnu teroru, která decimovala Izrael, charedim (nabídl zproštění povinné vojenské služby pro ortodoxní muže, zvýšení sociální podpory, garanci na svěcení šabatu) a na námitky pravice vůči jakýmkoliv dalším územním ústupkům.[19] Zároveň však prohlásil, že dodrží mezinárodní závazky, včetně Oselských dohod, ale jedním dechem dodal, že mírový proces zpomalí a bude striktně vyžadovat reciprocitu.[20] Jedním z předvolebních hesel bylo: „pro Židy je dobrý Netanjahu“.[19] Náboženské strany vítaly důrazný nacionalismus Likudu, který byl odezvou předstátního revizionistického sionismu.[20] Rabíni ze strany Šas dokonce před volbami rozdávali věřícím amulety, které tvrdily, že volba Netanjahua je požehnáním.[20] Pro Netanjahua byla příznivá i skutečnost, že izraelští Arabové, kteří by jinak volili jeho protivníka Šimona Perese, se zalekli nedávné Peresovy operace Hrozny hněvu, a namísto hlasu pro něj vhazovali do volebních uren prázdné volební lístky (těch nakonec bylo na 180 000).[19] Podle nového volebního systému by se stal premiérem ten, kdo by získal v přímé volbě více než 50 % hlasů.[21] V souvislosti s tím se Netanjahu obával, že by Peresovy šance zvítězit v prvním kole byly větší, kdyby proti němu kandidovalo více pravicových kandidátů.[21] Z pravice kandidovali kromě Netanjahua také Rafa'el Ejtan ze strany Comet a David Levy ze strany Gešer.[21] Oba však Netanjahu přesvědčil, aby své kandidatury stáhli výměnou za významné vládní posty a nakonec se mu ještě před volbami podařilo vytvořit společnou kandidátku těchto tří stran (Likud-Gešer-Comet).[21]

Ve volbách, které se konaly 29. května 1996, sice mírně zvítězila Strana práce,[19] avšak v přímých volbách vyhrál o 30 tisíc hlasů Benjamin Netanjahu,[21] který se tak stal nejmladším izraelským premiérem a prvním izraelským premiérem zvoleným v přímých volbách.[9] Vytvořil koaliční vládu sestávající z Likudu, Gešeru, Cometu, Národní náboženské strany, Sjednoceného judaismu Tóry, Jisra'el ba-aliji, Šasu a Třetí cesty.[19][22]

Netanjahu s Jásirem Arafatem a Nabilem Šáthem na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, 1997

Bezprostředně po sestavení vlády chtěl dokázat, že bude pokračovat v mírovém procesu.[23] Ve skutečnosti však Arafatovým slibům nevěřil.[24] Z funkce premiéra se naopak snažil kompromisy s palestinskými Araby oddalovat a v rozporu s Oselskými dohodami akcentoval jordánsko-palestinskou konfederaci namísto nového samostatného státního útvaru.[24] Jedna z prvních věcí z nastávající agendy vyplývající z Oselských dohod mělo být předání Hebronu.[25] Dne 4. září 1996 se uskutečnilo jeho první setkání s Arafatem, které však nepřineslo žádné výsledky. Netanjahu naopak oznámil výstavbu nových židovských osad,[25] v důsledku čehož měl Izrael značně špatné vztahy se Spojenými státy.[24] Jeho politika se opírala o tzv. „tři ne“: NE stažení z Golanských výšin, NE diskusím o statusu Jeruzaléma a NE vyjednávání pod ultimáty.[26]

Mezi jeho agendu ve funkci premiéra nepatřil pouze izraelsko-palestinský mírový proces, ale mimo jiné také uzdravení izraelské ekonomiky.[5] Za jeho vlády došlo k zavedení opatření sloužících zamezení růstu inflace a dalších kroků majících za cíl snížení státního rozpočtového deficitu.[5] Nová ekonomická politika byla zaměřena na restrukturalizaci ekonomiky a privatizaci státních společností a služeb.[5]

Kontroverze a mírový proces

Během jeho vlády došlo k několika kontroverzním událostem. Již v srpnu 1996 nechal Netanjahu otevřít tzv. Hasmonejský tunel, který přiléhá k Chrámové hoře, a jehož východ leží v zalidněné muslimské čtvrti.[27] Tento krok vyvolal vlnu hněvu a násilí, při kterém přišlo o život na patnáct vojáků a padesát šest izraelských civilistů.[27] Vůči otevření tunelu se však vytvořila opozice i na domácí politické scéně, kdy proti němu důsledně vystoupil Šimon Peres.[27] Následně se pokusil mírový proces oživit americký prezident Bill Clinton, který svolal na 1. října do Washingtonu mírovou konferenci.[28] Žádný výsledek však nepřinesla.[28] Americký tlak na pokračování mírového procesu však byl enormní.[29] Mimo to Netanjahu nemohl jednoduše odvrhnout veškeré dosavadní mírové snahy.[29] V důsledku toho byl 17. ledna 1997 uzavřen Hebronský protokol, který převáděl 80 % území města Hebron na Západním břehu Jordánu pod Palestinskou samosprávu.[30] Zbylých 20 % zůstalo vymezeno pro zdejší židovské osadníky.[30]

