Záviš z Falkenštejna

Záviš z Falkenštejna, psaný také Záviše, Zawissiuss nebo Zewis (1250? – 24. srpna 1290, Hluboká nad Vltavou) byl český šlechtic z jihočeského rozrodu Vítkovců – pánů z Krumlova, prvorozený nebo druhorozený syn Budivoje I. z Krumlova a jeho choti Perchty, dcery Kalhocha II. z Falkenštejna.

Záviš z Falkenštejna
Záviš v představě 19. století
Narození 1250?
Úmrtí 24. srpna 1290
Hluboká nad Vltavou
Pohřben Vyšebrodský klášter
Manželka Kunhuta Uherská
Alžběta Kumánka
Potomci Jan z Falkenštejna
Dynastie Vítkovci
Otec Budivoj I. z Krumlova
Matka Perchta z Falkenštejna
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pocházel z krumlovské větve vítkovského rodu a jeho přídomek je pravděpodobně odvozen od hradu Falkenstein na řece Ranna v Horních Rakousích. Někteří historikové (Palacký, Čechura) uvádějí, že se jedná o jiný hrad téhož jména v Bavorsku a Hans Waltenberger zmiňuje dolnorakouský Falkenstein.[1]

Pětilisté příbuzenstvo
Falkenštejnova pečeť s pětilistou růží

Záviš z Falkenštejna patřil k rodu jihočeských Vítkovců. V erbu měl zelenou růži ve stříbrném poli pánů z Krumlova, z nichž pocházel jeho otec Budivoj, a na pečeti sokola (der Falken) na památku hradu Falkenštejn, který vlastnili příbuzní jeho matky. Záviš byl pravděpodobně dědicem hradu. Někteří historikové, počínaje Josefem Šustou se domnívají, že jeho děd Vítek I. z Prčice byl jen úředníkem rodu Schonringů a Plankenbergů, a Záviš na tomto hradě pouze purkrabím. V listině krále Přemysla Otakara II. z roku 1274 se totiž uvádí jako svědek. Zabissius, castellanus in Valchenstayn.[2] Listina se dochovala jen v opisu, mohlo tedy jít o omyl a Záviš být skutečným držitelem hradu.

Záviš se poprvé písemně připomíná jako dospívající, v nedatované listině krále Přemysla Otakara II., řazené k roku 1262, kdy byl s otcem a bratrem pověřen obranou hornorakouského kláštera Sankt Florian.[3] 28. srpna roku 1272 byl jeho otec Budivoj ještě živ, protože se Závišem pečetil listinu bratří z Valdeka.[4] Po Budivojově smrti Záviš převzal vedení krumlovské linie rodu, byl již nejspíše ženat. Jméno jeho manželky není známo a patrně brzy ovdověl, měl však z tohoto manželství dceru, rovněž neznámého jména, později provdanou za Hynka Krušinu z Lichtenburka. V 70. letech 13. století narůstalo napětí mezi Vítkovci a králem Přemyslem Otakarem II.. Přispěla k němu králova zakladatelská činnost v jižních Čechách: roku 1263 založil klášter Sancta spinea Corona (Svatá trnová koruna), později přejmenovaný na Zlatou korunu, a roku 1265 královské město České Budějovice. Přemysl se tak snažil zpevnit spojnici z Čech do Rakouska a zabezpečit hranice proti Bavorsku, s jehož vévodou byl často ve válečném stavu. Město České Budějovice navíc zapadalo do sítě sídelních měst od Prahy přes Písek až po Kremži. Vítkovci to však považovali za zásah do území své svrchovanosti a při shromážděních celého rodu (jako například 19. března 1274 na Rožmberku) připravovali společný postup.

