Jan Nepomuk Maýr

Do povědomí širší veřejnosti se nejprve zapsal jako operní zpěvák – tenor (debutoval pravděpodobně v roce 1839 v Klagenfurtu), jak v Čechách, tak v Evropě. V roce 1842 byl Maýr osloven ředitelem Stavovského divadla J. A. Stögrem, aby se vrátil do Prahy a vystupoval v českých hrách v právě otvíraném Novém divadle a Růžové ulici. Maýr nabídku přijal, ovšem po ukončení činnosti Stögrova divadla odešel na dva roky k dvornímu divadlu v Darmstadtu (1844–1846). Následoval další návrat do Prahy, tentokrát na výzvu Františka Ladislava Riegra, aby nastoupil jako tenorista Stavovského divadla. Po sezóně 1848–49 pěveckou dráhu ukončil a stal se kapelníkem českých představení Stavovského divadla.

Kritikou nebyl hodnocen nijak záporně. Měl příjemný hlas, zprvu mu byla vyčítána nepřirozená herecká gesta, což se s nabývajícími zkušenostmi lepšilo. Jeho velkou výhodou byla znalost češtiny. Pěvecké ambice nakonec nebyly zřejmě plně uspokojeny, tuto kapitolu své kariéry uzavřel a začal se věnovat dirigování českých, po zrušení českého souboru r. 1851 německých představení.

Poté, co se začal angažovat jako dirigent, zasáhl svou činností do několika hudebních institucí tehdejší Prahy.

Když Stavovské divadlo v roce 1853 opustil, začal působil jako ředitel kůru v pražských chrámech (např. u Panny Marie Sněžné) a vybudoval si renomé výborného hudebníka. Je uváděn jako jeden z nejstarších reformátorů chrámové hudby. Nepatřil mezi přívržence Ceciliánské reformy. V této funkci se také skladatelsky realizoval v řadě církevních skladeb.

V roce 1854 dostal Maýr povolení ke zřízení v té době třetího hudebního ústavu v Praze pro vyučování zpěvu. Do Maýrova pedagogického působení by se dala zahrnout i jeho činnost kapelnická. Sestavil a vedl ansámbl Prozatímního divadla, kde v začátcích působili česky mluvící činoherci. Někteří z nich se vypracovali na velmi dobré pěvce. Základem orchestru byla Komzákova kapela, která původně hrála po hospodách a na zábavních podnicích. Dobová kritika jej zajisté nešetřila, což je konečně stvrzeno nejen v Maýrově nekrologu, ale také v mnohých dobových kritikách na jím vedená představení. Negativní hodnocení se však týkalo spíše výběru repertoáru než práce se souborem. Dnes jsou Maýrovy nepopiratelné zásluhy při práci s ansámblem zcela uznány.

Jako dirigent Prozatímního divadla působil od r. 1861 do r. 1866, kdy na jeho místo přišel Bedřich Smetana. Maýr Smetanu vystřídal od r. 1874. Smetana musel místo opustit pro velké sluchové problémy. Maýr se zároveň stal ředitelem Prozatímního divadla. V r. 1880 se stal na doporučení F. L. Riegra ředitelem připravovaného Národního divadla. R. 1883 z funkce odstoupil a vystřídal ho F. A. Šubert.

Tato oblast Maýrovy činnosti byla vždy nejvíce propírána. Na jedné straně mu byla přiznána zřejmá zručnost a divadelní zkušenosti s řízením divadelního tělesa. Na druhé straně byl velmi kritizován za výběr repertoáru, který nesplňoval nároky probouzejícího se národního obrození (hlavně skupiny mladočechů kolem Umělecké besedy, která podporovala Smetanu; za Maýrem stáli staročeši), ovšem bez přihlédnutí k možnostem provozu divadla, které bylo limitováno nevhodnými prostory pro provozování požadovaného repertoáru, opatřováním základního notového materiálu, nebo možnostmi česky mluvícího ansámblu, jehož členové byly rekrutováni z řad tehdejších činoherců, nehledě na nedostatek hráčů, kteří by vytvořili stálý orchestr. Pro počáteční vývoj českého divadla byl tedy nepostradatelným organizátorem.

Z doby, kdy přestal působit jako operní zpěvák (r. 1848) a začal dirigovat ve Stavovském divadle, pochází několik scénických hudeb, které Maýr skládal mimo jiné ke hrám Josefa Kajetána Tyla. Na svém kontě by měl mít také dvě opery: Horymír (Horymírův skok) a Jaromír, vojvoda český, se kterou se neúspěšně zúčastnil soutěže hraběte Harracha o provedení původní české opery. Soutěž vyhrál Smetana s operou Braniboři v Čechách. Dále je mu připisováno několik chrámových skladeb.

Zemřel roku 1888 v Praze. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech[3].

• Jitka Ludvová: heslo Jan Nepomuk Maýr, in: Jitka Ludvová (red.) a kol., Hudební divadlo v českých zemích, Praha 2006
• Josef Bartoš: Prozatímní divadlo a jeho opera, 1938
• Vladimír Procházka a kol.: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 307–8
• Bohuslav Štědroň: heslo Jan Nepomuk Maýr, in: Gracian Černušák, Bohumír Štědroň, Zdenko Nováček (red.), Československý hudební slovník osob a institucí II. (M–Ž), 1965, Státní hudební vydavatelství, Praha
• Petr Daněk – Jana Vyšohlídová: Dokumenty k operní soutěži o cenu hraběte Harracha, in: Miscellanea musicologica 30, Praha 1983

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Nepomuk Maýr na Wikimedia Commons
• Jan Nepomuk Maýr v databázi Archivu Národního divadla