Har Choma

Velkým skandálem se na izraelské politické scéně stala aféra Bar-On, přezdívaná „Bibi-gate“, při níž mělo dojít k politickému obchodu, který umožnil podporu vlády stranou Šas.[29] Policie doporučila obvinit i samotného Netanjahua, ale generální prokurátor Eljakim Rubinstein toto doporučení odmítl.[9][31] Velkým neúspěchem skončila tajná operace Mosadu, jejímž cílem bylo pomocí pomalu působícího jedu zabít předního představitele Hamásu, Chálida Mašála, který se toho času nacházel v jordánském hlavním městě Ammán.[29] Izraelští agenti však byli chyceni jordánskou policií a Izrael musel k velké mezinárodní ostudě dodat protilátku a propustit vůdce Hamásu Ahmeda Jásina a desítky dalších teroristů.[29] Tento incident měl za následek krizi izraelsko-jordánských vztahů. Mezi kontroverzní kroky Netanjahuovy vlády dále patří výstavba projektu Har Choma v jižním Jeruzalémě.[32] Úmysl postavit byty pro více než 30 tisíc Židů vyvolal protesty nejenom mezi palestinskými Araby, ale i mezi izraelskou levicí a na mezinárodní scéně se proti tomuto úmyslu postavilo 130 zemí (s výjimkou Spojených států a několika tichomořských ostrovů).[33] V den výročí nástupu do funkce premiéra řekl Netanjahu v interview pro The Times:

„ Pan Arafat musí říct svým lidem otevřeně a jasně, že mír nebude uzavřen na liniích z roku 1967. Izrael se nedá zredukovat na křehké státní ghetto na pobřeží Středozemního moře. “
— Benjamin Netanjahu, The Times[34]
Benjamin Netanjahu, Madeleine Albrightová a Jásir Arafat při dohodách o Memorandu od Wye River

Po teroristickém útoku v březnu 1997 v Tel Avivu došlo k výraznému ochlazení izraelsko-palestinských vztahů.[32] Netanjahu občas vystoupil s „novým mírovým plánem“, což byl většinou pouze již existující modernizovaný plán.[35] Jeden z takových („Alon-Plan-Plus“) navrhl v červnu 1997. Vycházel z Alonova plánu z konce 60. let, podle něhož si měl Izrael ponechat jako strategicky důležitá území Golanské výšiny a Jordánské údolí.[35] Dále si podle Netanjahua měl Izrael ponechat 50–60 % Západního břehu.[35] Jelikož však reálně žádný mírový plán neexistoval, došlo k opětovnému nárůstu palestinského teroru.[35] Spojené státy v té době naléhaly na Izrael, aby pokračoval v mírovém procesu a požadovaly implementaci části dohod Oslo II.[36] Nakonec navrhly kompromis, podle kterého mělo být Palestinské samosprávě předáno 13 % rozlohy Západního břehu Jordánu.[35] Po roce a půl diplomatické nečinnosti bylo nakonec v říjnu 1998 na nátlak prezidenta Clintona podepsáno Memorandum od Wye River.[36] Kromě územních změn také došlo k odchodu izraelských sil z některých lokalit, otevření letiště a přístavu v Gaze a vytvoření bezpečného průchodu mezi Pásmem Gazy a Západním břehem.[36] Netanjahu za podepsání Memoranda po Spojených státech požadoval nové potvrzení Palestinské národní rady, že byly z Charty Organizace pro osvobození Palestiny vypuštěny zmínky o zničení Izraele, a vyvíjel i nátlak na propuštění izraelského špiona Jonathana Pollarda vězněného v USA.[36] Kvůli ústupkům, které v rámci dohody učinil si však proti sobě postavil pravici,[1] a v Likudu se vůči němu vymezil silný tábor odpůrců územních ústupků.[36] K prosazení Memoranda do Wye River se tak při hlasování v Knesetu musel spolehnout na opoziční Stranu práce.[36]

Nespokojenost ve straně, její štěpení, problémy se schválením státního rozpočtu a nakonec i vyslovení nedůvěry vládě pravicí v Knesetu[9] vedla Netanjahua k vyhlášení předčasných voleb.[36] Ty se konaly 17. května 1999 a premiér se v nich opět volil přímo.[37] Proti Netanjahuovi kandidoval Ehud Barak ze Strany práce. Tyto parlamentní volby byly jednou z nejdrtivějších porážek Likudu, kdy získal pouze 14 % hlasů a o pouhé procento za ním se umístila strana Šas.[37] Souboj Baraka a Netanjahua byl vyrovnanější, ale Barak nakonec Netanjahua těsně porazil poměrem 56:44 % (rozdílem 388 546 hlasů).[37] Po volební porážce Netanjahu opustil křeslo předsedy Likudu a dočasně odešel z politiky.[9]

Období mimo politiku

Po odchodu z politické scény v roce 1999 působil jako obchodní poradce hi-tech společností a přednášel po celém světě.[5] V srpnu téhož roku přinesl deník Jedi'ot achronot skandální odhalení, že Netanjahu financoval úpravy svého soukromého jeruzalémského bytu z finančních prostředků úřadu premiéra.[9] V březnu 2000 policie navrhla Netanjahua obvinit z podvodu, korupce, zpronevěry a maření úředního jednání.[9] Žádné obvinění však nakonec vzneseno nebylo.[9]

