Právo na život

Právo na život je zakotveno v článku 6 Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky:

(1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.

(2) Nikdo nesmí být zbaven života.

(3) Trest smrti se nepřipouští.

(4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.[1]

Evropská úmluva o lidských právech byla podepsána v Římě, dne 4. 11. 1950. Jedná se o nejdůležitější lidskoprávní úmluvu, která byla sjednána v rámci Rady Evropy. Stala se tak základem pro regionální mezinárodně-právní ochranu lidských práv v Evropě. Právo na život je zde zakotveno v článku 2:

1. Právo každého na život je chráněno zákonem. Nikdo nesmí být úmyslně zbaven života, kromě výkonu soudem uloženého trestu, následujícího po uznání viny, za spáchání trestného činu, pro který zákon ukládá tento trest.

2. Zbavení života se nebude považovat za způsobené v rozporu s tímto článkem, jestliže bude vyplývat z použití síly, které není víc než zcela nezbytné, při:

a. obraně každé osoby proti nezákonnému násilí;

b. provádění zákonného zatčení nebo zabránění útěku osoby zákonně zadržené;

c. zákonně uskutečněné akci za účelem potlačení nepokojů nebo vzpoury.[2]

Všeobecná deklarace lidských práv je nejznámějším lidskoprávním dokumentem na světě. Zde se v článku 3 o právu na život pojednává takto:

Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.[3]

Mezinárodní pakt o občanských a politických právech byl vytvořen na zasedání OSN v New Yorku v prosinci roku 1966. V článku 6 odst. 1 se uvádí:

Každá lidská bytost má právo na život. Toto právo je chráněno zákonem. Nikdo nebude svévolně zbaven života.[4]

Právo na život je řešeno i v Hlavě I., článku 2., Listiny základních práv Evropské unie, tedy v dokumentu, který zakotvuje základní práva při aplikaci norem evropského práva:

1. Každý má právo na život.

2. Nikdo nesmí být odsouzen k trestu smrti ani popraven.[5]

Zda je člověk subjektem nebo objektem práva na ochranu života, můžeme nahlížet dvěma pohledy:

• Jestliže má člověk právo na život, nutně musí mít právo o svém životě také rozhodovat. Není přípustné, aby byl pouhým objektem péče státu nebo zdravotníků, ale je považován za subjekt. Právo na tělesnou nedotknutelnost při nakládání vlastním životem nebo vlastním tělem patří k základním lidským právům.

• Ponechat péči o člověka jen na jednotlivci není možné a stát se musí aktivně o tuto oblast zajímat. Jako příklad je možné uvést péči o děti, staré občany nebo intervence v případě nakažlivé choroby. Z tohoto pohledu se jednotlivec stává objektem.[6]

Mezi práva člověka rozhodovat o svém životě a zdraví lze zahrnout právo pacienta na dostatečně srozumitelné poučení o svém zdravotním stavu a jeho vývoji a to včetně důsledků zvolené léčby. Neméně důležité je i udělování informovaného souhlasu s poskytováním zdravotních služeb vzhledem k zásahům do tělesné integrity pacienta.

Tyto otázky řeší:

• Zákon 378/2011 Sb. o zdravotních službách, zejména v části o právech pacienta, § 28 a násl.
• Nezbytná pravidla formy souhlasu lze nalézt ve vyhlášce o zdravotnické dokumentaci č. 98/2012 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 4. 2012.
• Zákon č. 285/2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon).[6]

Ochrana počatého plodu je kontroverzní téma, zejména vzhledem k právní úpravě potratů. Z tohoto hlediska je třeba posuzovat dále uvedené základní otázky:

• Nejzávažnější otázkou je, zda lze uznat lidský plod (resp. embryo) za lidský život se všemi právy od okamžiku oplodnění.
• Neméně sporná je otázka konfliktu mezi právy ženy (na soukromí a na mateřství) a právem lidského zárodku na život. Z pozice ženy jde prakticky o konfliktní právo ženy rozhodovat o svém mateřství, což v důsledku znamená rozhodování ženy o životě plodu.
• V pohledu na pojem "lidský život" se zakořenily dva základní názory:
  • Okamžikem oplodnění jde od počátku o život se všemi právy a povinnostmi.
  • Embryo je součástí ženského těla a proto na ně nemůžeme nahlížet jako na lidský subjekt se všemi právy a povinnostmi. Bez přihlédnutí k těmto dvěma základním názorům, je třeba konstatovat, že lidskému plodu právní řády do jisté míry přiznávají občanskoprávní a trestněprávní ochranu. Nový občanský zákoník v § 25 uvádí: Na počaté dítě se hledí jako na již narozené, pokud to vyhovuje jeho zájmům. Má se za to, že se dítě narodilo živé. Nenarodí-li se však živé, hledí se na ně, jako by nikdy nebylo.[8]
• Kdy je dítě považováno ze živě narozené, je otázka pro stanovení okamžiku, kdy nenarozené přestalo být plodem a stalo se živým člověkem. Ve světě se tento okamžik řeší nejednotně. Vždy pak záleží na konkrétní právní úpravě, která podporuje obecně rozšířenou zásadu, že tento okamžik nastává, kdy nenarozené dítě je schopno žít mimo matčino tělo. Z pohledu katolické církve je ztotožněno početí s počátkem lidského života. To znamená, že každý počatý plod je již lidským životem. Katolický katechismus v § 2270 uvádí: Lidský život musí být absolutně respektován a chráněn již od okamžiku početí. Již od první chvíle její existence musí být lidské bytosti přiznána práva osoby, mezi nimiž je nezcizitelné právo každé nevinné bytosti na život.[9]
• Poslední otázkou je ochrana plodu vs. manipulace s lidskými zárodky, lékařské pokusy a konflikt matky s plodem zmíněný již ve 2. otázce. Z právního pohledu jde i o ochranu ženy během těhotenství. V každém případě půjde vždy o otázku etickou a lékařskou.[6]

Interrupce je umělé ukončení těhotenství chemickými nebo chirurgickými prostředky.[10] Staletí trvající problém kolem interrupcí provázejí spory o přípustnosti či nepřípustnosti interrupce. Obvyklými příčinami těchto sporů je historický vývoj, politický vliv (regulace početí), vliv náboženský a morální tradice. Ve světě můžeme nalézt nejrůznějšími způsoby řešení problémů interrupcí, od úplného zákazu až po naprostou svobodu v rozhodování těhotné ženy. V současné době dochází nejčastěji k názorovým střetům mezi zastánci práva na život plodu (tzv. Pro-life hnutí) a zastánci práv matky nakládat se svým tělem (tzv. Pro-choice hnutí).[6]

Slovo euthanasie je řeckého původu (eu = dobře, thanatos = smrt) a mělo by znamenat lehkou či bezbolestnou smrt. Podle Světové lékařské asociace (WMA – World Medical Association) je euthanasie vědomé a úmyslné provedení činu s jasným záměrem ukončit život jiného člověka za následujících podmínek: subjektem je kompetentní informovaná osoba s nevyléčitelnou chorobou, která dobrovolně požádala, aby její život byl ukončen; jednající ví o stavu této osoby a o jejím přání zemřít a páchá tento skutek s prvořadým úmyslem ukončit život této osoby; a skutek je proveden se soucitem a bez osobního zisku.[11] V případě euthanasie je problém medicínský a zejména etický a morální, kdy proti sobě stojí dva zájmy: společenský zájem ochrany lidského života a svobodné rozhodnutí člověka o vlastním životě. Je třeba proto posuzovat princip nedotknutelnosti lidského života za všech okolností a princip kvality života (přípustnost ukončení, resp. udržování, lidského života nemajícího naději na přežití). Z celosvětového hlediska je převládající princip nedotknutelnosti života. Tato skutečnost je pak vyjadřována konkrétními etickými a právními přístupy.[6]

Trest smrti je odnětí života státem jako trest za spáchaný zločin.[12]

Trest smrti patří mezi nejvíce sporné otázky práva na život. Přestože v mnoha zemích je zakázán, stále tento problém rozděluje společnost.

Evropský prostor od roku 2003 je soudem prohlášen za zónu bez trestu smrti,[13] přesto se nepřetržitě diskutuje v rovině společenské, ale i právně-teoretické. V USA jde stále o ožehavou otázku vzhledem k aplikaci trestu ve 32 z 50 amerických států.

V Česku z důvodu ústavního zakotvení čl. 6, odst. 3 Listiny základních práv a svobod o nepřípustnosti trestu smrti, byl novelou zákona č. 175/1990 Sb. k 1. 7. 1990 zrušen trest smrti a náhradou se stal trest odnětí svobody na doživotí.[7]

V čl. 2 Evropské úmluvy o lidských právech byl trest smrti dovolen jako jedna z výjimek. K jeho zákazu s výjimkou doby války došlo Protokolem č. 6, jeho zákaz za všech okolností pak zakotvuje Protokol č. 13.[2]

• Občanská práva
• Přirozené právo

• Etický kodex práv pacientů
• World Medical Association
• Hnutí pro život
• Dílo Listina základních práv a svobod ve Wikizdrojích