Pontiacovo povstání

Jezerní Indiáni z kmene Sauků a Foxů na obraze Karla Bodmera z roku 1833

Domorodci, kteří se zapojili do Pontiacova povstání, žili na území, jež se v dobách Nové Francie nazývalo „pays d'en haut“ (horní země, šlo de facto o oblast Velkých jezer a přilehlé území směrem na západ a jih) a jež si až do roku 1763 nárokovala Francie. Místní Indiáni pocházeli z mnoha různých kmenů. Název kmen vyjadřoval spíše jazykovou a etnickou než politickou jednotku. Žádný náčelník nemohl mluvit za celý kmen a žádný kmen nejednal zcela jednotně. Například Ottawové nešli do války jako kmen, část náčelníků se rozhodla pro boj, část zůstala stranou.[11] Kmeny z oblasti pays d'en haut je možno rozčlenit do tří základních skupin. První skupinu tvoří kmeny z oblasti Velkých jezer: Ottawové, Odžibvejové, Potawatomiové, Saukové a část Hurónů. Tato etnika žila dlouho v úzkém kontaktu s Francouzi, obchodovala s nimi a dokonce navzájem uzavírali manželství. Jezerní kmeny byly pobouřeny, když se najednou ocitly pod britskou nadvládou. Když britská posádka převzala pevnost Detroit (Francouzi ji nazývali Fort Pontchartrain du Detroit) od Francouzů v listopadu 1760, místní domorodci je upozornili, že „tuto zemi dal Bůh Indiánům.“[12]

Druhá skupina zahrnovala etnika z oblasti Illinois. Jednalo se o kmeny Illinois, Miami, Wea, Kickapoo, Mascouten, Piankashaw a některé další skupiny.[13] Stejně jako jezerní kmeny byli tito lidé po dlouhou dobu v úzkém kontaktu s Evropany. Během války nebyli Britové schopni vojensky si podmanit tuto oblast a tak místní kmeny byly posledními, kteří se s Brity usmířily.[14]

Třetí skupinu tvořily kmeny z Ohia: Lenapové neboli Delawarové, Šóníové (Shawnee), Wyandoti (etnikum vzniklé sloučením Hurónů, Petunů a Neutrálů po rozprášení Irokézy v polovině 17. století) a Mingové (v podstatě odnož irokézských Seneců). Většina z nich přišla do údolí Ohia, aby unikla nadvládě Britů, Irokézů, Francouzů, případně z jiných důvodů.[15] Na rozdíl od prvních dvou skupin neměli tito domorodci žádný zvláštní vztah k Francouzům a bojovali na jejich straně v předchozí válce hlavně proto, že chtěli vyhnat Brity.[16] Uzavřeli s Brity separátní mír poměrně rychle (Smlouva z Eastonu z roku 1758), neboť si mysleli, že Britové po válce údolí Ohia opustí. Nicméně po odchodu Francouzů, když Britové začali naopak posilovat pevnosti v oblasti, se „ohijští“ Indiáni rozhodli jít v roce 1763 do nové války za účelem Brity vyhnat.[17] Mimo pays d'en haut hrála důležitou úlohu vlivná Irokézská liga či konfederace. Její větší část se však Pontiacovy války nezúčastnila, protože měla alianci s Brity zvanou Covenant Chain (přibližný překlad by zněl Řetěz úmluvy či spojenectví). Nicméně nejzápadnější irokézský kmen Senecové byl s touto aliancí nespokojen. Již v roce 1761 vyslali Senecové válečná poselství k jezerním a „ohijským“ kmenům a vyzvali je, aby se sjednotili a společně vyhnali Brity. Když pak válka skutečně vypukla, mnoho Seneků se rychle zapojilo do bojů.[18]

Politika generála Jeffreyho Amhersta, britského hrdiny sedmileté války, přispěla k vypuknutí povstání