Politická aktivita po roce 2000
Netanjahu a Vladimir Putin, 2001

V roce 2001 Netanjahu nevyužil příležitost vrátit se na politický vrchol, když se odmítl zúčastnit předčasných premiérských voleb.[9] Likud v nich reprezentoval Ariel Šaron, který výrazně porazil dosluhujícího premiéra Ehuda Baraka.[38] Jako nový premiér následně, vzhledem k probíhající druhé intifádě, vytvořil vládu národní jednoty,[38] která se s 27 ministry stala do té doby historicky největší izraelskou vládou.[39] Tu v říjnu 2002 kvůli neshodám na státním rozpočtu opustila Strana práce.[40] Šaronova vláda se tak stala rázem menšinovou a on musel vyhlásit předčasné volby.[40] Odchodem ministrů za Stranu práce se zároveň mimo jiné uvolnil post ministra zahraničí, který získal Netanjahu.[5] Později se utkal se Šaronem ve stranických volbách o post předsedy strany, ale neuspěl.[9]

Ministr financí

Koncem ledna 2003 proběhly předčasné parlamentní volby,[41] tentokráte však již bez přímé volby premiéra, která byla po deseti letech zrušena.[42] Likud v nich přesvědčivě zvítězil, zatímco Strana práce zaznamenala dosud nejhorší volební výsledek.[43] Šaron sestavil pravicovou koalici sestávající z Likudu a stran Šinuj, Národní jednota a Národní náboženská strana.[42] Jedním z ministrů této vlády, kterou Marek Čejka označuje jako jednu z nejvíce nacionálně orientovaných izraelských vlád,[42] se stal i Benjamin Netanjahu, jenž obsadil post ministra financí.[5]

Z této pozice zavedl ekonomickou politiku, která podpořila růst tím, že zredukovala veřejný sektor a posílil soukromý sektor.[10] Její součástí bylo snížení vládních výdajů a daní, povzbuzení k práci namísto pobírání sociálních dávek, rozbití monopolů, pokračování privatizace a zavedení penzijní reformy.[10] Tyto kroky, které chválila jak americká administrativa, tak Mezinárodní měnový fond a soukromý sektor, vedly k zastavení ekonomického poklesu, snížily nezaměstnanost a povzbudily ekonomický růst.[10] Izraelská ekonomika, která měla začátkem roku 2001 růst kolem 1 %, se tak dostala v roce 2004 až na 4,2% růst.[44]

V roce 2004 Netanjahu pohrozil rezignací, jestliže plán na stažení z Pásma Gazy nebude předložen k veřejnému hlasování.[45] Svůj rezignační dopis předložil krátce před hlasováním izraelské vlády o stažení, které se konalo 7. srpna 2005.[45] Vláda schválila stažení poměrem 17:5 a Netanjahuova rezignace vstoupila v platnost 9. srpna 2005.[9][45]

Netanjahu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, 2009

Předseda Likudu

Odchod Izraele z Pásma Gazy vyvolal v Likudu silné otřesy, které vedly k odchodu Ariela Šarona a několik jeho spolustraníků ze strany.[46] S nimi a dalšími politiky, kteří opustili Stranu práce, pak Šaron založil stranu Kadima, kterou připravoval na předčasné parlamentní volby v roce 2006.[46] Jeden z prvních pokusů o získání předsednického postu učinil ještě za Šaronova předsednictví v září 2005, kdy se pokusil vyvolat předčasné stranické volby na pozici předsedy.[47] To celé v období, kdy strana vedla vládu a její předseda byl premiér (případné Netanjahuovo vítězství by mělo za následek vytlačení Šarona z úřadu premiéra).[47] Strana však tuto jeho iniciativu odmítla. Předsedou strany se Netanjahu stal 20. prosince 2005, když porazil Silvana Šaloma ziskem 47 % hlasů.[48] V předčasných volbách skončil Likud na třetím místě za stranami Kadima a Stranou práce a zaznamenal nejhorší volební výsledek ve své historii.[46] Benjamin Netanjahu se tak stal vůdcem opozice.[9]

Dne 14. srpna 2007 byl v nových stranických volbách zvolen předsedou strany a kandidátem na post premiéra, když získal 73 % hlasů a porazil radikálně pravicového kandidáta Moše Feiglina a předsedu Světového Likudu Dannyho Danona.[49] Jakožto předseda strany byl Netanjahu automatickým kandidátem Likudu na post premiéra v nadcházejících parlamentních volbách. Ty se uskutečnily počátkem roku 2009 poté, co rezignoval premiér Ehud Olmert a jeho nástupkyně v čele nejsilnější vládní strany, Cipi Livniová, nebyla schopna vytvořit koaliční vládu.[50]

Podruhé ministerským předsedou

Likud ve volbách nakonec, i přes značný předvolební náskok, skončil na druhém místě za Kadimou s rozdílem jednoho mandátu.[51] Prezident Peres nakonec po poradních setkání s předsedy parlamentních stran Netanjahua pověřil sestavením vlády.[52] Poprvé v dějinách Izraele tak sestavením vlády nebyl pověřen předseda vítězné politické strany.[52] Přes dílčí komplikaci nakonec Netanjahu sestavil koaliční vládu sestávající ze stran Jisra'el bejtejnu, Šas, Strana práce, Židovský domov a Sjednocený judaismus Tóry, opírající se o podporu 74 poslanců.[53]