Vzájemná nevraživost vyvrcholila v listopadu 1276 ve společné vzpouře Vítkovců s rakouskou a štýrskou šlechtou, z české strany se jí zúčastnili také páni z Rýzmburka. Oba tyto české rody byly kulturně a společensky spjaty, zejména vlivem sňatků, se Svatou říší římskou. Vítkovci začali plenit Budějovice a Zlatou korunu, Boreš z Rýzmburka obsazovat královské hrady. Přestože Přemysl Otakar II. šlechtě promyšleně rušil práva a výsady, jednalo se z její strany o porušení principu poslušnosti. Přemysl Otakar II. byl v listopadu 1276 donucen uzavřít nevýhodný Vídeňský mír s římským králem Rudolfem Habsburským a vzdát se alpských zemí. V následujícím roce se v Čechách tvrdě vypořádal s domácím odbojem. Nejhůře dopadl Boreš z Rýzmburka. Podle některých pramenů byl za zradu popraven, podle jiných zemřel na útrapy věznění. Někteří Vítkovci (Záviš a jeho bratři, Ojíř z Lomnice) uprchli na své statky, které se nacházely na území ovládaném Rudolfem Habsburským, jehož dvůr patrně rovněž navštívili. Zatímco byl Záviš v Čechách v nepřítomnosti odsouzen ke ztrátě hrdla, pobýval v bezpečí svého hradu Falkensteinu a očekával další vývoj. Jiní Vítkovci, jako např. Jindřich I. z Rožmberka byli omilostněni, stál za nimi říšský rod Schaunbergů, z něhož pocházela Jindřichova matka.

V tragické bitvě na Moravském poli 26. srpna 1278 proti českému králi Vítkovci otevřeně nebojovali a Jindřich I. z Rožmberka se bitvy dokonce zúčastnil po Přemyslově boku. Záviš do událostí léta 1278 významně nezasáhl. Jeho nabídka pomoci českému králi noc před bitvou je s největší pravděpodobností pouhou smyšlenkou Dalimilovy kroniky.

Králův rádce
Královna Kunhuta

Po bitvě na Moravském poli se Záviš z Falkenštejna vrátil do Čech, záhy se však dostal do konfliktu s braniborskou správou a účastnil se odboje proti Otovi V. Je jisté, že roku 1279 vypálil královské město Budějovice, jež leželo uprostřed vítkovských držav a bylo tomuto rodu trnem v oku. V roce 1280 opustil Čechy a jako odpůrce Oty Braniborského se vydal ke dvoru královny Kunhuty, která od roku 1279 sídlila v Hradci nad Moravicí. Jejich pragmatické partnerství však brzy přerostlo v milostný poměr pětatřicetileté vdovy a jejího o několik let mladšího rytířského dvořana. Počátkem roku 1281 královna ustanovila Záviše v Hradci purkrabím. V létě 1281 byl z uherského zajetí propuštěn Mikuláš Opavský a již během prvních týdnů začal postupně obnovovat svou moc nad jednotlivými hrady a městy Opavska. Záviš s Kunhutou proto museli Opavsko opustit a patrně ve druhé polovině roku 1281 odešli na Moravu, kde našli útočiště na některém z vítkovských sídel. Zhruba v té době se jim narodil syn Jan, zvaný Ješek (není jisté, zda přišel na svět v Hradci nad Moravicí, nebo na jiném místě jejich společného pobytu).[5]

„ „...jeden šlechtic z Čech, jménem Záviš...po smrti krále Otakara navštívil královnu Kunhutu pobývající na Moravě a začal jí býti nad ostatní rytíře ne tak v službách ochotnější, jako v rozmluvách důvěrnější... Ale že mysl ženy tak snadno podléhá změnám, královna, jak říkají, ošálena od něho jakýmisi úskoky kouzelného umění, milujíc jej velmi prudce, brzy se snažila mu zalíbiti, odpustila mu ze srdce jeho provinění proti královi a ustanovila ho v denní družině svého dvora přednějším před ostatními...Záviš pozoruje, že nalezl v očích královniných milost, zatoužil po vyšších věcech a vzbudil v srdci královnině lásku k sobě, obelstiv ji nějakými černokněžnickými pokusy...“. “
— Zbraslavská kronika[6]

Několik týdnů po návratu dvanáctiletého Václava II. z braniborského zajetí v květnu 1283 se královna Kunhuta k svému synovi z Moravy vrátila a vymohla si královu přízeň i pro svého milence Záviše a jejich syna Ješka.[7] V souvislosti s královniným návratem došlo na dvoře i k pokojnému převratu, kdy významné úřady obsadili Závišovi příbuzní a přátelé Vítek z Krumlova, Ojíř z Lomnice, Hroznata z Úžic, ale i Hynek z Dubé, Lichtenburkové, Šternberkové a další. Opoziční šlechtická skupina se sice na jaře pokusila dobýt zpět ztracené pozice, ale bez úspěchu. Až tehdy se Záviš stal předním mezi Vítkovci, do té doby se mezi nimi téměř neprosadil. Pravděpodobně někdy v této době se Záviš z Falkenštejna oženil s královnou vdovou.[pozn. 1] Usiloval o získání Opavska na úkor Mikuláše Opavského a svou nezávislou mocí znepokojil římskoněmeckého krále Rudolfa, svého dřívějšího spojence. V lednu 1285 při slavném završení Václavova sňatku s Gutou v Chebu došlo také ke sblížení mezi Habsburky a Mikulášem Opavským, kterého Rudolf zjevně chápal jako protiváhu Záviše z Falkenštejna. Ještě v únoru toto sblížení stvrdil i sňatek Mikuláše s Rudolfovou vzdálenou příbuznou Adelheidou.[11]

