Tučňák galapážský

Tučňák galapážský žije v tropickém pásmu (ostrov Bartolomé a San Salvador)

Tučňák galapážský je endemitem Galapážkých ostrovů. Největší hnízdící kolonie (95 %) jsou na ostrovech Isabela (angl. Albemarle) a Fernandina (Narborough), další drobné (5 %) na ostrovech Floreana (Charles), San Salvador (James), Santa Cruz (Indefatigable) a Bartolomé.[3][4][5]

Protože se pohybuje v blízkosti rovníku, může zatoulat jako vůbec jediný druh až na severní polokouli. Vždy se však jedná pouze o krátký pobyt v oceáně, a tak nelze z praktického hlediska říci, že je tučňáka galapážský jakousi výjimkou mezi ostatními druhy z řádu Sphenisciformes, jejichž výskyt je zcela vymezen na polokouli jižní. Ojediněle mohou tučňáci zahnízdit na vrcholku ostrova Isabela, který se nachází jen těsně nad rovníkem.

Samec tučňáka galapážského; vodní prostředí je pro tyto ptáky zcela přirozené

Tučňák galapážský je podobně zbarvený jako ostatní tučňáci z rodu Spheniscus. Na rozdíl od nich má ale tmavé tváře a jen úzký bílý pásek táhnoucí se od oka k hrdlu, zde se napojující k druhému úzkému pásku z druhé strany hlavy. Hlavu a oblast zad má tmavě šedou až tmavě hnědou (pocitově černou). Břicho má pak bíle s případnými černými fleky, které nikdy nejsou totožné s jiným jedincem. Toto kontrastní zbarvení je dělené nepravidelnou linií připomínající podkovu, kterou kopíruje mírně oddělený, avšak rozostřený pruh. Zobák je černě zbarvený s různorodými skvrnkami, ale spodní část vyniká delším bílým až růžovým páskem, u kořene zobáku pak nažloutlým.[4][8]

Mláďata jsou zbarvena modro-šedě s nedefinovaným vzorem. Odrostlejší jedinci jsou následně šedobílý, ošaceni již juvenilním (nepromokavým) peřím. Do plného opeření dospělých se vybarví až ve věku dvou let.[4][8]  

Tučňák galapážský je nejmenším druhem svého rodu; s délkou těla 48 až 53 cm a hmotností 2 až 2,5 kg. Samec dosahuje nepatrně větších rozměrů než samice.[8] Velikost odpovídá Bergmannovu pravidlu; velikost zvířat téhož druhu nebo úzce příbuzné skupiny se zvětšuje se vzdálenosti od rovníků k oběma pólům.

Tučňák galapážský má vnitřek zobáku osazený zpětně orientovanými háčky, a uchopená kořist tak nemá šanci uniknout

Tučňák galapážský se živí výhradně rybí stravou, a především pak vyhledává různé druhy sardinek a ančoviček ve velikosti 10 až 180 mm. Součástí jeho jídelníčku jsou i některé druhy hlavonožců, měkkýšů nebo korýšů.[4][8]

Podniká asi 15 až 30 metrové ponory, v nichž setrvává zhruba 90 sekund (častěji se však pohybuje pouze v hloubce tří metrů). V období rozmnožování začíná lovit už za rozbřesku a vrací se zpravidla v odpoledních hodinách. Pakliže jsou podmínky zhoršeny (např. vlivem El Niño), přichází nakrmit svá mláďat patrně později, protože na moři setrvává déle.[4][8][9]

Loví ve skupinách o 30 až 80 jedincích, a jako tým spolu nahánějí ryby shlukující se v hejnech v mělkých zátokách. Soustavně obeplouvají vyhlédnuté hejno, které se stále více smrskává směrem do sebe. V konečné fázi vzniká jakýsi sloup zmatených ryb krouživých kolem do kola; shora na ně tlačí vodní hladina, zatímco zdola na ně číhá několik hladových zobáků. Tučňáci pak do středu hejna vplouvají a již snadnou kořist chytají a polykají. Pokud se nacházejí v blízkosti vodního dna, rozvíří navíc písek, čímž kořist dezorientují úplně (podobně a zcela účelně tak činí třeba některé druhy delfínů).[4][8]