Netanjahuovi během setkání s Barackem Obamou a jeho manželkou v New Yorku, září 2009

V polovině června 2009 Netanjahu přednesl projev na Bar-Ilanově univerzitě, kde se vyjádřil k blízkovýchodnímu mírovému procesu. Vůbec poprvé podpořil myšlenku palestinského státu, existujícího po boku Izraele.[54] V návrhu, který předložil, požadoval úplnou demilitarizaci zamýšleného státu. Palestinští Arabové podle něj musí uznat Izrael jakožto židovský stát a Jeruzalém coby jeho nedělitelné hlavní město. Odmítl právo návratu pro palestinské uprchlíky a uvedl, že zastavení výstavby izraelských osad na Západním břeh Jordánu není možné a jeho omezení bude dáno přirozeným růstem izraelské populace.[55] V létě téhož roku nařídil odstranit část zátarasů ze silnic na Západním břehu za účelem usnadnění ekonomického rozvoje.[56]

Zleva: Netanjahu, Hillary Clintonová a Mahmúd Abbás při setkání v září 2010

Koncem listopadu 2009 oznámil dočasné zastavení výstavby osad po dobu příštích deseti měsíců. Podle deníku Haarec to však nemělo žádný zásadní dopad.[57] Netanjahu v září následujícího roku souhlasil s přímým jednáním s palestinskou samosprávou, za zprostředkování administrativy Baracka Obamy, s cílem bylo vypracovat rámec konečného vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu.[58] Koncem měsíce však vypršelo moratorium na výstavbu osad a poté, co izraelské vláda schválila výstavbu na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě, a nepodařilo se na tomto tématu nalézt shodu, opustila Palestinská samospráva jednání.[59][60]

Součástí jeho agendy byl též íránský jaderný program, proti kterému se vždy stavěl.[61] Krátce po svém zvolení v únoru 2009 jej označil za největší existenční hrozbu, které Izrael kdy čelil.[62] Ve svém projevu před Valným shromážděním OSN z září 2012 požadoval stanovení jasné hranice, kterou již Írán nebude moci překročit, aniž by se vystavil riziku vojenského úderu.[63] V únoru 2015 unikla zhodnocení íránského nukleárního programu izraelskou tajnou službou z tohoto období, o nichž Netanjahu věděl a které ukazují, že ohledně hrozby íránských nukleárních zbraní Netanjahu vědomě lhal.[64][65] Během jeho druhého funkčního období došlo v květnu 2010 k výraznému zhoršení izraelsko-tureckých vztahů v důsledku incidentu na jedné z lodí tzv. „humanitární flotily“, která vyplula z Turecka a pokusila se o prolomení námořní blokády Pásma Gazy. Při zadržení tohoto konvoje a obsazení lodí speciálními jednotkami izraelského námořnictva byli izraelští vojáci napadeni a při následné potyčce zahynulo 9 Turků.[66]

Netanjahu během setkání s propuštěným vojákem Giladem Šalitem, říjen 2011

Počátkem roku 2011 došlo v důsledku vnitrostranických sporů k rozštěpení Strany práce, jenž v lednu opustil její předseda Ehud Barak spolu s několika poslanci, kteří založili novou centristickou stranu Acma'ut. Zatímco Strana práce a její zbylí ministři v důsledku toho koaliční vládu opustili, členové Barakovy strany ve vládě zůstali.[67] V říjnu téhož roku se vládě podařilo dojednat propuštění izraelského vojáka Gilada Šalita, který byl více než pět let vězněn hnutím Hamás.[68]

V dubnu 2012 se Izrael kvůli vládní krizi přiblížil předčasným parlamentním volbám, na nichž se shodly všechny hlavní politické strany. Jen pár hodin předtím, než měl parlament 8. května hlasovat o svém rozpuštění, však Netanjahu oznámil vstup opoziční Kadimy do koaliční vlády.[69] Jejím hlavním úkolem mělo být vypracování nového řešení povinné vojenské služby pro ultraortodoxní Židy jako alternativa k překonanému kompromisnímu Talovu zákonu. Kadima ale nakonec vládu opustila již v červenci a počátkem října byly kvůli neshodám nad podobou státního rozpočtu vyhlášeny předčasné volby, které byly naplánovány na konec ledna 2013.[70] V říjnu 2012 Netanjahu oznámil, že jeho strana bude v nadcházejících volbách kandidovat spolu s Jisra'el bejtejnu ve volební alianci Likud Jisra'el bejtejnu.[71] V předčasných volbách v lednu 2013 jím vedená aliance Likud Jisra'el bejtejnu získala 31 poslaneckých mandátů a stala se vítězem voleb. Oproti původním předpokladům však obdržela výrazně méně hlasů než se očekávalo.[72] Po šesti týdnech vyjednávání se mu podařilo sestavit svou v pořadí již třetí vládu, sestávající ze stran Likud, Jisra'el bejtejnu, Ješ atid, Židovský domov a ha-Tnu'a, která získala 18. března důvěru v Knesetu.[73]