Naneštěstí pro Záviše královna v září 1285,[12] brzy po jejich svatbě, zemřela pravděpodobně na tuberkulózu. Jejím skonem zpočátku nedošlo ve vztahu mezi Václavem a Závišem k žádné změně, otčímovo privilegované postavení nebylo nijak narušeno. Naopak v říjnu 1285 obdaroval král Záviše a jeho syna Ješka rozsáhlým územím ve východních Čechách.[pozn. 2] Brzy poté společně zahájili tažení na Moravu, kde se snažili obnovit královskou autoritu. Při této příležitosti bylo pobito několik stovek lapků sužujících různé části Moravy.

Odpůrce Habsburků
Závišův kříž na barokní rytině G. Groose

Změna situace nastala v roce 1287, kdy na přelomu června a července konečně dorazila do Čech Václavova manželka Guta Habsburská.[14] S příchodem královny začal Záviš z Falkenštejna pomalu ztrácet svůj vliv u dvora. Aby situaci změnil, rozhodl se posílit se souhlasem krále svou pozici novým sňatkem se sestrou uherského krále Alžbětou. Na klesající Závišův vliv ukazuje přepadení jeho svatební výpravy do Uher Jindřichem z Lichtenburka koncem roku 1287. Záviš se musel zachránit útěkem do opatovického kláštera.[pozn. 3] S královou pomocí připravil novou výpravu a strávil v Uhrách čtyři měsíce, během kterých se nejen oženil s Alžbětou, ale navázal i blízký vztah s uherským králem Ladislavem. Šlechtická opozice soustředěná kolem královny Guty[16] a biskupa Tobiáše z Bechyně, využila Závišovy několikaměsíční nepřítomnosti ke své aktivizaci. Královna se již od svého příchodu do Prahy úspěšně snažila vzbudit nedůvěru mezi králem a Závišem. Závišovi příbuzní a příznivci nedokázali novou situaci zvrátit a královým rádcům se podařilo Vítkovce pozvolna odstavit. Záviš byl o nastalé změně zřejmě informován, neboť se s novou manželkou usadil na svém hradě Svojanově.

„ …král Václav se rozhodl, aby se postaral o mír sobě i celému království, uvrhnout Záviše do pout zajetí a předstíraje, že se nemůže bez jeho průvodu odebrati k chystané křestní hostině, poslal pro něho posly, aby přišel do Prahy doprovoditi ho… “
— Zbraslavská kronika[17]

V lednu 1289 pozval Záviš krále Václava na křtiny svého novorozeného syna. Václav na oko souhlasil a požádal Záviše, aby jej přijel na křtiny pozvat osobně. Záviš byl při této příležitosti zajat a obviněn ze zrady a přípravy Václavovy vraždy.[pozn. 4] Roli při jeho obvinění zřejmě hrál i králův zájem o Falkenštejnův majetek, který mu ovšem po smrti Kunhuty sám daroval.

Věznění a poprava
Jan Goth, Poprava Záviše z Falkenštejna pod hradem Hluboká

Mezitím probíhala občanská válka s Vítkovci, kteří dokonce nabídli českou korunu vratislavskému knížeti Jindřichu IV. Probovi. O Velikonocích roku 1290 Václav spolu se svou manželkou navštívil v Erfurtu římského krále Rudolfa, který vyhověl Václavově prosbě o pomoc a poslal s ním zpátky do Čech nejen svého syna Rudolfa a bamberského biskupa Arnolda, ale i početné vojsko, které mělo pomoci při pacifikaci povstalých Vítkovců.[23] Brzy po příchodu do Prahy sice Rudolf nečekaně zemřel, ale jeho bojovníci v Čechách zůstali. Potlačení povstání napomohly i okolnosti – v krátkém sledu zahynuli jak vratislavský vévoda Jindřich Probus, tak i uherský král Ladislav. Vítkovská vzpoura tak ztratila oporu v zahraničí.[24]