Generál Jeffrey Amherst, velitel britských vojsk v Severní Americe, měl hlavní podíl na vytváření nejen vojenské ale i obchodní politiky vůči domorodým Američanům. Amherst se domníval, že poté, co Francie vypadla ze hry, domorodci nebudou mít na výběr a přijmou britskou vládu. Nevěřil, že by se vzmohli na jakýkoli vážný odpor vůči britské armádě. Proto z 8 000 vojáků jimž v Severní Americe velel, se jich jen 500 nacházelo v oblasti, kde následně vypukla válka.[19] Amherst a jeho důstojníci jako například major Henry Gladwin, velitel pevnosti Detroit, se jen velmi málo snažili skrývat své pohrdání Indiány. Domorodci si často stěžovali, že se k nim Britové chovali jako k otrokům nebo psům.[20] Další nespokojenost domorodců pramenila z Amherstova rozhodnutí z února 1761 zastavit rozdávání darů. Instituce darů byla nedílnou součástí vztahu mezi Francouzi a kmeny z pays d'en haut. Dávání darů patřilo mezi základní domorodé zvyklosti s výrazným symbolickým poselstvím. Francouzi obvykle distribuovali evropské zboží jako pušky, nože, oblečení, sekery, případně tabák vesnickým náčelníkům, kteří ho přerozdělovali mezi své lidi. Tím náčelníci posilovali svůj vliv v kmeni a mohli tak lépe udržovat spojenectví s Francouzi.[21] Amherst to však považoval za způsob podplácení, které v podstatě nemá význam: „Služby mají být odměňovány...ale kupovat si dobré chování ať už indiánů, či kohokoli jiného – tomu nerozumím. Když se lidé jakékoli rasy chovají špatně, musejí být potrestáni, nikoli upláceni...“[22] Navíc byl tlačen k tomu, aby co nejvíce snižoval výdaje, které již nemusely být vynakládány na válečné účely. Mnoho domorodců se na tuto politiku dívalo jako na formu urážky a znamení toho, že na ně Britové pohlížejí jako na podmaněné lidi a ne jako na spojence.[23]

Amherst také omezil množství munice a střelného prachu, které obchodníci mohli Indiánům prodat. Zatímco Francouzi dlouhou dobu dodávali tolik válečného materiálu, kolik domorodci potřebovali, Amherst Indiánům nevěřil, zvláště po anglicko-čerokíjské válce z roku 1761, v níž Čerokíové pozvedli zbraně proti svým dřívějším britským spojencům. Válečné úsilí Čerokíů nakonec zkolabovalo v důsledku nedostatku střelného prachu, a tak Amherst doufal, že případným budoucím vzpourám může být zabráněno, když se domorodcům omezí přísun střelného prachu. Toto rozhodnutí však přineslo další nespokojenost a potíže, protože prach a munice se pro domorodé muže staly nutným prostředkem při zajišťování obživy pro své rodiny a získávání kožešin pro obchod. Mnoho Indiánů začalo věřit, že Britové se proti nim chystají na válku a snaží se je odzbrojit. Sir William Johnson, pověřenec koruny pro indiánské záležitosti, se pokusil Amhersta varovat ohledně nebezpečí z těchto opatření plynoucích, ale bezvýsledně.[24]

Setkání Majora Henryho Gladwina, velitele pevnosti Detroit, a Pontiaca. Představa z roku 1901