V průběhu Netanjahuova druhého funkčního období opakovaně docházelo k nárůstu raketových a minometných útoků na Izrael ze strany palestinských radikálních organizací. V reakci na to podnikla izraelská armáda dvě vojenské operace, a to operaci Pilíř obrany v listopadu 2012, a operaci Ochranné ostří v červenci až srpnu 2014.[74] V rámci vlády docházelo k sporům o prosazovanou politiku (například o Netanjahuem podporovaný zákon o židovském charakteru státu). Ty vyvrcholily v prosinci 2014, kdy z funkce odvolal ministra financí Ja'ira Lapida a ministryni spravedlnosti Cipi Livniovou, a prosadil rozpuštění parlamentu a vypsání předčasných voleb na březen 2015.[75] V těch jím vedená strana Likud, navzdory předvolebním průzkumům, zvítězila, a s 30 poslaneckými mandáty se stala nejsilnějším uskupením v Knesetu.

20. října 2015 na 37. sionistickém kongresu Netanjahu svalil vinu za holokaust na palestinského jeruzalémského muftího (sunitského duchovního vůdce) Hadždže al-Husajního, který se v listopadu 1941 setkal s Adolfem Hitlerem.

[Tento a] další útoky na židovskou komunitu v letech 1920, 1921, 1929… byly vyprovokovány na pokyn jeruzalémského muftího Hadždže al-Husajního, který později hledán za válečné zločiny během Norimberských procesů, protože on hrál ústřední roli v podněcování konečného řešení. Hitler svého času nechtěl Židy vyhladit – chtěl Židy vyhnat. A Hadždž al-Husejní letěl do Berlína, šel k Hitlerovi a řekl: „Pokud je vyženeš, tak všichni přijdou sem (do Palestiny).“ A on (Hitler) se zeptal: „Tak co s nimi mám udělat?“ Na to (al-Husajní) řekl: „Spal je!“

—Benjamin Netanjahu[76]

Netanjahu při oslavách Dne vítězství nad nacistickým Německem v Moskvě 9. května 2018

Za tento výrok si vysloužil kritiku historiků i politických představitelů z Izraele a Palestiny. Profesor Meir Litvak z Telavivské univerzity jeho řeč prohlásil za lež, ostudu a hanbu. Podle Dana Michmana, vedoucí Institutu výzkumu holocaustu na Univerzitě Bar-Ilan a Yad Vashem, schůzka muftího s Hitlerem proběhla až po započetí Konečného řešení. Hlavní historik Yad Vashem, profesorka Dina Porat, prohlásila Netanyahuovy výroky za fakticky nesprávné. Muftí se s Hitlerem setkal až po klíčových událostech spouštějících masové vraždění židů. Opoziční vůdce Isaac Herzog obvinil Netanyahua ze "zkreslování historie". Podle profesorky Meiry Litvak z Telavivské univerzity idea vedoucí k holocaustu vznikla už v roce 1939.[77][78][79]

Bývalý hlavní palestinský vyjednavač izraelsko-palestinských mírových rozhovorů Sáib Irikát obvinil Netanjahua, že "kvůli svojí nenávisti k Palestincům očistí Hitlera od viny na masakru 6 milionů židů".[77]

Německá kancléřka Angela Merkelová zdůraznila německý podíl viny na holocaustu a varovala před odlišnými pohledy na historii.[80]

28. srpna 2017 Netanjahu ujistil, že již nikdy nedojde k vystěhování sídel v zemi Izrael: „Toto je dědictví našich otců, toto je naše země. Vrátili jsme se, abychom tu již zůstali.“.[81] Podobná prohlášení však již učinil i dříve.[82]

V únoru 2018 Netanjahu kritizoval výroky polského premiéra Mateusze Morawieckého, který prohlásil, že se židovští pachatelé podíleli na genocidě Židů během holokaustu.[83] K dalšímu incidentu došlo v únoru 2019, když Netanjahu obvinil Poláky, že pomáhali německým nacistům vraždit Židy.[84]

Vyšetřování pro podezření z korupce

Benjamin Netanjahu i jeho třetí žena Sára byli v průběhu politikovy kariéry několikrát obviněni z korupce a majetkové trestné činnosti:

  • Krátce po Netanjahově prvním funkčním období byli spolu se svou ženou Sárou vyšetřováni policií za usurpování oficiálních darů, jež podle policie měly patřit státu. Vyšetřování skončilo doporučením, aby oba čelili trestnímu stíhání. Obvinění ale byla později stažena.[85]
  • V červenci 2015 byl Benjamin i Sára obviněni z toho, že účtovali státu služby jisté firmy, určené specificky pro jejich soukromí. I tato obvinění byla později stažena.[85]
  • V březnu 2017 byl policií vyslechnut v rámci vyšetřování dvou trestních kauz pro podezření přijímání drahých darů a z korumpování médií, ale on jakékoli pochybení popírá. Údajně se snažil přimět majitele deníku Jediot Achronot, aby o něm noviny psaly pozitivně, za což měl nabídnout snížení nákladu konkurenčního deníku Israel Hajom. Klíčovou osobou kauz je Netanjahův spolupracovník Ari Harow, který v roce 2014 musel odstoupit kvůli podezření z korupce z funkce kancléře Netanjahuovy vlády.[86] V únoru 2018 izraelská policie doporučila prokuratuře Netanjahua obžalovat z korupce.[87]
  • V únoru 2018 byl Netanjahu znovu vyšetřován v souvislosti s potenciálním korupcí typu quid pro quo. Policie navrhla, aby byl Netanjahu ve dvou případech obviněn z úplatkářství a zpronevěry. Podle obvinění měl Netanjahu požádat izraelského vydavatele periodika Yediot Aharonot, Arnona Mozese, o to, aby o něm v jeho novinách psali v dobrém světle, výměnou za to, že mu pomůže proti konkurenčním novinám. Mozes má být obviněn spolu s Netanjahuem. Podle druhého obvinění z února 2018 měl Netanjahu přijmout úplatky a dary v hodnotě kolem milionu šekelů (283 tisíc dolarů) od hollywoodského mogula Arnona Milchana a dalších jeho podrporovatelů výměnou za to, že Milchanovi opatří americké vizum. Stejně jako u předchozího obvinění Milchan má čelit obvinění spolu s Netanjahuem.[85]
  • V březnu 2018 byl Benjamin Netanyahu vyslýchán policií jako podezřelý v souvislosti s vyšetřováním korupce. Vyslýván byl též Šaul Elovič, který vlastní skupinu Eurocom Group, jež vlastní izraelský telekomunikační gigant Bezeq, pod který spadá i vlivný elektronický zpravodajský portál Walla. Podle tohoto případu si měl Netanjahu vyžádat od Eloviče pozitivní zpravodajství o něm a jeho ženě na stránkách Wally, výměnou za velké daňové úlevy pro Bezeq. Celková částka úniků se pohybuje ve stovkách milionů dolarů, podle jednoho ze žalobců půl miliardy dolarů.[88]
  • V přibližně stejnou dobu byla Sára Netanjahuová vyslýchána v jiném případu, podle kterého měla zpronevěřit 100 000 dolarů ze státních prostředků, určených pro vedení premiérova úřadu, za luxusní věci a jídlo pro osobní potřebu.[89]
  • Na přelomu února a března 2019 izraelský generální prokurátor Avihaj Mandelblit uvedl, že jeho úřad Netanjahua po dvouletém vyšetřování hodlá obvinit z několika trestných činů – porušení důvěry a korupce. Před tímto rozhodnutím však budou mít přípravné slyšení. Tato zpráva přišla šest týdnů před izraelskými volbami. Netanjahu zprávu o obvinění označil za skandální a bezprecedentní hon na čarodějnice.[90]
    Během let jsem byl předmětem nejméně 15 různých vyšetřování. Některé skončily hřmotnými doporučeními policie [prokuratuře o obžalování](…). Všechny tyto pokusy vyústily do ničeho a stejně tak i tentokrát vyústí v nic.

—Benjamin Netanjahu v televizním prohlášení k jeho obvinění z korupce z února 2018

  • Na konci listopadu 2019 generální prokurátor formálně obvinil Benjamina Netanjahua z korupce, podplácení a zneužití důvěry ve třech případech, které řešila policie od prosince 2018 – tzv. případ 4000, případ 2000 a případ 1000. V případu 4000 mělo jít o korupci ve výši stovek milionů dolarů (uzavření vzájemně výhodné dohody s mediálním magnátem Šaulem Elovičem, jehož média měla vlivem Netanjahua získat regulační benefity výměnou za přívětivé psaní o něm). Případ 2000 taktéž vyšetřuje podplácení a zneužití důvěry ve formě autocenzury o Netanjahuovi v deníku Jediot Achronot výměnou za restrikce proti jeho konkurentům. Případu 1000 se týká quid pro quo a zneužití důvěry v podobě darů, jež měl premiér získávat od zahraničních byznysmanů – příliš hodnotných pro veřejného činitele. Netanjahu se bude muset vzdát vedení ministerstev která řídí – zdravotnictví a sociálních věcí.[4]

Knihy a články

Knihy:

  • A Durable Peace: Israel and Its Place Among the Nations (Warner Books, 2000) ISBN 0-446-52306-2
  • Fighting Terrorism: How Democracies Can Defeat Domestic And International Terrorism (Diane Pub Co, 1995) ISBN 0-7881-5514-8
  • A Place Among the Nations (Bantam, 1993) ISBN 0-553-08974-9
  • Terrorism: How the West Can Win (Farrar Straus & Giroux, 1986) ISBN 0-374-27342-1

Články:

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Benjamin Netanyahu na anglické Wikipedii.