„ Nevíme, kdo Záviše soudil a jaké vedeny žaloby proti němu; jen tolik jest známo, že mu poručeno vrátiti hrady a poklady královské, v jichž držení byl. On ale odpíral tomu stále, tvrdě, že to je zástava za 50 000 hřiven stříbra, které král Přemysl Otakar zapsal kdysi manželce své Kunhutě a tato pak je odkázala synu svému (Janovi). Jen když tato částka složena bude, sliboval splniti, co se žádalo. Proto byl odsouzen všech svých statků a co nějaký zločinec uvržen do Bílé věže nad branou hradu pražského, kde ho drželi asi půl druha léta, do roku 1290. “

Záviš zůstal v zajetí do léta 1290, kdy byl postaven před soud a odsouzen.[pozn. 5] Na radu římského krále jej Václav využil k získání jihočeských hradů pod kontrolou Vítkovců. Mikuláš Opavský, který vojsko vyslané proti vzbouřeným Vítkovcům vedl, vždy pod pohrůžkou Závišovy popravy donutil hejtmany jednotlivých tvrzí, aby mu každou z nich vydali.[25][26] Situace se vyhrotila ve chvíli, kdy Mikulášovo vojsko stanulo před hradem Hluboká hájeným Závišovým starším bratrem Vítkem z Krumlova. Vítek nehodlal ustoupit, mimo jiné i kvůli tomu, že držel jako rukojmí Čeňka z Kamenice, bratra biskupa Tobiáše. Královská strana ovšem taktéž nebyla ochotná k vyjednávání – pravděpodobně 4. července byl Záviš na louce na pravém břehu Vltavy pod hradem Hluboká popraven stětím.[pozn. 6] Záhy nato jej následoval i Čeněk z Kamenice, jehož život ukončil Vítek v odvetě za smrt svého bratra.

„ Záviš byl vyvlečen z kobky. Přemyslův levoboček Mikuláš, starý odpůrce, smýkal jím v strašném ponížení od hradu k hradu. Všude tam, kde se nějaký Vítkovec či Závišův přítel bránil, rozbil jednoho dne kat svůj stánek z hrubých koz a z potřísněných prken. Potom zatkne do země delší rameno jakési zvoničky a na rameno krátké upevní umíráček. Když zazní hluchý zvon, pozvedne kat sekeru a nějaká stvůra, zestárlá v potupě, se dává do řeči a houká: Vítkovci, zrádci, vydejte svůj hrad! Otevřte bránu, jinak padne Závišova hlava! V srpnu, dne dvacátého čtvrtého, dorazil kat před Hlubokou... “
Pomník v Hluboké nad Vltavou na předpokládaném místě popravy Záviše z Falkenštejna
„ ...podivným rozhodnutím Boží pomsty v době jednoho měsíce padl král uherský zabit mečem, vévoda vratislavský zahynul byv otráven a Záviš, který dal příležitost k tém špatnosti, byv sťat skončil bídnou smrtí své dny. “
— Zbraslavská kronika[27]

Pověst, že Záviš z Falkenštejna byl popraven prknem (jako první se o tom zmiňuje ve své kronice Přibík Pulkava z Radenína), vychází pravděpodobně ze slova „plkno“, což je široký popravčí meč (dle jiných zdrojů popravčí sekyra – flanderská sekera) se širokým ostřím. Postupně se díky lidovému podání „plkno“ změnilo na prkno a odtud tedy pověst o popravě prknem.[28] Verzi o popravčím prknu převzal i František Palacký v Dějinách národu českého v Čechách a v Moravě.[29] Historik Josef Šusta se klonil k názoru, že poprava byla provedena obvyklým způsobem, tedy mečem, nicméně ani verzi o popravě přiostřeným prknem zcela nevylučoval.[pozn. 7]

Závišovo tělo bylo s královým svolením pohřbeno v rožmberském rodovém klášteře ve Vyšším Brodě. Podle Kroniky Rožmberské Záviš obdaroval klášter krátce před svou smrtí vzácným klenotem zvaným Vyšebrodský nebo Závišův kříž. Pravděpodobnější je však bezprostřední svědectví Zbraslavského kronikáře, že si Záviš přivlastnil nejen manželku, nýbrž i poklad a veškerou nádheru krále Otakara...[31] Cisterciáci zajistili Závišův pohřeb a pochovali jej v kapitulní síni, kde byli pochováváni preláti. V roce 1290 věnovali Vítek a Vok z Krumlova vyšebrodskému klášteru „ku spasení duše Záviše z Falkenštejna tři vesnice“. Roku 1306 Závišova dcera z prvního manželství bez úspěchu uplatňovala nároky na pozůstalost svého otce.

