Bencijon Netanjahu

Narodil se ve Varšavě do rodiny Sáry (Lurie) a Natana Mileikowských. Jeho otec byl spisovatel, rabín a sionistický aktivista, který v Evropě a Spojených státech obhajoval sionismus.[1] V roce 1920 podnikl s rodiči a bratrem Elišou (později matematik a děkan přírodovědecké fakulty na Technionu) aliju do britské mandátní Palestiny. Tam s rodinou žil po nějaký čas v Jaffě, Tel Avivu a Safedu, než se nakonec trvale usídlili v Jeruzalémě. Vystudoval učitelský seminář Davida Jelina a Hebrejskou univerzitu (1933). Jeho otec Natan publikoval články, z nichž některé podepisoval jménem Netanjahu, což je hebrejský překlad jeho rodného jména Natan (doslova znamená „Hospodinův dar“).[1] Mezi Židy v zemi izraelské šlo o běžnou praxi hebraizace příjmení[2] a toto příjmení následně přejal i jeho synové Bencijon a Eliša.

V roce 1944 se Bencijon oženil s Cilou Segalovou, s níž měl tři syny. Nejstarší Jonatan (* 1946) byl velitelem elitní úderné jednotky Sajeret Matkal, který byl v roce 1976 zabit v boji během záchranné operace Entebbe v Ugandě. Jejich druhý syn Benjamin (* 1949) je politik a izraelský ministerský předseda. Nejmladší syn Ido (* 1952) je lékař, spisovatel a dramatik.[3] V roce 2000 ovdověl, když jeho manželka Cila zemřela ve věku 87 let. Sám Bencijon Netanjahu zemřel 30. dubna 2012 ve svém jeruzalémském domě ve věku 102 let.[4] Téhož dne byl pohřben na hřbitově Har ha-Menuchot v Jeruzalémě.[5]

Během studií se stal aktivním v kruzích revizionistických sionistů a blízkým přítelem ideologa tohoto hnutí Abby Achime'ira.[6] V letech 1933 až 1934 byl spolueditorem revizionistického měsíčníku Bejtar a následně v letech 1934 až 1935 editorem revizionistického deníku ha-Jarden. Posléze v letech 1935 až 1940 působil jako editor sionistické politické knihovny v Jeruzalémě a Tel Avivu. Poté odcestoval do New Yorku, kde se stal v roce 1940 tajemníkem Ze'eva Žabotinského.[7] Po Žabotinského smrti v srpnu téhož roku zůstal v New Yorku a pokračoval ve svých revizionistických aktivitách.[1] V letech 1940 až 1948 byl výkonným ředitelem New Zionist Organization of America, jež byla politickým rivalem Zionist Organization of America. Během druhé světové války byl jedním z vůdců revizionistického hnutí ve Spojených státech. Ve stejném období získal doktorát (Ph.D.) na Dropsie College ve Filadelfii (1947), kde sepsal disertační práci o jednom z posledních středověkých židovských filosofů Jicchaku Abravanelovi.[1]

Netanjahu věřil v myšlenku Velkého Izraele. Když byl v listopadu 1947 schválen plán OSN na rozdělení Palestiny, podepsal se pod petici namířené proti tomuto plánu, která byla zveřejněna v deníku The New York Times. O dva roky později se vrátil již do nově vzniklého Izraele, kde se pokusil neúspěšně vstoupit do politiky.

V dubnu 2009 přinesl izraelský deník Ma'ariv rozhovor s Netanjahuem, který se v něm kriticky vyjádřil vůči Arabům:

Po svém návratu ze Spojených státu do Izraele pokračoval v akademické činnosti. Z řady různých důvodů se mu nepodařilo integrovat mezi akademický sbor Hebrejské univerzity. Jeho mentor, Josef Klausner, mu doporučil, aby se stal jedním z redaktorů Hebrejské encyklopedie a po Klausnerově smrti stanul dokonce v pozici jejího hlavního redaktora.

Vrátil se na Dropsie College ve Filadelfii, nejprve jako profesor hebrejštiny a hebrejské literatury, posléze jako vedoucí katedry (1957–1966) a nakonec jako profesor židovských středověkých dějin a hebrejské literatury (1966–1968). Působil však i na jiných pozicích v rámci různých amerických institucí. Nejprve na University of Denver jako profesor hebraistiky (1968–1971), následně jako redaktor Židovské encyklopedie a nakonec jako profesor židovských studií a vedoucí katedry semitských jazyků a literatury na Cornell University (1971–1975). Po smrti syna Jonatana, během záchranné operace v ugandském Entebbe v roce 1976, se s rodinou vrátil do Izraele. V té době působil jako docent na Academy for Jewish Research, byl členem Akademie výtvarných umění a emeritním profesorem na Hebrejské univerzitě Cornell University.

Specializoval se na zlatý věk španělského židovstva a je znám pro své dílo Origins of the Inquisition in Fifteenth Century Spain (doslova „Příčiny inkvizice ve Španělsku 15. století“. Netanjahu se jím dostal do vědecké pře s Jicchakem Baerem. Baer, v souladu s existujícím názorem, považoval donucené konvertity ke křesťanství (anusim) za případ kiduš ha-Šem (posvěcení Hospodinova jména – tj. zemřít či riskovat život k zachování Hospodinova jména). Podle Baera proto konvertité riskovali, zvolili si dvojí život, přičemž udržovali svou původní víru (judaismus). Netanjahu naproti tomu zpochybnil představu, že obvinění inkvizicí byla pravdivá a považoval většinu konvertitů za mitbolelim (kulturní asimilanty) a dobrovolné konvertity ke křesťanství. Malá část donucených konvertitů, která nepřilnula k novému náboženství a tajně udržovala své původní vyznání, podle něj byla využita inkvizicí k propagandistickým účelům. Podle Netanjahua křesťanská společnost nové konvertity nikdy nepřijala, a to z důvodů ekonomické a rasové zášti.

Bencijon Netanjahu byl členem American Academy for Jewish Research, Institute for Advanced Religious Studies a American Zionist Emergency Council.

• Don Isaac Abravanel: Statesman and Philosopher. Filadelfie: The Jewish Publication Society of America, 1968.
• The Origins of the Inquisition in Fifteenth-Century Spain. New York: Random House, 1995. Dostupné online. ISBN 0679410651.
• The Origins of the Inquisition in Fifteenth-Century Spain. [s.l.]: Granta, 2002. Dostupné online. ISBN 0940322390.
• The Five Forefathers of Zionism. [s.l.]: Jedi'ot achronot, 2004. (hebrejština)
• The Founding Fathers of Zionism. [s.l.]: Balfour Books & Gefen Publishing House, 2012. ISBN 978-1-933267159.