Alfréd Sasko-Kobursko-Gothajský

Narodil se jako čtvrté dítě a druhý syn britské královny Viktorie a jejího manžela, vévody Alberta Sasko-Kobursko-Gothajského. V rodině byl nazýván „Affie“. Dítě pokřtil 6. září 1844 v soukromé kapli windsorského zámku arcibiskup z Canterbury William Howley.

V roce 1856 zahájil kariéru v Royal Navy. V srpnu roku 1858 složil poddůstojnické zkoušky a nastoupil do služby na HMS Euryalus. V roce 1862 byl jedním z kandidátů na řecký trůn po svrženém řeckém králi Otovi I. Řeckém. Dne 24. února 1863 byl povýšen do hodnosti poručíka a sloužil na HMS Racoon pod velením hraběte Gleichen. 23. února 1866 získal hodnost kapitána a následně velení na HMS Galatea.[3]

Vévoda Alfred (F.X. Winterhalter, 1865)

Dne 24. dubna 1866 získal pairovský titul vévody z Edinburghu, hraběte z Kentu a hraběte z Ulsteru.[4] Parlament mu přiznal roční důchod ve výši 15 000 liber šterlinků. Dne 8. července vévoda poprvé zasedl ve Sněmovně lordů. Dne 24. ledna 1867 vyplul z Plymouthu na palubě Galatei na cestu kolem světa, 15. srpna přistal na ostrově Tristan da Cunha[5] a přes mys Canaveral doplul 31. října do Austrálie a stal se tak prvním členem britské královské rodiny, který navštívil Austrálii, která byla britskou kolonii. Dne 12. března 1868 ho v Sydney do ramene postřelil Henry James O'Farrell.[3] Za tento čin byl Henry O'Farrell 21. dubna oběšen. Vévoda se po zotavení na počátku dubna vydal na další cestu. Do Anglie se vrátil 26. června 1868.

V roce 1869 se stal prvním členem britské královské rodiny, který navštívil Nový Zéland, v prosinci pak Indii a Hongkong. Posléze několik let pobýval na Maltě. Dne 30. prosince 1878 získal hodnost kontradmirála. Dne 10. listopadu 1882 se stal viceadmirálem a 18. října 1887 admirálem. Dne 3. června 1893 získal hodnost admirála floty (Admiral of the Fleet). V letech 1883-1884 velel flotě v Lamanšském průlivu, v letech 1886-1889 Středomořské flotě, v letech 1890-1893 velel základně Devonport.[3]

Po smrti svého strýce Arnošta II., staršího bratra svého otce, se v roce 1893 stal novým panovníkem Sasko-kobursko-gothajského vévodství, poté, co se práv k trůnu vévodství zřekl jeho starší bratr, princ waleský Eduard. Po získání tohoto trůnu se zřekl ročního důchodu od britského parlamentu a místa ve Sněmovně lordů. Třebaže byl zpočátku ve své nové zemi považován za cizince, podařilo se mu postupně získat oblibu u svých poddaných.

Zemřel 30. července 1900[2] na rakovinu hrtanu. Pochován byl v mauzoleu vévodské rodiny na hřbitově v Coburgu. Jeho nástupcem na trůnu se stal jeho synovec Karel Eduard, vévoda Albany.