Galapážské ostrovy skýtají bohatou faunu a tučňáci tak mají mnoho přirozených nepřátel. Hadi a krabi (především z rodu Graphus) se živí vejci z hnízd, a pro již vylíhlá mláďata představují hrozbu racci nebo sovy. Také invazivní druhy, jako zatoulaní psi a kočky zabíjejí mláďata nebo dospělé. Na moři se na snižování jejich počtu podílejí především žraloci, kosatky či lachtani.[4][8][9]

Tučňák galapážský obměňuje své peří i dvakrát do roka, zatímco jiné druhy tučňáků pouze jednou

Rozmnožovací aktivity tučňáka galapážského nejsou fixně známy. Není limitován proměnlivou hojností potravy ani patrnější změnou svého prostředí, a tak častokrát hnízdí dvakrát až třikrát do roka.[8] Jeho rozhodnutí ovlivňuje maximálně teplota oceánu, která by se měla pohybovat v rozmezí 19–22 °C.[4] V takových vodách se vždy nachází dostatečné množství potravy. Jsou-li tyto skromné podmínky splněny, objeví se na břehu a zahnízdí.

Nejprve se na hnízdiště dostaví samci, kteří obsadí zpravidla to samé hnízdo, na jakém se nacházeli naposledy. Jednoduché hnízdo si připravují v dutinách skal nebo v lávových tunelech, které vystýlají měkkým podkladem, tedy trávou, větvemi nebo listím.Taktéž vytvářejí hnízda ze základu guána, nebo se jedná o ukrytou prohlubeň v zemině, případně o vyhloubenou noru. V jakémkoli případě se nacházejí na místech vzdálených zhruba 50 metrů od moře.[8]

Tučňáci galapážští tvoří zpravidla monogamní páry.[8] Před pářením tak dochází pouze ke krátkodobým námluvám, v kterých se o sebe partneři otírají, čistí se a v konečné fázi společně troubí, ve znamení uzavřeného svazku.[8] Při páření leží samice na břichu, samec ji vyskočí na záda a snaží se přitisknout svou kloaku k její. 

Do hnízda snese samice jedno nebo dvě vejce (nejčastěji v období mezi květnem a červencem).[8] Po 38 až 42 dnech se vylíhnou ochmýřená mláďata, o která se starají oba rodiče. Zhruba v 60 dnech[10] mají mladiství juvenilní šat a kolonii opouští. Schopni reprodukce budou za poměrně dlouhou dobu ve stáří 4 až 6 let.[8] Tučňák galapážský se může dožít až 20 let.[8]

Podle IUCN je tučňák galapážský považován za ohrožený druh.[2][3] Ohrožuje ho řada faktorů a na vině je často sám člověk. Hrozbami jsou; nadměrný rybolov, vliv přirozených či invazních predátorů, nebo též klimatický jev El Niño, kvůli kterému se areál ve kterém žije stává chudším na potravu (v řádkách několika let se naruší ekologická rovnováha a tučňáci trpí nedostatkem potravy).[3]

Ačkoli je populace tučňáků galapážských podle veškerých předpokladů nízká, přesná čísla neznáme; od roku 1971 se usuzovalo, že na ostrovech hnízdí asi 700 až 10 000 jedinců. V roce 2009 pak již pouze 1 800 až 5 000 jedinců. Od roku 2017 odborníci odhadovali, že na Galapážských ostrovech hnízdí podobný počet ptáků – asi 1 000 až 2 000 jedinců.[3][5][10] Podobný, velmi nízký údaj, uvádí též Mezinárodní svaz ochrany přírody, který k roku 2020 odhaduje populaci na 1 200 dospělých jedinců.[2]