Zmařená svatba

Poslední a nejznámější opera Karla Šebora Zmařená svatba, vzniklá roku 1879, je jedním z českých hudebnědramatických děl vzniklých brzy po Smetanově Prodané nevěstě (1866) a podle jejího vzoru. Společná jim je romanticko-komická látka ze současné české či moravské vesnice, melodika inspirovaná českými lidovými písněmi a tanci s různou měrou hudební stylizace, jakož i poměrně skromné interpretační nároky odpovídající možnostem českého profesionálního i amatérského hudebního divadla 60. a 70. let 19. století. Do této řady oper patří vedle Šeborovy Zmařené svatby například Mikuláš Josefa Richarda Rozkošného, Starý ženich Karla Bendla, Zakletý princ Vojtěcha Hřímalého, V studni Viléma Blodka nebo Šelma sedlák a Tvrdé palice Antonína Dvořáka.

Libreto Zmařené svatby vzniklo původně roku 1875 v rodině politika Františka Ladislava Riegra. Ten tehdy požádal svou dceru Marii, aby napsala libreto komické opery pro domácí provozování. Jako námět jí navrhl d'Enneryho a Decourcellův vaudeville Le petit Pierre, který zřejmě zhlédl v době svého tříletého exilu v Paříži v letech 1849-1851 (kus měl premiéru 6. října 1949 v Théâtre des Variétés) a jehož libreto si donesl do Čech. Hudbu měl složil Mariin manžel a amatérský skladatel Václav Červinka, což se však nakonec nestalo. Marie Červinková-Riegrová libreto přeložila a podle otcových intencí přenesla jeho děj z napoleonské Bretaně na český venkov za italských válek (1859), navíc doplnila postavu vesnického dohazovače po vzoru Kecala z Prodané nevěsty. Původní název díla byl změněn na Vašek, později Divoký Vašek, a jména hlavních hrdinů (Vašek a Mařenka) sice připomínají hrdiny nejslavnější Smetanovy opery, jsou však současně křestními jmény manželů Červinkových.[1]

Libretistka opery Marie Červinková-Riegrová

V té době se Rieger obrátil s výzvou k napsání „národní“ opery na skladatele Karla Šebora, který slavil v 2. polovině 60. let v Prozatímním divadle řadu operních úspěchů, poté však odešel z Čech a živil se jako vojenský kapelník. Rieger litoval, že jeho talent leží ladem. Šebor byl nabídkou potěšen, z více nabízených látek si vybral jako podklad libreto Marie Červinkové, avšak z estetických důvodů žádal o některé změny, aby se příliš nepodobal Prodané nevěstě: „Jenom bych si přál, aby situace byly něžné, nikde ani v nejmenším na Sabinu neupamatovaly, abychom se konečně v hudebním ohledu do koncertů jiných národů míchati směli.“[2][3]

F. L. Rieger si v průběhu kompozice nebyl jist, zda komické lidové téma Šeborově talentu vyhovuje, a pokoušel se i libreto získat zpátky. Jinak ovšem prosazoval své estetické stanovisko, známé z jeho sporu se Smetanou, totiž že národní hudba musí vycházet z nápodoby lidové písně, ba doporučoval Šeborovi případně využít i existující lidové nápěvy.[4] S tím se však skladatel neztotožňoval: „Národní písně jsem vynechal, poněvadž nechci zavdati veřejné kritice příčinu, aby mně snad vytýkala, že jsem k tomuto prostředku proto sáhl, že jsem neměl dosti sám osobní inspirace.“[3] Na dřívější Šeborovu tíhnutí k velkooperním romantickým látkám upomínají rozsáhlá finále 2. a 3. dějství i velký podíl baletu, naopak ansámblů obsahuje partitura jen málo. Šebor v průběhu práce vypustil některé komické prvky, například plánovaný duet Václava a Toníka ve 3. dějství, a na související připomínky libretistky reagoval tím, že doporučil, aby se opera označovala při uvedení nikoli jako „komická opera“, ale jako „národní opera“.[5] Přechody z mluvených částí ke zpěvu, jež byly pociťovány jako problematické, skladatel v řadě případů řešil využitím melodramu.[6]

Česká (pražská) společnost vesměs vítala již předem návrat talentovaného skladatele, tento pocit vyjadřoval v tisku například Jan Neruda.[7] Současně se však ještě před uvedením opery šířily pověsti o jejím protismetanovském pozadí.[3] Přitom Smetanovo vlastní mínění o opeře bylo celkem příznivé, podle svědectví Marie Červinkové „Smetana s velmi přátelským interessem sledoval Šeborovu operu - býval ve zkouškách a partituru si prohlížel - chválil prý velmi tu operu a vůbec Šebora - že je to velký talent, - a jen mu vystavoval, že to měl trochu lépe propracovat - že to propracování, jak je, stačí jen na operettu a ne na operu.“[7]

Premiéra díla se konala 25. října 1879 a sklidila značný úspěch. Autor byl po každém dějství vyvoláván, líbila se zejména taneční čísla, ale též árii Vy nevíte, jak nám teskno musela představitelka Mařenky Marie Sittová opakovat.[8] Přestože opera nebyla vypravena příliš nákladně, po hudební stránce byla jejímu nastudování (které vedl Adolf Čech, Šebor dirigoval pouze premiéru) věnována velká péče.[9] I zpěváci se úloh zhostili velmi dobře, vedle Sittové zejména slavný barytonista Josef Lev, který se pro Šebora exponoval ve vedlejší roli Vojty.[6]