  1. Profil: Benjamin Netanjahu [online]. BBC [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky)
  2. Netanjahu potvrzen v čele Likudu [online]. Eretz.cz [cit. 2008-10-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-02-05.
  3. Benjamin Netanjahu končí na postu premiéra Izraele. E15.cz [online]. 2021-06-13 [cit. 2021-06-13]. Dostupné online. (česky)
  4. Poprvé v historii Izraele čelí úřadující premiér obvinění z korupce. Je to pokus o převrat, brání se Netanjahu [online]. 2019-11-21 [cit. 2019-12-10]. Dostupné online. (česky)
  5. Benjamin Netanyahu [online]. Ministerstvo zahraničních věcí Státu Izrael [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky)
  6. Biography of Benjamin Netanyahu [online]. Zionism & Israel [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky)
  7. Benjamin Netanyahu [online]. Jewish Virtual Library [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky)
  8. GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha: BB Art, 2002. 668 s. ISBN 80-7257-740-9. S. 412. Dále jen: Izrael: Dějiny.
  9. Benjamin Netanjahu, Likud [online]. Ynetnews [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky)
  10. Benjamin Netanyahu [online]. Global Security.org [cit. 2011-04-07]. Dostupné online. (anglicky)
  11. Benjamin Netanyahu [online]. Kneset [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky)
  12. Jerusalem Journal; In Likud's Future, the Man With a Naughty Past? [online]. The New York Times [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky)
  13. ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2007. 321 s. ISBN 978-80-87029-16-9. S. 186. Dále jen: Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu.
  14. Likud [online]. Answers.com [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky)
  15. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 195
  16. KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael. Praha: Vyšehrad, 1999. 242 s. ISBN 80-7021-265-9. S. 195. Dále jen: Sionismus a Stát Izrael.
  17. Sionismus a Stát Izrael. s. 198
  18. Benjamin Netanyahu [online]. Encyclopædia Britannica [cit. 2008-10-27]. Dostupné online. (anglicky)
  19. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 201–202
  20. Izrael: Dějiny. s. 577
  21. Sionismus a Stát Izrael. s. 206
  22. Sionismus a Stát Izrael. s. 212
  23. Sionismus a Stát Izrael. s. 215
  24. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 203
  25. Sionismus a Stát Izrael. s. 216–217
  26. The new alliance: Turkey and Israel Is it a course towards new division of the Middle East? [online]. University of Bergen: Centre for Middle Eastern and Islamic studies [cit. 2008-10-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-02-22. (anglicky)
  27. Izrael: Dějiny. s. 578–579
  28. Sionismus a Stát Izrael. s. 218
  29. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 204–205
  30. Izrael: Dějiny. s. 580
  31. Izrael: Dějiny. s. 584
  32. Sionismus a Stát Izrael. s. 219
  33. Izrael: Dějiny. s. 583
  34. Izrael: Dějiny. s. 591
  35. Sionismus a Stát Izrael. s. 220
  36. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 205–206
  37. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 207
  38. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 216–217
  39. Sharon's fractious coalition [online]. BBC [cit. 2008-10-29]. Dostupné online. (anglicky)
  40. Sharon coalition shatters as Labor quits over budget [online]. The New York Times [cit. 2008-10-29]. Dostupné online. (anglicky)
  41. ČEJKA, Marek. Judaismus, politika a Stát Izrael. 2. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2003. 252 s. ISBN 80-210-3007-0. S. 203. Dále jen: Judaismus, politika a Stát Izrael.
  42. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 242
  43. Judaismus, politika a Stát Izrael. s. 205
  44. Central Intelligence Agency. The CIA World Factbook 2010. New York: Skyhorse Publishing, 2009. 868 s. Dostupné online. ISBN 978-1-60239-727-9. S. 341. (anglicky)
  45. Netanyahu quits over Gaza pullout [online]. BBC [cit. 2008-10-29]. Dostupné online. (anglicky)
  46. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. s. 308
  47. Netanyahu to Challenge Sharon; Move Could Force Election [online]. The New York Times [cit. 2008-10-30]. Dostupné online. (anglicky)
  48. Netanyahu wins Likud leader poll [online]. BBC [cit. 2008-10-30]. Dostupné online. (anglicky)
  49. Vítězný Netanjahu chce zřejmě posunout Likud doleva [online]. Eretz.cz [cit. 2008-10-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-11-02.
  50. Cipi Livni hází ručník do ringu, Izrael čekají předčasné volby [online]. Eretz.cz [cit. 2008-10-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-02-20.
  51. FINGERLAND, Jan. Izraelské volby vyhrála Kadima [online]. Český rozhlas, 2009-2-11 [cit. 2009-03-02]. Dostupné online.
  52. Izraelskou vládu nesestaví vítěz voleb. Prezident pověřil Netanjahua [online]. iDNES.cz, 2009-2-20 [cit. 2009-03-02]. Dostupné online.
  53. United Torah Judaism, Likud sign coalition deal [online]. Ynetnews [cit. 2009-05-01]. Dostupné online. (anglicky)