Závišův pád ukázal na meze šlechtické ctižádosti.[32]

Ohlas v kultuře

Mezi díla inspirovaná osobností Záviše z Falkenštejna patří:

Odkazy

Poznámky
  1. Kronika Beneše Minority uvádí rok 1284,[8] Ota Zbraslavský mluví o svatbě uzavřené před tzv. chebskou svatbou[9] a vídeňský letopisec hovoří o svatbě uzavřené po svátku sv. Trojice roku 1285, tedy po 20. květnu.[10]
  2. Podle Štýrské rýmované kroniky zajistila majetky v hodnotě 50 000 hřiven stříbra ještě před smrtí královna Kunhuta svému synovi Ješkovi. Mělo se jednat o jitřní dar, který dostala od svého prvního manžela krále Přemysla Otakara II.[13]
  3. Důvody přepadení nejsou známy. Mohly souviset s otázkou věna Závišovy dcery, která se pravděpodobně někdy v letech 1284–1286 provdala za Jindřichova syna Hynka Krušinu z Lichtenburka. Zároveň v této době už stáli Lichtenburkové na straně Závišových nepřátel.[15]
  4. Někteří autoři Závišovo zatčení uváděli k podzimu roku 1288 (Vystyd,[18] Jan[19]), pravděpodobnější je počátek roku 1289 (Šusta,[20] Žemlička,[21] Vaníček[22]).
  5. Přesné Závišovo obvinění se nedochovalo.[25]
  6. Datum 4. července uvádí Beneš Minorita, zatímco 24. srpen je zmíněn v krumlovském nekrologiu, jež je ale až z pozdější doby.[26]
  7. Napsal o tom: Souvěké prameny nemají zmínky o tom, že by se poprava byla udála jinak než obvykle, totiž mečem; o více než půl století později vyskýtá se však v kronice Pulkavově určitá zpráva, že hlava Závišova byla od těla oddělena přiostřeným prknem. Lze se těžko vyslovit o hodnotě zprávy té; smíme ji však sotva odmítnouti lehkou rukou. Jest z doby, kdy vzpomínka na vzrušující událost byla zajisté ještě živá, a popravy toho druhu nebyly ve středověku neznámé. Tak udržel se ve Flandrech i Brabantsku až k 14. století řád, podle něhož viníci, usvědčení ze znásilnění žen, bývali prknem stínáni k zvýšení popravních muk. Vášnivá nenávist osobních nepřátel Závišových spojená s hroznou výčitkou, že kouzelným svůdnictvím poskvrnil osiřelé lože velikého krále, mohla vésti i u nás k podobné krutosti tím spíše, že se tak památce Kunhutině aspoň část zodpovědnosti odnímala, zaměnilo-li se prosté násilí kouzelnickými úklady, o jakých v případě tom mnoho se mluvilo. (…) Pokus vyložili vše prostě tím, že Pulkava byl sveden k omylu záměnou slova „plknem“ za ,,prknem“, který učinil zejména Jos. Svátek, (…) jest jistě nedostatečný.[30]