Otázka území také patřila mezi důvody nastávající války. Zatímco Francouzů bylo relativně málo, navíc jen malá část z nich byli sedláci, záplava britských osadníků, zdá se, nebrala konce. Šóníové a Delawarové byli v podstatě do Ohia odsunuti z východu britskými kolonisty, což přispělo k jejich rozhodnutí pro válku. Na druhou stranu kmeny z oblasti Velkých jezer a Illinois prakticky nepociťovaly problém bělošského osídlení, avšak věděly o zkušenostech kmenů z východu. Historik Gregory Dowd tvrdí, že většina domorodců bojujících v Pontiacově povstání nebyla bezprostředně ohrožena ztrátou svého území v důsledku rozpínání bělošského osídlení a historikové tak nadhodnotili britskou koloniální expanzi jako příčinu války. Dowd věří, že přítomnost, chování a politika britské armády, kterou Indiáni považovali za ohrožení a zdroj urážek, byly důležitějšími faktory.[25] K rozhodnutí pro válku také přispělo náboženské obrození, které se mezi domorodci rozšířilo na začátku 60. let 18. století. Hnutí vyvěralo z nespokojenosti s Brity, z nedostatku potravin a stále přítomných epidemií. Nejvlivnějším osobností obrození byl Neolin, známý též jako delawarský prorok, který Indiány vyzýval, aby se stranili evropského zboží, alkoholu a zbraní. Šlo o směs křesťanství a domorodých tradic. Neolin tvrdil, že Velký duch (Pán života) je nespokojen s tím, že Indiáni přebírají zlozvyky bílého muže a že Britové představují hrozbu pro jejich holou existenci. „Pokud mezi sebou strpíte Brity,“ hlásal Neolin, „jste mrtví muži. Nemoci, neštovice a jejich jed (alkohol) vás zcela zničí.“[26] Šlo o mocné poselství pro lidi, jejichž svět měnily síly, které se zdály být mimo kontrolu.[27]

Guyasuta, náčelník Seneků-Mingů, jeden z vůdců povstání

Ačkoli boje začaly až roku 1763, zvěsti o tom, že nespokojení domorodci plánují útok, se k Britům donesly už roku 1761. Senekové z Ohia neboli Mingové rozeslali válečné wampumové pásy, které vyzývaly ostatní kmeny zformovat konfederaci a vyhnat Brity. Mingové vedení náčelníky Guyasutou a Tahaiadorisem byli obklíčeni britskými pevnostmi a cítili se znepokojeni.[28] Podobné válečné pásy poslali i domorodci od Detroitu a z Illionois.[29] Indiáni však nebyli jednotní a někteří domorodci žijící u Detroitu informovali britského velitele o seneckém záměru.[30] Poté, co William Johnson zorganizoval velké setkání s indiánskými kmeny v Detroitu v září 1761, podařilo se udržet křehký mír. Ale válečné pásy nepřestávaly kolovat.[31] Násilí vypuklo až poté, když se domorodci začátkem roku 1763 dozvěděli, že Francouzi definitivně přepouští pays d'en haut Britům.[32] Válka začala u pevnosti Detroit pod vedením Pontiaca a rychle se rozšířila na rozsáhlé území. Domorodci napadli 10 pevností z toho 8 dobyli. Francis Parkman ve svém Pontiacově spiknutí popisuje tyto útoky jako koordinované operace naplánované Pontiacem.[33] Parkmanova interpretace je dobře známa, ale jiní historikové argumentují neexistencí jasných důkazů, že by tyto útoky byly součástí nějakého velkého spikleneckého plánu.[34] Historik Wilbur Jacobs podpořil Parkmanovu tezi, že Pontiac válku plánoval dopředu, ale protestoval proti používání slova „spiknutí“, neboť svádí považovat domorodé stížnosti za neoprávněné.[35] V současnosti převládá mezi badateli názor, že válka postupovala nikoli jako předem naplánovaná akce, ale boje propukaly až poté, co se rozšířily zprávy o Pontiacových akcích u Detroitu, což inspirovalo nespokojené domorodce, aby se připojili. Útoky na britské pevnosti neprobíhaly současně: většina Indiánů z Ohia vstoupila do bojů až téměř měsíc po zahájení Pontiacova obléhání Detroitu.[36] Parkman rovněž věřil, že válku tajně podněcovali francouzští kolonisté. Tato domněnka bylo široce rozšířena mezi britskými představiteli, ale současní historikové pro ni nenašli žádné důkazy. Je možné, že svou roli v tom sehrál i fakt, že v indiánských vesnicích stále kolovaly francouzské wampumové válečné pásy ze sedmileté války. Ve skutečnosti to bylo spíše naopak. Domorodci se, podle některých historiků, snažili přizvat Francouze k boji. Pontiac a další indiánští náčelníci často hovořili o brzkém návratu Francouzů k moci a o znovuoživení francouzsko-indiánské aliance. Pontiac dokonce ve své vesnici vyvěsil francouzskou vlajku. To vše zřejmě mělo inspirovat Francouze, aby se připojili k boji proti Britům. Ačkoli někteří francouzští kolonisté a obchodníci povstání podporovali, válka byla iniciována a vedena Indiány, kteří měli své – nikoli francouzské – důvody.[37]

