Střída (mluvnice)
Střída, často též ablaut (z němčiny), je v lingvistice specifická změna fonémů, obvykle samohlásek, v kořenech slov při flexi, tj. při skloňování nebo časování.
Indoevropský ablaut
Ablaut se vyvinul v praindoevropštině v důsledku posunů přízvuku (v příkladech označovaného čárkou) a redukcí nepřízvučných slabik – toto střídání pak bylo analogicky rozšířeno do většiny slovních kategorií a stalo se jejich příznakem. Souvislost střídání přízvuku a ablautového stupně je v nejstarších jazycích ještě dobře zřetelná. Rozdíl je patrný v indoevropském *hési = č. „jsi“ (s přízvukem na kořeni *hes) v porovnání s *hsté „jste“ (s přízvukem na sufixu).
„Základní vokál“, tradičně rekonstruovaný jako *e (třebaže se spíše ve fázi, kdy se ablaut vyvíjel, jednalo o *a), nabýval různých podob, redukoval se či naopak dloužil a měnil svoji kvalitu, takže hovoříme o tzv. kvantitativním ablautu, tedy stupni základním (*e), stupni dlouženém (*ē) a stupni redukovaném, kdy vokál zaniká (srovnatelně se střídáním -e- s -∅- v č. blbec – blbce) a ablautu kvalitativním, kdy se střídají *e a *o.
Příklady
- Čeština: vezu – vozím (e se mění v o), smrt – umírat (slabikotvorné r se mění v ír); suchý – schnout – prosychat – vysoušet, souš
- Germánské jazyky: typické střídání kmenových samohlásek při tvoření minulých a trpných tvarů silných a nepravidelných sloves, např. sloveso dát:
- angl. give – gave – given
- něm. geben – gab – gegeben
- niz. geven – gaf – gegeven
- švéd. giva – gav – givit
Také ve starořečtině se vyskytuje střída, především kvalitativní.
V sanskrtu existují tři stupně střídy – nulový (základní), první stupeň guna a druhý stupeň vrddhi. Střída se týká jen vokálů a slabičného r.