Dobová kritika skutečně přes autorovo snažení shledávala řadu podobností s Prodanou nevěstou, na níž Šeborova hudba „tu a tam v uchu vyvolává až nápadné reminiscence“,[8][10] ale též klasika raného romantismu Webera[9], Donizettiho či Meyerbeera[11], naopak již z formy singspielu či operety s mluvenými dialogy byla dovozována opozice proti estetickým zásadám Richarda Wagnera.[9] Václav Juda Novotný v Národních listech však neprokomponovanost v operním žánru označoval již za zastaralý rys a hodnocení „Šebor tvoří pouze z hudebního stanoviska“[12][6] bylo chápáno jako výtka nerespektování zásad hudebního dramatu. V tom smyslu nebyl Šeborův jinak chválený obrat k „národnímu“ slohu považován za dokonalý: „Strakatinu různých písní rázu národního, z nichž jednotlivé mnohou vynikají krásou melodickou či rytmickou, však nijak netvoří jednotnou stavbu, již nám předepisují zákony hudby dramatické.“[13] Vytýkány mu byly i prohřešky proti správné deklamaci, a to i přes rytmicky vhodně zpracované libreto. Přestože kritika vesměs nalézala slova pochvaly a povzbuzení pro talentovaného skladatele, Šeborovy „lehké melodie a čiperný rytmus v slohu písně národní“[12] u ní nenašly valné ocenění. Stejně jako u jeho ostatních oper byl nejvíce uznáván jeho talent rytmický a instrumentační, projevující se především v předehře a v tanečních scénách.[9] Podobné dojmy si zaznamenala po návštěvě premiéry i libretistka: „veliká živost temp a tanců, ale melodie se občas opakuje, […] není v tom dost umírněnosti a celkovitosti - žádná zaokrouhlenosť a žádné stupňování, […] místy instrumentace trochu jednoduchá“.[14]

Celkový názor dobové kritiky souzní s novodobým hodnocením Marty Ottlové: „žánr komické číslové opery s mluveným dialogem z vesnického prostředí mu [tj. Šeborovi] však nebyl blízký a záměr komponovat jednoduchou hudbu vedl zvláště v sólových písních někdy až k primitivnosti“.[15] Také hudební vědec John Tyrrell tvrdí: „Výsledkem [Šeborovy snahy o lidový tón] je chudobou trpící partitura bez stopy elánu a znamenitosti jeho dřívějších oper. Záměrně lidově znějící čísla jsou zpravidla krátké pomalé valčíky, uboze jednoduché struktury beze všeho kouzla a důmyslu příznačných pro Smetanu.“[16]

Šebora zjevný úspěch u obecenstva i poměrné příznivé kritické přijetí opery povzbudilo. Na radu kritiky i kapelníka Maýra se chystal převést mluvené dialogy na recitativy (jako to učinil o rok dříve Smetana v případě Dvou vdov) a napsat dodatečnou árii pro slavného barytonistu Josefa Lva, představitele Vojty. Stejně jako o deset let dříve, v roce 1869, však jeho nadšení narazilo na spory s vedením Prozatímního divadla, a to i přesto, že mu bylo opět nabízeno místo kapelníka. Vymínil si totiž, že každé desáté představení Zmařené svatby bude jeho beneficí (tedy osobním výtěžkem). Marie Červinková považovala tuto podmínku za „hloupou a neomalenou“, protože „to je ten nejlepší prostředek – aby se nedávala“. Ředitelství skutečně nechtělo v reprízách pokračovat, a i když Šebor ustoupil a spokojil se s každým třináctým představením, byla Zmařená svatba po desátém provedení stažena z repertoáru. Šebor už své plány na její doplnění neuskutečnil a stejně tak nakonec zastavil kompozici nové operu na libreto, které Červinková napsala v jemu bližším žánru velké historické opery: Dimitrij samozvanec. Operu později pod názvem Dimitrij zkomponoval Antonín Dvořák.[7][17][3] Zmařená svatba zůstala jeho poslední operou.

Zmařená svatba byla profesionálně inscenována pouze třikrát: v letech 1879-1880 v Prozatímním divadle, následovala roku 1885 inscenace v Národním divadle v Brně a naposledy roku 1914 ve zpěvohře Divadla na Vinohradech pod vedením Ludvíka Vítězslava Čelanského. To bylo současně dosud vůbec poslední scénické nastudování některé z Šeborových oper. Jsou však doklady i o jejích představeních v kruhu amatérů.[18][19]

Pověsti Zmařené svatby a celého Šeborova operního díla škodila již soudobou kritikou a zejména později Zdeňkem Nejedlým tradovaná představa, že vznikla s úmyslem zastínit Smetanovu Prodanou nevěstu; pro skutečnost, že opera vznikla s podporou rodiny F. L. Riegra, byla označována jako „staročeská Prodaná nevěsta“.[7][3][20][21] Autograf prvního dějství partitury se ztratil za I. světové války a dvě čísla z prvního jednání chybí i v zachovaném dobovém opisu, takže opera dnes již není kompletní.[22] Některá čísla byla vydána tiskem v klavírním výtahu a dosáhla jisté popularity.[19] Několikrát byla vydána samostatně i předehra: naposledy ji v nové instrumentaci Bohuslava Leopolda vydal Orbis roku 1951.

Děje se v Čechách za válek italských (kolem roku 1860).

Celková nahrávka Zmařené svatby dosud nebyla pořízena. Předehru nahrál Československý rozhlas v Plzni roku 1954 (dir. Antonín Devátý)[23] a tuto nahrávku vydal Radioservis, a.s., roku 2015 na CD „Česká romantická opera“ (CR0782-2).