Obléhání Detroitu na obraze Frederica Remingtona

Dne 27. dubna 1763 mluvil Pontiac na domorodé poradě konané asi 16 km od Detroitu. Využil i Neolinovo učení a přesvědčil množství ottawských, ojibwejských, potawatomiských a huronských válečníků, aby se připojili k jeho plánu dobýt pevnost Detroit.[38] 1. května pak Pontiac a 50 Ottawů navštívili pevnost, aby obhlédli sílu posádky (cca 120 mužů).[39] Podle francouzského kronikáře pronesl na druhé poradě tato slova:

„Je pro nás důležité, mí bratři, vypudit z naší země tento národ, kterému jde jen o to nás zničit. Vy i já vidíme, že už nemůžeme získávat věci pro naše potřeby, tak jak se to dělo za našich bratrů Francouzů... Proto, mí bratři, musíme přísahat na jejich zničení a již déle nečekat. Nic nám v tom nemůže zabránit; jich je málo a my to můžeme dokázat.“[40]

Pontiac doufal, že Detroit získá lstí. 7. května přišel do pevnosti spolu s 300 muži, kteří nesli ukryté zbraně. Britové se o plánu dozvěděli – dodnes se přesně neví od koho – a byli na případný útok připraveni.[41] Pontiac musel zvolit jinou strategii. Po krátké poradě pevnost opustil a o dva dny později zahájil její obléhání. Jeho bojovníci zabili všechny britské vojáky a osadníky, které nalezli mimo pevnost, včetně žen a dětí.[42] Jeden z vojáků byl rituálně sněden, v souladu se zvyklostmi jezerních kmenů.[43] Násilnosti se omezily na britskou populaci, Francouzi byli necháni na pokoji. Postupně se k obléhání připojilo více než 900 bojovníků z šesti různých kmenů. 28. května se k Detroitu přiblížil zásobovací konvoj. Jeho posádka neměla tušení, že pevnost je v obležení. Utábořila se u Point Pelee (asi 60 km od Detroitu) a zbudovala si tábor. Ten však přepadlo asi 200 indiánských válečníků, přičemž zabili či zajali 61 Angličanů. Indiáni vzali zajatce k Detroitu, kde je umučili a jejich těla naházeli do řeky, tak aby plula podél pevnosti.

Pevnosti, bitvy a kmeny Pontiacovy války

Koncem července nicméně Britové obdrželi posily. Hned poté se pokusilo 250 červenokabátníků o překvapivý útok na Pontiacův tábor. Indiáni však byli připraveni (zřejmě je upozornili Francouzi) a porazili útočníky v bitvě u Bloody Run (Krvavý útěk) 31. července 1763. Britové ztratili asi 20 vojáků a dalších 34 jich bylo zraněno, přičemž ztráty Indiánů byly asi třetinové. Přes tyto úspěchy se situace u Detroitu pro Pontiaca nevyvíjela dobře. Posádka pevnosti nejevila ochotu ke kapitulaci a Pontiacovi scházely jakékoli obléhací zbraně, které by mohly Detroit reálně ohrozit. Náčelníkův vliv začal upadat. Domorodí bojovníci postupně odcházeli, někteří dokonce uzavřeli před odchodem mír s Brity. 31. října 1763, když definitivně zjistil, že mu Francouzi z Illinois nepřijdou na pomoc, zrušil Pontiac obléhání a přesunul se do oblasti řeky Maumee, kde pokračoval ve svém úsilí podnítit odpor proti Britům.[44]

