Žerotínové (Čechy)

Pánové ze Žerotína jsou potomky pánů z Hořovic, na což ukazuje i podobnost jejich erbů.[1] V Hořovicích na přelomu 12. a 13. století vybudovali páni z Hořovic tvrz a hospodářský dvorec.[2][3] Prvními známými majiteli Hořovic, které Žerotínové vlastnili až do poloviny 14. století,[4] jsou Habart z Hořovic (Gebhardus), purkrabí na Přimdě, a jeho bratr Neostup (Noztupus) (první zmínka 1229).[5][6]

Právě Habart zřejmě na počátku 13. století založil hrad Žerotín a stejnojmennou vesnici v podhradí.[5] Někde se uvádí založení hradu v Habartem vystavěné vsi někdy v letech 1230–1253 Janem Plichtou ze Žerotína (potomek Habarta z Hořovic)[7], který byl manem Václava I., královským správcem vsi Louny.[8] Podle hradu se pak začali nazývat pánové ze Žerotína (tehdy ze Žirotína).[9] Uvádí se i založení mezi lety 1250 a 1290 Habartem ze Žerotína (syn Jana Plichty),[10] ale to už je v roce 1250 hrad poprvé zmiňován v písemných pramenech, kdy se podle něj píše šlechtic Ratibor.[11] I on je někdy zmiňován jako zakladatel hradu někdy v letech 1240 až 1250, během jehož výstavby sídlil na tvrzi v Lounech a v klášterním dvoře v Týnci.[12] Ratibor patřil k Vlastislavicům, kteří Týnec v roce 1239 získali. Dalším písemně doloženým majitelem hradu byl zmíněný Habart ze Žerotína, který působil v letech 1287–1297 jako přísedící na zemském soudu[13] a podílel se na návratu krále Václava II. do země[8].

Tento Habart před rokem 1321 vybudoval ze vsi Týnec městečko, což bylo jakési odškodnění za to, že král Přemysl Otakar II. odňal jeho otci Janu Plichtovi Louny, které pak povýšil na město. Týnci se až do 16. století říkalo také Žirotský Týnec, později už jen Panenský Týnec, původně podle sester klarisek v ženském klášteře.[10][14]

Pravděpodobně právě Habart založil v té době teprve třetí český klášter klaristek v Týnci, který pak jeho synové Plichta, Jaroslav a Habart roku 1321 nadali nemovitým majetkem.[8][15] Habart založil klášter údajně jako poděkování za vyléčení své ženy Škonky (Scholastika ze Šternberka, dcera Zdeslava[8]) z neplodnosti svatou Anežkou[14].

Plichta ze Žerotína založil stavbu vrcholně gotického kostela, kterou se nepodařilo nikdy dokončit. Plichtovi, který byl na svátek sv. Jiří a zároveň na velikonoce dne 23. dubna 1318 pasován Janem Lucemburským na rytíře, je také připisováno založení kostelíku sv. Jiří.[16] Potomci Jaroslava a Plichty pak drželi alespoň částečně hrad Žerotín i městečko Panenský Týnec až do roku 1462,[10] v této době často prodávali okolní majetky Zajícům (Hazmburkům).

Plichta pravděpodobně také se svým synem Ješkem založil při své vsi Hořovice stejnojmenné město, možná roku 1322, právem berounským.[17]

Za husitských válek se bratři Jaroslav a Plichta mladší, poslední potomci Žerotínů, postavili na Zikmundovu stranu. Rozdělili si hrad Žerotín na poloviny, ale roku 1455 Plichta svou polovinu hradu prodal Oldřichu Zajíci z Hazmburka. Jediný syn Plichty Jan zemřel roku 1456 v řadách poděbradských bojovníků snažících se obhájit práva mladého Ladislava Pohrobka a tak Jaroslav zemřel jako poslední svého rodu roku 1467, dokdy pevně stál po boku Jiřího z Poděbrad. Od roku 1452 byl zemským správcem.[7]^[zdroj?]

