Everton FC

V roce 1868 se Anglické metodistické shromáždění New Connexion rozhodlo vybudovat novou kapli v Liverpoolu. V následujícím roce koupili pozemek na Breckfield Road North mezi St. Domingo Vale a St. Domingo Grove. Pozemek se nacházel poblíž oblasti Everton, která se stala součástí města Liverpool v roce 1835.

Nová kaple byla otevřena v roce 1871 a o šest let později byl rev. B.S. Chambers jmenován ministrem. Byl zodpovědný za založení farního kriketového týmu pro mládež. Protože se kriket mohl hrát pouze v létě, hledali aktivitu, která by se provozovala i v ostatních ročních obdobích. Proto byl v roce 1878 založen fotbalový klub St. Domingo F.C.

Mnoho lidí mimo faru se chtělo připojit k fotbalovému klubu a proto bylo rozhodnuto, že se změní název. V listopadu 1879, na schůzce v hotelu Queen's Head, bylo jméno změněno na Everton Football Club.

Jednoduše, „Dixie“ Dean byl nejlepší střelec, kterého kdy Anglie měla. Poté, co hrál za Tranmere Rovers (s průměrem gól na zápas) byl přilákán přes řeku Mersey, aby hrál za Everton. Ve své první sezóně (1925-26) vstřelil 32 gólů v 38 zápasech (včetně dvou gólů při prvním zápase). O rok později 21 gólů v 27 zápasech a v další sezóně (1927-28) se zapsal do historie: ve skvělé formě hrající Dean skóroval 60x ve 39 zápasech a ustanovil rekord, který pravděpodobně nikdy nebude překonán.

Vypadá neuvěřitelně, že o pouhé dva roky Everton sestoupil do druhé divize. Ale v opět skvělé formě hrající Dean nasázel 39 gólů během 37 zápasů a vytáhl Toffees zpátky do první divize.

V další sezóně Dean vstřelil 45 branek a Everton opět získal titul. V roce 1933 vyhráli FA Cup a Dean se stal prvním 'číslem 9' ve finále proti Manchesteru City. 'Číslo 9' se stalo synonymem pro kvalitní, skórující střelce, což Dean ztělesňoval.

Přezdívka 'Dixie' má nejasný původ, ale má se za to, že ji Dean získal díky svému účesu, jenž byl podobný vlasům afrického etnika, kterému se tehdy přezdívalo 'dixies'. Poslední zápas za Everton hrál 11. prosince 1937. Za celou svou kariéru vstřelil 383 branek ve 433 zápasech. Zemřel při Merseysidském derby v roce 1980 (1. března).

V sezóně 1938-39 Everton s Joe Mercerem, T.G. Jonesem and Tommym Lawtonem opět vyhrál anglickou ligu. Lawton, který měl pouhých 19 let vstřelil 34 gólů. Druhá světová válka však na šest roků přerušila dráhu týmu, který mohl několik let dominovat.

Přestože devadesátá léta jsou považována za špatné období, tato dekáda byla ještě horší. Skvělý předválečný tým byl v roce 1946 rychle rozdělen. Tommy Lawton byl nespokojený a přestoupil do Chelsea, Joe Mercer nesouhlasil s manažerem Theo Kellym a byl prodán do Arsenalu, a také byl zamýšlen prodej T.G. Jonese do AS Řím. Navíc Ted Sagar brzy poté skončil s aktivní kariérou.

Pod novým vedením Cliff Brittona, Everton sestoupil (podruhé a naposledy) do druhé divize. Tentokrát to trvalo tři sezóny než se Toffees v roce 1954 vrátili zpět.

I přesto v této době hrálo za Everton několik skvělých hráčů, jako byli Dave Hickson a Bobby Collins. V roce 1956 Everton vyhrál 5-2 na Old Traffordu a ukončil dlouhou sérii Manchesteru United bez porážky.

Šedesátá léta jsou mnohými fanoušky považována za zlatou éru fotbalového Evertonu. Po neúspěšných 50. létech převzal v roce 1961 klub Harry Catterick. Tým začal být označován jako „School of Science“, díky návratu k tradičnímu stylu hry, který Toffees praktikovali ve 20. letech (kreativní a nápaditý styl, velmi podobný hře Tottenhamu), kdy si tým získal právě tuto přezdívku. V první sezóně pod Catterickovým vedením tým obdržel nejméně branek z celé ligy a skončil čtvrtý.

Následující sezónu Everton prohrál pouhých šest zápasů a získal mistrovský titul. Útočná dvojice Roy Vernon a Alex Young nastřílela dohromady 46 branek (bylo to naposledy, kdy dva Evertonští hráči skórovali více než 20x za sezónu). Tým tehdy tvořili hráči jako Billy Bingham, Jimmy Gabriel, Derek Temple, Bobby Collins a Brian Labone.