  54. KEINON, Herb. Netanyahu wants demilitarized PA state [online]. The Jerusalem Post, 2009-06-12 [cit. 2013-03-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-09-16. (anglicky)
  55. RAVID, Barak; BENN, Aluf. Netanyahu's speech: Yes to road map, no to settlement freeze [online]. Haarec, 2009-06-11 [cit. 2013-03-02]. Dostupné online. (anglicky)
  56. Nablus booms as barriers fall in occupied West Bank [online]. Daily Star, 2009-08-11 [cit. 2013-03-02]. Dostupné online. (anglicky)
  57. HAREL, Amos. Settlers have been working for months to undermine construction freeze [online]. Haarec, 2009-11-27 [cit. 2013-03-02]. Dostupné online. (anglicky)
  58. BURNS, Robert. Obama Opens Long-Shot Talks on Mideast Peace [online]. AOL News, 2010-09-01 [cit. 2013-03-02]. Dostupné online. (anglicky)
  59. DOUGHERTY, Jill; LABOTT, Elise. U.S. pushes talks as Israel resumes settlement building [online]. CNN, 2010-09-27 [cit. 2013-03-02]. Dostupné online. (anglicky)
  60. RAVID, Barak. Israel-U.S. talks on renewed settlement freeze reach dead end [online]. Haarec, 2010-12-07 [cit. 2013-03-02]. Dostupné online. (anglicky)
  61. Netanyahu warns West it must halt Iran nuclear plans [online]. Times Online [cit. 2008-10-30]. Dostupné online. (anglicky)
  62. Netanyahu names Iran as Israel's main threat [online]. AFP, 2009-02-20 [cit. 2013-03-02]. Dostupné online. (anglicky)
  63. Netanyahu brings fears of nuclear Iran to U.N. [online]. CBS News [cit. 2013-03-02]. Dostupné online. (anglicky)
  64. Mossad contradicted Netanyahu on Iran nuclear programme
  65. Leaked cables show Netanyahu’s Iran bomb claim contradicted by Mossad
  66. KERSHNER, Isabel. Deadly Israeli Raid Draws Condemnation [online]. The New York Times, 2010-05-31 [cit. 2013-03-02]. Dostupné online. (anglicky)
  67. Barak's Atzmaut faction receives four portfolios in coalition government [online]. Haarec [cit. 2011-01-30]. Dostupné online. (anglicky)
  68. JANOUŠEK, Petr. Únosci se ke mně chovali dobře, řekl osvobozený Šalit [online]. Lidovky.cz, 2011-10-18 [cit. 2011-10-18]. Dostupné online.
  69. SOMFALVI, Attila. No elections: Kadima to join government [online]. Ynetnews, 2012-05-08 [cit. 2013-03-02]. Dostupné online. (anglicky)
  70. PM chooses January 22, 2013 as date for elections [online]. The Jerusalem Post, 2012-10-11 [cit. 2012-10-13]. Dostupné online. (anglicky)
  71. WILLIAMS, Dan. Israel's Netanyahu, Lieberman merge parties for ballot [online]. Reuters, 2012-10-25 [cit. 2013-01-23]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-01-23. (anglicky)
  72. 19th Knesset to see Right, Left virtually tied [online]. Ynetnews, 2013-01-23 [cit. 2013-01-23]. Dostupné online. (anglicky)
  73. AZULAY, Moran. Netanyahu's new government gets sworn in [online]. Ynetnews, 2013-3-18 [cit. 2013-03-18]. Dostupné online. (anglicky)
  74. Operation Protective Edge [online]. GlobalSecurity.org [cit. 2014-09-10]. Dostupné online. (aktualizace)
  75. BEN ZION, Ilan. Netanyahu fires Lapid, Livni from ministerial posts [online]. The Times of Israel, 2014-12-02 [cit. 2014-12-13]. Dostupné online. (anglicky)
  76. https://www.youtube.com/watch?v=-Ju1w-iDR0o
  77. Historians, politicians slam PM's 'distortion of history'. Ynetnews. Dostupné online [cit. 2017-08-11].
  78. HAARETZ. Netanyahu: Hitler Didn't Want to Exterminate the Jews. Haaretz. 2015-10-21. Dostupné online [cit. 2017-08-11]. (anglicky)
  79. Netanyahu blames Jerusalem mufti for Holocaust, is accused of ‘absolving Hitler’. The Times of Israel. Dostupné online [cit. 2017-08-11]. (anglicky)
  80. Merkel sets Netanyahu straight on German culpability for Holocaust. The Times of Israel. Dostupné online [cit. 2017-08-11]. (anglicky)
  81. בן קימון‎, אלישע‎. נתניהו באירוע לציון יובל להתיישבות בשומרון: ״לא תהיה עוד עקירת יישובים בארץ ישראל״‎. Ynet [online]. 2017-08-28 [cit. 2017-09-08]. Dostupné online. (hebrejsky)
  82. http://www.jpost.com/Diplomacy-and-Politics/Netanyahu-I-wont-evacuate-settlements-339353
  83. Polský premiér zmínil židovské viníky holokaustu, naštval tím Izraelce. iDnes.cz [online]. 18. února 2018. Dostupné online.
  84. Pobouření ve Varšavě. Netanjahu měl Poláky obvinit z pomáhání nacistům zabíjet Židy. www.irozhlas.cz [online]. 15. února 2019. Roč. Český rozhlas. Dostupné online.
  85. Israel PM Netanyahu faces corruption charges
  86. Izraelský premiér Netanjahu může jít před soud. Je podezřelý z korupce
  87. Izraelskému premiérovi hrozí obžaloba kvůli korupci. Vinu odmítá, ve funkci chce zůstat
  88. Benjamin Netanyahu Is Questioned in 3rd Corruption Case in Israel
  89. Sara Netanyahu, Wife of Israeli Prime Minister, to Face Fraud Charges
  90. Israeli Prime Minister Benjamin Netanyahu to be indicted on corruption charges. NBC News [online]. [cit. 2019-03-02]. Dostupné online. (anglicky)

Související články

Externí odkazy
Předseda strany Likud
Předchůdce:
Jicchak Šamir		 Benjamin Netanjahu
1993–1999		 Nástupce:
Ariel Šaron
Ariel Šaron 2005–současnost úřadující
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.