Fátimovský chalífát

Arabská dynastie Fátimovců vládla v Egyptě v 10.–12. století a byla představitelem šíitského směru islámu.

Fátimovský chalífát
ad-Dawlat al-Fāṭimiyya
الدولة الفاطمية
 
 
 
9091171

vlajka
geografie
Rakkada (909921)
Mahdia (921948)
al-Mansurija (948973)
Káhira (9731171)
rozloha:
4 100 000 km² (rok 969)
obyvatelstvo
počet obyvatel:
6 200 000 (rok 969)
národnostní složení:
arabština, judeo-arabština, berberské, africká latina
státní útvar
vznik:
909 – založení státu na území dnešního Tuniska a východního Alžírska
zánik:
1171 – nástup dynastie Ajjúbovců a zrušení Fátimovského chalífátu Saladinem
státní útvary a území
předcházející:
Abbásovský chalífát
Aghlabovský emirát
Tahertský emirát
následující:
Ajjúbovský sultanát
Sicilský emirát
Almohadové
Hammádovský emirát
Zíriovský emirát
Seldžucká říše
Edesské hrabství
Antiochijské knížectví
Tripolské hrabství
Jeruzalémské království

Historie

Založení fátimovského chalífátu

Fátimovci neuznávali svrchovanost bagdádského chalífy, vládce věřících, a začali tento titul používat roku 909 sami. Postupně ovládli severní Afriku včetně bohatého a strategicky významného Egypta, Sicílii, Sýrii, Palestinu a západní část Arabského poloostrova, a prosadili tak svoji svrchovanost ve velké části islámského světa. Roku 969 založili v Egyptě nové sídelní město šíitského chalífy Káhiru. V 90. letech 10. století se snažili rozšířit svoji moc z Aleppa a Antiochie do byzantské části Sýrie, ale to jim znemožnil byzantský císař Basileios II. Bulgaroktonos.

Konflikt se Seldžuky

Moc Fátimovců dosáhla svého vrcholu v polovině 11. století. Poté nastal její pozvolný úpadek a fátimovská říše se začala rozpadat. Vinu na tom měli mimo jiné expanze Seldžuků, jejichž prioritou se stalo dobytí fátimovského Egypta a především na něm částečně závislého aleppského emirátu v Sýrii. Roku 1078 dobyli Seldžukové Jeruzalém, který byl dosud v moci Egypta. Roku 1095 nebo 1098 se Jeruzaléma znovu zmocnili fátimovští vojáci, vydrancovali město, pobili zdejší muslimy a vyhnali zbylé křesťanské obyvatelstvo. Mocenský spor mezi šíitskými Fátimovci a sunnitskými Turky ostře rozdělil muslimský svět a umožnil křižáckým státům ve Svaté zemi upevnit své postavení. Po zahájení křížových výprav byli Fátimovci dokonce ochotní spojit se s křižáky proti Seldžukům, z křesťanské strany však nebyl o spojenectví zájem.

Konec fátimovského chalífátu

Související informace naleznete také v článku Křižácká tažení do Egypta.

Ve 12. století se postavení egyptských chalífů stalo již naprosto formálním. Skutečnou moc měli v rukou jejich vezíři, kteří bojovali mezi sebou. Jeden z nich zapojil do vnitřních rozepří egyptského státu nejprve mocného vládce Aleppa Núr ad-Dína a později – z obav před jeho rostoucím vlivem - také jeruzalémského krále. Díky zásahům v Egyptě se významně rozšířila Núruddínova moc tímto směrem. Roku 1169 dosáhl jeden z jeho nejvýznamnějších vojenských velitelů Šírkúh jmenování egyptským vezírem. Když po dvou měsících zemřel, zaujal toto místo jeho synovec, dosud neznámý velitel kurdského původu Saláhuddín ibn Ajjúb. Tak nastoupil cestu k moci jeden z nejproslulejších muslimských vládců, Saladin. Zpočátku vykonával funkci vezíra a formálně byl Núruddínovým místodržícím v Egyptě. Když pak v roce 1171 zemřel tehdejší fátimovský chalífa al-Ádid, zabránil Saladin jmenování jeho nástupce a podřídil šíitský Egypt sunnitskému chalífovi v Bagdádu.

Odkazy

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.