Lachtanovití

Lachtanovití (Otariidae) je čeleď šelem z nadčeledi ploutvonožců (Pinnipedia) čítající 7 rodů. Lachtani jsou přizpůsobení vodnímu životu, na rozdíl od příbuzných tuleňů a mrožů se však díky stavbě zadních končetin mohou poměrně obratně pohybovat i po souši.

Lachtanovití
Lachtan kalifornský (Zalophus californianus)
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Nadtřídačtyřnožci (Tetrapoda)
Třídasavci (Mammalia)
Řádšelmy (Carnivora)
Podřádpsotvární (Caniformia)
(nekategorizováno)ploutvonožci (Pinnipedia)
Čeleďlachtanovití (Otariidae)
Gray, 1825
Rody
Sesterská skupina
mrožovití (Odobenidae)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vzhled

Od příbuzných tuleňovitých (Phocidae) se lachtani odlišují tmavým zbarvením, zašpičatělým čenichem s hustými hmatovými vousy, výraznými ušními boltci a především stavbou zadních končetin, které mohou podsunout pod tělo, což jim umožňuje rychlejší pohyb po souši. Zbarvení lachtanů je tmavě hnědé, rezavé až černé, u některých druhů však i šedé nebo dvoubarevné. Po namočení jejich srst silně ztmavne, takže se u většiny druhů zdá být téměř černá. Pohlavní dimorfismus je u lachtanů vyvinut silněji než u tuleňů, samec se od samice liší mnohem větší (často i dvojnásobnou) velikostí, masivní hlavou, u některých druhů také hřívou na krku a tmavším zbarvením. Stejně jako tuleni mají i lachtani ploutvovitě zploštělé končetiny, hustou, málo smáčivou srst a silnou vrstvu podkožního tuku. Přesto jsou lachtani dobře přizpůsobeni životu ve vodě, kde tráví většinu svého života, ale k rozmnožování, odpočinku a spánku dochází na souši. Zástupci této čeledě jsou velice zdatnými plavci a některé druhy tráví značnou část života na volném moři či podnikají tahy na vzdálenost několika stovek kilometrů (především lachtan medvědí (Callorhinus ursinus). Lachtanovití se od svých suchozemských předků, patrně z příbuzenstva medvědovitých, vývojově vzdálili méně než tuleňovití. Důkazem toho jsou viditelné ušní boltce, ale i mléčný chrup, drápy nebo holá chodidla.

Příslušníci čeledi lachtanovitých obývají chladné oblasti jižního Atlantiku, Indického a severního i jižního Tichého oceánu.

Pojmenování

V češtině se dnes pro všechny příslušníky čeledi lachtanovitých používá název lachtan, starší označení některých druhů je lvoun (zejména pro lachtana hřívnatého (Otaria byronia), lachtana novozélandského (Phocarctos hookeri) a lachtana ušatého (Eumetopias jubatus)) by se dnes nemělo používat. Slovo lachtan se do češtiny dostalo v 19. století prostřednictvím ruštiny z jazyka Itelmenů, původních obyvatel Kamčatky. Itelmenský název lachtak však označuje tuleně vousatého, nikoli lachtana. Ruští lovci kožešin tento název od domorodců převzali a rozšířili ho na velké samce tuleňů i lachtanů. Do češtiny slovo lachtan uvedl Jan Svatopluk Presl roku 1834.

Chování a rozmnožování

Lachtanovití jsou společenští a v době rozmnožování se shromažďují pouze na jediném místě. V tomto období jsou samci značně brutální a bojují o teritorium a především o samice. Samec si samice pečlivě hlídá a po určitou dobu je nepustí ani za potravou, což má pro ně po skončení rozmnožování za následek úbytek na váze, který se snaží co nejrychleji vyrovnat. Samice rodí jedno mládě následující rok a o několik dní později se znovu páří.[1] Páření a porody jsou tak synchronizované díky odložené nidaci, kdy zárodek leží po určitou dobu v klidovém stádiu a teprve poté se začne vyvíjet, čímž je zajištěno načasování porodů tak, aby v kolonii nebyla mláďata různých velikostí.

Nejznámějším zástupcem je zřejmě lachtan kalifornský (Zalophus californianus), který se chová díky své dovednosti učenlivosti ve většině větších cirkusů a je známou atrakcí i v zoologických zahradách.

Uvádí se, že lachtani se dokáží pohybovat rychlostí 40 km/h.[2]

Klasifikace

Čeleď lachtanovitých zahrnuje 7 rodů.[3]

Reference

  1. Lachtan jihoafrický Archivováno 23. 5. 2008 na Wayback Machine v ZOO Praha – neplatný odkaz !
  2. BRYL, Marek; MATYÁŠTÍK, Tomáš. Rychlost savců – Savci, internetová encyklopedie [online]. Univerzita Palackého, upol.cz, 1998-2005. Dostupné online.
  3. Klasifikace podle BioLibu

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.