V roce 1966, kdy Anglie vyhrála Mistrovství světa, Toffees zvítězili v FA Cupu (ve finále otočili zápas se Sheffieldem Wednesday, kdy prohrávali už 0-2). V roce 1968 Everton opět došel až do finále, ale nastačil na West Bromwich Albion FC.

O rok později (v sezóně 1969/70) tým opět vyhrál ligu i díky střeleckým schopnostem Joea Royla (který později dovedl klub k vítězství v FA Cupu v roce 1995). Tým hrál totální fotbal a byl dirigován 'svatou trojicí' - Howardem Kendallem, Alanem Ballem a Colinem Harvey. Spolu s kapitánem Labonem uprostřed zálohy a Roylem v útoku byla sestava považována jako nejsilnější v historii klubu.

Všechno nasvedčovalo tomu, že dominance Evertonu bude pokračovat, ale tým v následujících letech skončil 14., 15., 17. a 7. Zdravotní stav manažera Harry Cattericka se zhoršil (snad i díky špatně hrajícímu týmu) a rezignoval v roce 1974. Tým převzal Billy Bingham a dlouho to vypadalo, že Toffees opět vyhrají ligu, ale stačilo několik překvapivých proher se slabými týmy a Everton skončil až čtvrtý. Bingham odešel po dalších dvou relativně slabých sezónách (11. a 9. místo) v roce 1977. V období, kdy tým neměl manažera, došel až do finále Ligového poháru, ale neuspěl (prohrál s Aston Villou). V sezóně 1977/78 Bob Latchford nastřílel 30 branek.

Pod vedením Gordona Lee skončil Everton třetí (1977/78) a čtvrtý (1978/79), ale tyto výsledky nenaplnily očekávání, které bylo vysoko díky tehdejším úspěchům Liverpoolu a Lee odešel v roce 1981.

V 80. letech byl Everton jedním z nejlepších evropských fotbalových týmů díky Howardu Kendallovi a úchvatnému týmu, jehož kostru tvořili hráči jako Neville Southall, Gary Stevens, Trevor Steven, Kevin Sheedy, Andy Gray a Peter Reid. Gary Lineker stihl v sezóně 1985/86 nastřílet 40 branek v 42 zápasech. Poté přestoupil do Barcelony.

Doma Everton vyhrál FA Cup v roce 1984 a ligu v letech 1985 a 1987. V roce 1984 prohrál finále Ligového poháru. V roce 1986 skončil druhý v lize a prohrál finále FA Cupu. A opět prohrál finále FA Cupu v roce 1989. Ve všech případech se radoval městský rival FC Liverpool.

Významného evropského úspěchu Everton dosáhl v roce 1985, kdy vyhrál Poháru Vítězů Pohárů (PVP). Na své cestě za úspěchem porazil University College Dublin, Inter Bratislava, Fortunu Sittard, Bayern Mnichov a ve finále zničil rakouský klub Rapid Vídeň 3-1.

V roce 1985 Everton málem dosáhl triplu, ale ve finále FA Cupu podlehl Manchesteru United. Nicméně i tak to pravděpodobně byla nejúspěšnější sezóna v historii klubu.

Po úspěchu v Poháru vítězů pohárů se očekávalo, že Everton dosáhne dalších velkých evropských úspěchů. Kvůli fanouškům druhého liverpoolského klubu byly všechny anglické týmy potrestány zákazem startu v evropských pohárech (kvůli incidentu ve finále PMEZ na Heyselově stadionu v Bruselu). Po vypršení trestu už Everton dávno nebyl tím silným klubem z roku 1985.

Kendall odešel v roce 1987 a klub manažeroval Colin Harvey.

Devadesátá léta 20. století byla pravděpodobně nejvíce deprimující dekáda v historii klubu. Rok 1990 klub začal pod vedením Colina Harveyho. Evertonu se nevedlo a v listopadu byl Harvey nahrazen Howardem Kendallem. Klubu se příliš nedařilo a Kendall byl odvolán v roce 1993. Z Norwich City přišel manažer Mike Walker. A po méně než roce byl odvolán. V této době už ze skvělého týmu z 80. let zůstali pouze Neville Southall a Dave Watson - zbytek týmu tvořili ne moc kvalitní hráči (např. Brett Angell nebo Matt Jackson). V sezóně 1993/94 Everton jen těsně unikl sestupu.

Na chvíli to vypadalo, že nový manažer Joe Royle bude mít úspěch. Jeho první zápas na manažerském postu Toffees památně porazili v Merseysidském derby Liverpool 2-0. A v roce 1995 dovedl Everton k zisku FA Cupu (ve finále výhra nad Manchesterem United 1-0). Ale po šestém místě v lize (1995/96) a slibnému začátku v další sezóně přišel útlum a Everton opět podával podprůměrné výkony. Royle odešel v roce 1997 a do funkce manažera byl potřetí a naposled jmenován Howard Kendall. Kendall vydržel ve funkci pouhý rok, Toffees se zachránili až v posledním zápase sezóny.

