Josef Lev

Pocházel z velmi chudé rodiny. Do školy chodil v nedalekém Chržíně, kde si jeho pěveckého nadání všiml učitel Josef Toman. Mladý Lev k němu chodil na hodiny zpěvu a jeho prostřednictvím se stal jako sopranista členem kostelního sboru ve Zlonicích.[2]

Brzy na to přišel na Velvarsko kapelník z Uherska, který hledal zpěváky do svého souboru. Josef navzdory přání otce odmítl a odešel do Prahy, kde vstoupil do pěveckého sboru křižovníků a začal studovat na staroměstském gymnáziu. Jak dospíval, jeho hlas se měnil a začal pochybovat, zda bude ještě schopen zpívat. Když mu ale hlas zase vrátil, tentokrát jako baryton, zanechal studií a rozhodl se profesionálně věnovat divadlu a hudbě.[2]

Zpěvu ho v Praze vyučoval Josef Chládek, žák V. J. Tomáška. Ten však zanedlouho odjel za výhodnější nabídkou do Uherska a Lvovi nezbylo, než hledat jiného učitele. Přestěhoval se do Vídně, kde byl přijat ke dvorní opeře do pěveckého sboru.[2] Strávil tam deset let.[3] Trpěl hmotným nedostatkem a marně čekal na sólovou roli, kterou mu slibovali,[2] ale zároveň se umělecky zdokonaloval a inspiroval příkladem předních pěvců.[4] Zpíval také ve farním kostele sv. Michala.[2]

Roku 1864 získal angažmá v pražském Prozatímním divadle, kde si okamžitě získal přízeň obecenstva.[2] Jeho prvním vystoupením byl hrabě Luna ve Verdiho opeře Trubadúr dne 14. října 1864. Českému divadlu zůstal věrný po zbytek života, navzdory výhodným nabídkám ze zahraničí.[4] Během pruského vpádu roku 1866 byl jedním z těch, kdo drželi divadelní soubor pohromadě[2] poté, co tehdejší ředitel Franz Thomé zavřel divadlo a ponechal personál svému osudu. Lev byl členy sboru zvolen do řídícího výboru; v té pozici mimo jiné zajistil, aby byl lépe oceněn pěvec Josef Paleček.[5]

Josef Lev byl známý svým okrouhlým, měkkým tónem hlasu, schopným obsáhnout celou šíři od šepotavého sladka po tragickou bouři.[4] Dobře se vyrovnával s náročnými italskými operami, které často zpíval spolu se zahraničními pěvci.[4] Během své umělecké kariéry vytvořil přes sedmdesát rolí[6] v operách Vilém Tell (Gioacchino Rossini), Libuše, Čertova stěna (Bedřich Smetana) a mnoha dalších.[4]

Přátelil se s Bedřichem Smetanou a Antonínem Dvořákem, kteří pro něj složili některé árie. Známé bylo i jeho přátelství s Janem Nerudou, který u něj deset let bydlel a věnoval mu knihu Žerty hravé i dravé.[6] První kapitola, O drobotinách, psaná roku 1875, popisuje idylickou pohodu ve Lvově domácnosti.[7]

Roku 1888 byl vedením Národního divadla předčasně penzionován, společně s pěvkyněmi Seifertovou a Ortovou, a byla mu nabídnuta role učitele hudby za mnohem nižší plat. Rozhodnutí, zdůvodňované nutností finančních úspor, bylo v uměleckých kruzích negativně hodnoceno[8] a Lev ho považoval za projev nezaslouženého nevděku. Hluboce to zasáhlo jeho rodinný život a vedlo ke smrti jeho manželky.[6] S obecenstvem se rozloučil 8. dubna 1888 v roli Lazebníka sevillského.[8]

Po odchodu do důchodu vyučoval zpěv.[4] Získal řadu čestných ocenění, například čestné členství v Umělecké besedě a Hlaholu.[3] Roku 1893 byl jmenován pražským měšťanem.[4]

Zemřel na rakovinu střeva.[3] Pohřben byl 19. března 1898 na Olšanských hřbitovech po obřadu v kostele sv. Štěpána za účasti Antonína Dvořáka, F. A. Šuberta, starosty Podlipného a zástupců divadelních a pěveckých spolků.[9] Nyní má hrob na Vyšehradském hřbitově[10]

Vedle operního zpěvu byl známý i jako autor písní, například Slezská, Vlaštovičky, Řekněte mi.[4] Napsal cca 27 písní a 30 sborů. Jeho skladby jsou uloženy ve sbírce Národního muzea, v muzeu ve Velvarech a v Dvořákově památníku ve Zlonicích.

• Rudolf Jaroslav Kronbauer v roce 1914 uveřejnil krátkou životopisnou vzpomínku na Josefa Lva (Vzpomínky hravé i dravé), kterou mu tlumočil malíř Theodor Hilšer.[11]