Reference
  1. Hans Waltenberger: Záviš z Falkenštejna
  2. Regesta diplomatica Bohemiae et Moraviae, II. tomus, editor Josef Emler, Praha 1892, s. 383, č. 917, dostupné online
  3. RBM II, s. 157, č. 406
  4. RBM II, s. 319, s. 791
  5. CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha: Vyšehrad, 2007. 343 s. ISBN 978-80-7021-841-9. S. 60–64.
  6. Chronicon Aulae Regiae, Zbraslavská kronika, František Heřmanský – Zdeněk Fiala (edd.), Praha 1976, s. 51. –
  7. Velké dějiny, s. 388
  8. In ordine Cruciferorum, str. 459
  9. Zbraslavská kronika, str. 53
  10. In ordine Cruciferorum, str. 459
  11. Mikuláš I. Opavský, s. 223
  12. www.genealogie-mittelalter.de. www.genealogie-mittelalter.de [online]. [cit. 2009-08-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-02-19.
  13. In ordine Cruciferorum, s. 454
  14. Velké dějiny, s. 399
  15. URBAN, Jan. Lichtenburkové : vzestupy a pády jednoho panského rodu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 585 s. ISBN 80-7106-579-X. S. 129–130, 203–204.
  16. Václav II., s. 100
  17. Zbraslavská kronika, s. 65
  18. VYSTYD, Miloš. Zbislav Zajíc z Třebouně a konec Záviše z Falkenštejna. Český časopis historický. 1914, roč. 20, s. 179. ISSN 0862-6111.
  19. JAN, Libor. Proces se Závišem a proměna královské vlády v letech 1289-1290. Český časopis historický. 2005, roč. 103, s. 10. ISSN 0862-6111.
  20. České dějiny, s. 397
  21. Století posledních Přemyslovců, s. 168
  22. Velké dějiny, s. 403–404
  23. Století posledních Přemyslovců, s. 169
  24. Století posledních Přemyslovců, s. 169–170
  25. Václav II., s. 110
  26. Velké dějiny, s. 413
  27. Zbraslavská kronika. Příprava vydání Zdeněk Fiala; překlad František Heřmanský, Rudolf Mertlík. Praha: Svoboda, 1976. 597 s. S. 66.
  28. SOUČEK, Ludvík. Obrazový opravník obecně oblíbených omylů. [s.l.]: Městská knihovna Praha, 2020. Dostupné online. ISBN 978-80-274-1167-2. Kapitola Záviš z Falkenštejna.
  29. PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě 2.. Praha: L. Mazáč, 1927. Dostupné online. Kapitola Čechy za krále Václava II., s. 144.
  30. ŠUSTA, Josef. České dějiny. Dílu II. část 1, Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. V Praze: Jan Laichter, 1935. 803 s. Dostupné online. S. 413–414.
  31. Zbraslavská kronika in: FRB IV., s. 31
  32. VANÍČEK, Vratislav. Záviš z Falkenštejna a česká šlechta. Acta Universitatis Nicolai Copernici. 1990, roč. Historia 24, s. 200. ISSN 0860-1232.
  33. program

Literatura
  • Biografický slovník českých zemí : 16. sešit : Ep–Fe. Praha : Academia; Historický ústav AV ČR, 2013. 136 s. ISBN 978-80-200-2292-9 (Academia); ISBN 978-80-7286-215-3 (Historický ústav AV ČR). S. 56–57.
  • HÁDEK, Cyril. Konec Přemyslovců v Čechách. Praha: Nakladatelství Akropolis, 2006. 208 s. ISBN 80-7304-067-0.
  • JAN, Libor. In ordine Cruciferorum Christo militavit. K osudům Ješka, syna Záviše z Falkenštejna a královny Kunhuty. Český časopis historický. 2000, roč. 98, s. 458. ISSN 0862-6111.
  • JAN, Libor. Proces se Závišem a proměny královské vlády v letech 1289-1290. Český časopis historický. 2005, roč. 103, s. 1–39. ISSN 0862-6111.
  • SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0.
  • ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. Radostný úděl vdovský. Královny-vdovy přemyslovských Čech. Praha: Dokořán, 2004. 174 s. ISBN 80-86569-24-1.
  • ŠUSTA, Josef. České dějiny II./I. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha: Jan Laichter, 1935. 803 s.
  • ŠUSTA, Josef. Záviš z Falkenštejna. Český časopis historický. 1895, roč. 1, s. 69–75, 246–259, 287–298, 384–392. ISSN 0862-6111.
  • VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250-1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6.
  • VANÍČEK, Vratislav. Záviš z Falkenštejna a česká šlechta. Acta Universitatis Nicolai Copernici. 1990, roč. Historia 24, s. 185–201. ISSN 0860-1232.
  • WIHODA, Martin. Facta est autem distractio regni Bohemiae. Opavsko v čase interregna 1278-1283. In: Acta historica et museologica Universitatis Silesianae Opaviensis. Řada C. Opava: Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie, 2000. ISBN 80-7248-110-X. S. 170–180.
  • ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1998. 412 s. ISBN 80-7023-281-1.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.