Adolf Erhart

Po ukončení reálného gymnázia vystudoval v letech 1945–1949 na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (FF MU) v Brně germanistiku, klasickou filologii a indoevropeistiku. Po absolvování zůstal na fakultě nejprve jako asistent, poté odborný asistent. Pracoval také na brněnském etymologickém pracovišti Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky (ÚJČ AV ČR). V roce 1959 obhájil na FF MU disertaci o indoevropské konjugaci a získal titul PhDr., v roce 1960 hodnost CSc., v roce 1964 se habilitoval prací o nových pohledech na indoevropský konsonantismus, v roce 1973 získal titul DrSc. V letech 1962–1963 byl lektorem češtiny na univerzitě v Greifswaldu. Na katedře českého jazyka založil v roce 1995 spolu s Marií Krčmovou Ústav jazykovědy. Profesorem byl jmenován v roce 1988, od roku 1993 působil na fakultě jako emeritní profesor.

Jeho dcerou byla Olga Erhartová (21. srpna 1950 Brno – 10. ledna 2019 Brno) – romanistka, knihovnice a publicistka.

Jako badatel se věnoval obecné a srovnávací jazykovědě, napsal několik základů jazykovědy,[1] Úvod do etymologie[2] (společně s Radoslavem Večerkou) a Úvod do fonologie[3] (společně s Josefem Miloslavem Kořínkem), různé studie, učební texty a příručky. Svou pozornost směřoval především k jazykům indoevropským,[4] hlavně ke konsonantismu a genezi jmenné a slovesné flexi. Zabýval se otázkami vývoje jednotlivých indoevropských jazykových větví, zejména jazyků baltských a slovanských, zvláštní pozornost věnoval jazykům indoíránským.[5] Je autorem gramatiky sanskrtu,[6] stručné mluvnice litevštiny[7] a srovnávací mluvnice baltských jazyků. V roce 1995 se stal hlavním redaktorem Etymologického slovníku jazyka staroslověnského,[8] realizovaného v Etymologickém oddělení Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky. Je autorem několika hesel v Novém encyklopedickém slovníku češtiny.[9]

• Litevština, 1958
• Základy obecné jazykovědy, 1965
• Sanskrt I.: Popisná mluvnice, 1967
• Studien zur indoeuropäischen Morphologie, 1970
• Sanskrt II.: Historickosrovnávací mluvnice, 1972
• Úvod do obecné a srovnávací jazykovědy, 1973
• Struktura indoíránských jazyků, 1981
• Indoevropské jazyky: Srovnávací fonologie a morfologie, 1983
• Baltské jazyky, 1984
• Das indoeuropäische Verbalsystem, 1998
• Etymologický slovník jazyka staroslověnského, 1989–1999 (spoluautor)
• Die indogermanische Nominalflexion und ihre Genese, 1993
• Ausgewählte Abhandlungen zur indogermanischen vergleichenden Sprachwissenschaft, 2006 (editor Bohumil Vykypěl)

• 2002 – Cena města Brna za společenské vědy[10]
• 1996 – Čestná oborová medaile Josefa Dobrovského za zásluhy ve filologických a filozofických vědách[11]

• TOMEŠ, Josef. Český biografický slovník XX, století A - J. 1. vyd. Praha: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-245-7.
• VYKYPĚL, Bohumil. Život a dílo Adolfa Erharta. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 2008. ISBN 978-80-7106-962-1.

• Josef Miloslav Kořínek
• Václav Machek
• Marie Krčmová
• Arnošt Lamprecht
• Dušan Šlosar
• Radoslav Večerka
• Ondřej Šefčík

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Adolf Erhart
• Adolf Erhart v Encyklopedii dějin města Brna
• Obrázky k tématu Adolf Erhart na Obalkyknih.cz