Příchod Waltra Smithse přinesl jednotvárný fotbal a … opět neúspěchy. Smith, který 7x v řadě vyhrál skotskou ligu s Glasgow Rangers, úspěšný v Anglii nebyl. Klub byl sužován špatnou finanční situací a častými zraněními klíčových hráčů. Smith sice přivedl spoustu dobrých hráčů, jako např. Slavena Bilice, Marca Materazziho nebo Dona Hutchinsona, ale nebyl schopen vytvořit fungující tým a mnoho hráčů, které přivedl odešlo, aniž by předvedlo svůj potenciál. Na konci 90. let byl Everton klubem, který odborníci i fotbaloví fanoušci každoročně tipovali jako kandidáta na sestup.

Walter Smith byl odvolán v březnu 2002 po čtyřech traumatických sezónách, kdy nedokázal klub dostat na lepší než 13. místo.

Na jeho místo nastoupil David Moyes a Everton se začal posouvat kupředu. Všechny překvapil, když v sezóně 2002/03 dovedl klub na celkovou 7. příčku a jen těsně zaostal za místy zajišťující účast v 'pohárové Evropě'. V tomto roce se také objevila nová hvězda; teprve 17letý Wayne Rooney, který v říjnu 2002 senzačně svým gólem z poslední minuty sestřelil (skoro rok neporažený) Arsenal. Stal se také nejmladším reprezentantem v historii Anglie, když odehrál zápas proti Austrálii v únoru 2003.

Následující sezóna byla ale opět velmi špatná - Everton skončil pouze jedno místo nad sestupovými příčkami a získal nejméně bodů v sezóně (39) za celou klubovou historii. V srpnu 2004 byl do Manchesteru United prodán Wayne Rooney za 27 mil. liber.

I když měl klub pouze minimální hráčský kádr, v sezóně 2004/05 skončil v lize na senzačním 4. místě, což byl nejlepší výsledek za posledních téměř 20 let a navíc Toffees skončili výše, než rivalové z FC Liverpool. Za tímto úspěchem stála hlavně Moyesova taktika s pěti záložníky a také skvělé výkony dánského záložníka Thomase Gravesena, který v průběhu sezóny odešel do Realu Madrid.

Během letní pauzy klub nakoupil řadu nových hráčů - Simona Daviese z Tottenhamu, Mikela Artetu z Realu Sociedad, dánského stopera Pera Krøldrupa z Udinese Calcio, z Manchesteru United přišel Phil Neville, z Porta byl koupen Nuno Valente a z milánského Interu Andy van der Meyde. Everton také posílil Matteo Ferrari, který přišel z AS Řím na roční hostování.

Hned na začátku sezóny se klub nedostal do Ligy Mistrů, když dvakrát prohrál 1-2 s pozdějším semifinalistou Villarrealem. Týmu se nedařilo ani v domácí soutěži, Everton se dlouho pohyboval na posledním místě tabulky a ještě 28. prosince byl na sestupové pozici. Pak ovšem přišlo výrazné zlepšení (7 zápasů bez prohry) a Toffees nakonec ukopali celkové 11. místo. V posledním zápase proti West Bromwich Albion FC se gólem rozloučil evertonský srdcař 'Big Dunc' Ferguson, kterému po sezóně vypršel kontrakt.

V Premier League Everton dosáhl bilance 14-8-16, tzn. 50 bodů, při skóre 34-49. Nejlepším střelcem byl s 11 brankami (10 v lize + 1 v pohárech) James Beattie.

• 9. května 2006 klub získal na hostování brankáře Tima Howarda z Manchesteru United.
• 30. května Everton koupil Andyho Johnsona z Crystal Palace za (pro klub) rekordní sumu 8.6 milionů liber.
• 8. června ukončil svou dlouhou kariéru brankář Nigel Martyn kvůli zranění kotníku.
• 14. června byl uloven obránce Joleon Lescott; přestoupil z Wolves.

• First Division / Premier League ( 9× )
  • 1890/91, 1914/15, 1927/28, 1931/32, 1938/39, 1962/63, 1969/70, 1984/85, 1986/87
• FA Cup ( 5× )
  • 1905/06, 1932/33, 1965/66, 1983/84, 1994/95
• Community Shield ( 9× )
  • 1928, 1932, 1963, 1970, 1984, 1985, 1986 (sdílený), 1987, 1995

• Pohár vítězů pohárů ( 1× )
  • 1984/85

V květnu 2004 (při příležitosti oslavy 125. výročí existence klubu) byla vyhlášena anketa „Greatest Ever Everton Team“ (Nejlepší evertonská jedenáctka všech dob).

• Everton de Viña del Mar

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Everton FC na Wikimedia Commons
• Oficiální stránky (anglicky)
• Oficiální galerie (anglicky)
• ToffeeWeb (anglicky)
• Keep Everton In Our City (anglicky)