Praindoevropský jazyk

Zatímco většina světa používá označení indoevropský, indoevropština, německá lingvistika používá před tímto označením (Indoeuropäisches) převážně označení indogermánština (Indogermanisches). Pojem má naznačit, že těmito jazyky se mluví od Indie (jazyky indické) po Irsko, respektive Island (jazyky germánské).[1]

Samotná praindoevropština se může dělit na praindoevropštinu ranou (česká zkratka RIE) či indo-chetištinu, která označuje tento rekonstruovaný jazyk před oddělením anatolských jazyků kolem roku 3500 př. n. l., a na praindoevropštinu pozdní (česká zkratka PIE, anglicky Mature Indo-European MIE)[pozn. 1] Pozdní indoevropština existovala přibližně do roku 2500 př. n. l. a stala se předkem většiny indoevropských jazyků. Z té se vyvinuly hypotetické řecko-árjské jazyky zahrnující indoíránské jazyky, arménštinu, frýžštinu a řečtinu, dále pak nadpříklad balto-slovanské jazyky a blízce příbuzné italické a keltské jazyky. V minulosti se však spíše předpokládalo genetické rozdělení především mezi satemovými a kentumovými jazyky, ale tyto rozdíly jsou dnes považovány za sekundární.[2][3]

Existuje několik teorií týkajících se místa a času vzniku jazyka (anatolská hypotéza,[4] stepní hypotéza mohylové a jámové kultury).[5] Je jisté, že tento jazyk musel být rozdělen na dialekty. Většina vědců odhaduje, že mezi dobou, kdy existovala praindoevropština, a dobou, ze které pocházejí nejstarší dochované texty psané v nějakém indoevropském jazyce (19. stol. př. n. l., chetitské texty z Kaneše – dnešní vesnice Kültepe v Turecku ve střední Anatolii), uplynulo asi 1500 až 2500 let (menšinové odhady se mohou lišit až o 100 % na obě strany).

Jako místo vzniku praindoevropštiny se často uvádí Malá Asie, jižní Rusko nebo další místa v okolí Černého či Kaspického moře.

Přestože nemáme žádný záznam praindoevropského jazyka, vědcům se podařilo rekonstruovat přibližnou podobu jazyka pomocí komparativní metody, např. *wódr̥ > voda, *tréyes > tři (v mužském rodě), *tú > ty a další. Mnohá slova v moderních indoevropských jazycích se vyvinula ze slov praindoevropštiny pravidelnými hláskovými změnami (např. Grimmův zákon v germánských jazycích), existují však i výpůjčky z neindoevropských jazyků.

Praindoevropština byla flektivní jazyk, k ohýbání slov docházelo jak pomocí přípon, tak změnami uvnitř kmene (introflexe). Měla 8 pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, ablativ, lokativ a instrumentál), rozlišovala tři rody podstatných jmen (mužský, ženský a střední) v čísle jednotném, dvojném a množném. Časování sloves bylo značně komplikované.

Nejznámějším pokusem o rekonstrukci hypotetické podoby praindoevropštiny je Schleicherova bajka.

Nostratická (z latinského noster, náš, někdy také boreální[6]) teorie, s níž přišel dánský lingvista Holger Pedersen[7] (1903) a kterou dále rozpracovali („rehabilitovali“[8]) Rusové Aharon Dolgopolsky a známější Vladislav M. Illič-Svityč (1934–1966, v posmrtně vydaném díle Opyt sravnenia nostratičeskich jazykov, 1971), který bývá jako autor nostratické teorie často uváděn,[8][9] předpokládá existenci nostratické jazykové rodiny, která by byla prarodinou (velekmenem) šesti jazykových prarodin: indoevropské, semitohamitské, kartvelské (jihokavkazské), uralské, altajské a drávidské. Tato teorie dosud nebyla přesvědčivě doložena, a tudíž není ani všeobecně přijímána. V české lingvistice ji přijímali např. Arnošt Lamprecht, František Kopečný nebo Vladimír Skalička, naopak „velmi zdrženlivě“ se k ní stavěl Adolf Erhart.[10]