Wolfgang von Kempelen

Wolfgang von Kempelen vynalezl celou řadu různých strojů a přístrojů, mezi něž patřily různé systémy čerpání vody či ruční tiskařský stroj pro nevidomé, využívaný při psaní dopisů slepou skladatelkou Marií Theresií von Paradis.[3]

Rekonstrukce Kempelenova „mluvícího stroje“ na Saarlandské univerzitě v Saarbrückenu

Velké úsilí Kempelen věnoval zejména sestrojení stroje napodobujícího lidskou řeč. Roku 1791 byla vydána jeho kniha Mechanismus der menschlichen Sprache nebst Beschreibung einer sprechenden Maschine (roku 1990 přeložená do slovenštiny pod názvem Mechanizmus ľudskej reči[6]), v níž analyzoval tvorbu zvuků a která je považovaná za významné dílo v dějinách fonetiky. Konstrukce jeho stroje pak imitovala anatomii lidského dýchacího ústrojí: měchy napodobovaly plíce, místo hlasivek použil regulovatelnou trubici, další trubice nahrazovala nosní dutinu se dvěma nosními dírkami a stroj měl také svá „ústa“, vyrobená z gumy. Velkou překážkou bylo, že Kempelen nenalezl vhodný materiál, kterým by napodobil jazyk, měkké patro a rty.[7][4]

Ačkoliv někteří odborníci zpochybňují, že by stroj mohl vydávat více než jen neartikulované zvuky, podle mnohých se jednalo o první skutečný hlasový syntetizátor.[4] Všechny zvuky byly tvořeny vibracemi slonovinového jazýčku, kterým procházel vytlačovaný vzduch. Stroj údajně dokázal vyslovovat různé slabiky, jejichž spojením bylo možné sestavit věty v různých jazycích. Podle Kempelena byly vhodnými jazyky zejména francouzština, italština a latina, naopak němčinu stroj napodoboval hůře, protože obsahuje množství uzavřených slabik a skupin souhlásek. Artikulace různých zvuků byla regulována změnou tlaku vzduchu v „ústní dutině“ nebo odkrýváním či přikrýváním různých otvorů. Například „nosní dírky“ musely být u většiny zvuků zakryté a odkrývaly se jen při tvorbě nosových souhlásek, při artikulaci souhlásky [l]IPA se stroji vkládal do „úst“ palec. Hláska [r] se tvořila interferencí vibrace jazýčku s kovovým drátem. Některé souhlásky jako [d], [t], [g] nebo [k] se však napodobit příliš nedařilo.[7]

Vývoj stroje prošel několika verzemi, z nichž poslední se zachovala a od roku 1906 je uložena v Deutsches Museum v Mnichově.[7] S Kempelenovými pokusy se seznámil také Alexander Graham Bell, pozdější vynálezce telefonu, který se pokusil jeho poznatky aplikovat pro potřeby hluchoněmých.[8]

Turek s otevřenou skříní vystavující funkční části. Pravítko v pravém dolním rohu usnadňuje určení rozměrů stroje. Kempelen byl zručný rytec a je možné, že obrázek nakreslil osobně

Roku 1770 Wolfgang von Kempelen sestrojil mechanický stroj, později přezdívaný jako Turek. Stroj vydával za šachový automat, ovšem ve skutečnosti ho ovládal šachista ukrytý v jeho útrobách. K jeho sestrojení ho inspirovalo iluzionistické představení na zámku Schönbrunn, a zde také Turek v přítomnosti Marie Terezie sehrál svou první veřejnou partii.

I když Turek nepracoval na automatickém principu, jak Kempelen tvrdil, stále se jednalo o velmi důmyslné zařízení, využívající složitého systému pák, pružin a magnetů ukrytých ve skříni, která byla asi 110 cm dlouhá, 60 cm široká a 75 cm vysoká, doplněná figurínou Turka. Kempelen s Turkem procestoval velkou část Evropy a stroj sehrál celou řadu partií. Mimo jiné porazil Napoleona Bonaparte či Benjamina Franklina. Dalším oblíbeným trikem byla jezdcova procházka – šachový problém ukládající hráči objet jezdcem celou šachovnici tak, aby každé pole navštívil právě jednou – kterou stroj předváděl z libovolného počátečního pole šachovnice.[9][10]

Po Kempelenově smrti Turka odkoupil německý hudebník a vynálezce Johann Nepomuk Mälzel.