Jaroslavova dcera Žofie (Ofka) se provdala za Mikuláše II. z Lobkowicz a Kateřina za Soběslava z Miletínka, oba poté přijali do svých erbů černou orlici Žerotínů.[18][19][20][21] Orlici převzal po roce 1467 také rod Švihovských z Rýzmberka.[22] Švihovští z Rýzmberka si orlici ponechali do vymření a Lobkovicové ji mají dodnes.[18]

Bitva u Mühldorfu

Žerotínové byli často významnými rytíři své doby. Například Jan Plichta padl po boku krále Přemysla Otakara II. 26. srpna 1278 v bitvě na Moravském poli.[8] Jeho vnuk Plichta a Jaroslav bojovali po boku řádu německých rytířů v Prusku. Plichta poté bojoval s Janem Lucemburským v bitvě u Mühldorfu.[10]

Některé prameny uvádějí, že právě Plichtu poslal Jan Lucemburský za Fridrichem Sličným, aby v podstatě znemožnil Fridrichovi bitvu odmítnout a vyčkat příchodu posil v podobě oddílů jeho bratra Leopolda. Plichta byl totiž nejproslulejším turnajovým rytířem, který byl znám po celé Evropě, dokonce až v Anglii. Král Fridrich věděl, že by Plichta na svých cestách nezamlčel podobnou zbabělost a jako nesmírně uznávaný a vážený rytíř by tak ztropil králi nemalou ostudu. Proto podle těchto pramenů kývl na návrh, aby se bitva konala druhý den ráno.[23] V bitvě se Plichta několikrát prosekal řadami nepřátelských rytířů, což bylo považováno za vrchol statečnosti a rytířského umění. Potom mu ale zoufalí němečtí rytíři zabili koně a nakonec i jeho. Plichta tak 28. září 1322 padl[23] a pochován byl téhož roku v kostele Nejsvětější Trojice v Praze[7] nebo v podzemí kláštera v Panenském Týnci.^[zdroj?]

V pramenech se objevuje na začátku 14. století Plichta z Adlaru, jenž se vyskytoval v okolí Žerotína a byl potomkem žerotínských pánů. Na spojitost s Žerotíny poukazuje i znak s orlicí velmi podobný znaku Žerotínů i pánů z Hořovic a to, že Adler je německy právě orlice. Na konci tohoto století je zmíněn Valkoun z Adlaru držící na Šumavě Víteň a část Strážova a později už drželi Adlarové statky v Čechách i na Moravě. Rod se během existence sňatky spojil s pány z Čachrova, Mitrovic, Říčan, s Valdštejny a Věžníky a v 15. století se rozdělil na dvě větve, Valkouny a Osovské. Větev Osovských vymřela Danielem Osovským z Adlaru koncem 16. století, větev Valkounů Václavem Janem Vojtěchem roku 1722.[24]

Z rodu Žerotínů vznikl také rod vladyků z Vraného. Podle zmínky z roku 1228 jim patřila část Vraného a pod jejich správou se ves rychle rozrůstala. Nejstarším známým držitelem vsi byl Bedřich z Vraného[25] (zmínka z 1340[26] a dochovaná pečeť z 1356[25]). Ve 14. století se rod vladyků z Vraného značně rozrostl. Některým jeho členům nezbylo než se spokojit i s drobnými statky. Rod vladyků z Vraného se v tomto období rozdělil na několik větví.[26] Rod vladyků z Vraného převzal od Žerotínů znak s orlicí, později do něj přibral ruku ve zbroji s mečem.[25]

Černá orlice se zlatou zbrojí hledící doprava. Jejich orlici do svého erbu přejali Lobkowiczové (1459) a Švihovští z Rýzmberka (1467).

Moravští Žerotínové nejsou s českými Žerotíny nijak spřízněni. Olomoučtí šlechtici se píší podle obce Žerotín na Olomoucku, čeští podle obce Žerotín na Lounsku.