Zbojník

Zbojník bylo v 16. až 18. století dobové označení pro loupežníky a lupiče, především na moravsko-slovenském pomezí. Původ slova je asi nutné hledat ve slovenštině^[zdroj?] (výraz "zbojstvo" v § 205 "O tom, kdož pokoj ruší" v Knize Žilinské). Na Moravě je zatím asi nejstarším dokladem o výskytu slova "zbojník" záznam v kronice meziříčského měšťana Jana Fučíka, který se vztahuje k roku 1577. V něm se uvádí, že toho roku byli "kati zbiti v šerhovni od zmučeného zbojníka". Dobové prameny označují zbojníky také jako loupežníky, rabčíky, raubíře, rabovníky, horní chlapy, zbuníky, zducháče či zemské škůdce.

Karpatský zbojník na rytině podle předlohy Kašpara Luykena z r. 1703

Lidová ústní tradice v Pobeskydí, zachycená v 19. století Matoušem Václavkem, na počátku 20. století Josefem Válkem a zvláště pak v díle malíře Jana Kobzáně "O zbojníkoch a pokladoch" (Praha, 1927), ještě líčí zbojníky jako temné síly, které páchají zlo, přinášejí bolest a utrpení. Vlivem jánošíkovského kultu byla kriminální podstata zbojnictví zamlčována nebo zkreslována.

Poněkud jiné akcenty má termín "zbojník" v romantické literatuře, kdy je potlačeno pejorativní zabarvení tohoto slova. Zbojník je líčen jako osoba pohybující se sice mimo zákon, která však neužívá násilí záměrně, ale spíše z donucení nebo nutnosti. Tento obraz zbojníka je však ahistorický. Také v etnografické literatuře přežívá romantický mýtus, líčící zbojníka jako lidového hrdinu a mstitele feudálního bezpráví, patrně rovněž pod vlivem jánošíkovské tradice. Zároveň však je třeba poznamenat, že příběhy o zbojnících nebo ušlechtilých lupičích, kteří berou bohatým a dělí se s chudými, žijí po celém světě, jak o tom svědčí i následující přehled. Jedním z posledních legendami opředených "zbojníků" byl tamilský bandita Vírappam, který zahynul v přestřelce s indickou policií roku 2004.