Replika opevněného domu z Fort Ouiatenon

Předtím, než se Britové vůbec dozvěděli o Pontiacově obléhání Detroitu, dobyli Indiáni 5 malých pevností během série útoků mezi 16. květnem a 2. červnem.[45] První padla Fort Sandusky, malá tvrz na pobřeží Erijského jezera. Tvrz byla postavena na přímý rozkaz generála Amhersta v roce 1761, navzdory námitkám místních Wyandotů, kteří velitele pevnůstky dokonce v roce 1762 upozornili, že ji brzy vypálí.[46] 16. května 1763 se skupina Wyandotů pod záminkou jednání dostala do pevnosti. Zajali velitele a zabili 15 vojáků. Britští obchodníci, kteří se v pevnůstce nacházeli, byli rovněž zabiti.[47] Šlo o první z asi stovky obchodníků, které Indiáni zabili na začátku války.[48] Mrtví byli skalpováni a pevnůstka – jak již dříve Wyandoti varovali – byla spálena.[49] Fort St. Joseph (Michigan) potkal osud podobný Fort Sandusky. 25. května ji Indiáni (Potawatomiové) stejnou metodou dobyli, velitele zajali a 15 mužů posádky pobili.[50] Fort Miami (Indiana) přišla na řadu jako třetí. 27. května byl velitel pevnosti vylákán ven svou indiánskou milenkou a zastřelen bojovníky Miamiů. Devítičlenná posádka se vzdala poté, co tvrz obklíčili Indiáni.[51] V Illinois dobyli 1. června 1763 Fort Ouiatenon (Indiana) bojovníci Weaů, Kickapů a Mascoutenů. Provedli to tak, že vylákali celou posádku pevnosti na venkovní poradu a bez krveprolití ji zajali. Domorodci v okolí pevnůstky Ouiatenon měli dobré vztahy s britskou posádkou, ale Pontiacovi emisaři je přesvědčili k útoku. Válečníci se dokonce omlouvali veliteli a tvrdili, že „se jednalo o povinnost vůči jiným národům to učinit.“[52] Na rozdíl od jiných pevností, v Ouiatenonu nebyli britští zajatci zabiti.[53]

Indiáni hrají stickball, obraz George Catlina z 19. století

Pátou pevností, která padla, byl Fort Michilimackinac (Michigan). Jednalo se o největší z pevností dobytých lstí. 2. června 1763 předstírali místní Ojibwejové zápas ve stickballu (předchůdce lakrosu) s hostujícími Sauky. Vojáci přihlíželi hře, tak jako obvykle. Hráči náhle prohodili míč otevřenou branou pevnosti. Týmy spěchaly dovnitř, kde náhle popadly zbraně propašované domorodými ženami. Došlo k bitce, při níž bylo zabito 15 mužů z 35členné posádky. Pět dalších Indiáni později umučili.[54]

Během druhé vlny útoků v polovině června dobyli Indiáni tři pevnosti v Ohiu. Fort Venango (Pennsylvania) získali 16. června 1763 Senekové. Celá dvanáctičlenná posádka byla zabita na místě, s výjimkou velitele, který musel sepsat stížnosti Seneků. Poté ho upálili u kůlu.[55] Fort Le Boeuf (Pennsylvania) byla napadena 18. června, pravděpodobně těmi stejnými Seneky, kteří zničili Fort Venango. Většina dvanáctičlenné posádky unikla do Fort Pitt.[56] Osmá a poslední pevnost, kterou Indiáni dobyli, byla Fort Presque Isle (Pennsylvania) V noci 19. června 1763 ji obklíčilo asi 250 Ottawů, Ojibwejů, Wyandotů a Seneků. Po dvoudenním obléhání – Indiáni si počínali velmi zkušeně, zbudovali si zákopy, ostřelovali pevnost jak z pušek tak zapálenými šípy – se posádka pevnosti čítající 30-60 mužů vzdala za příslib volného odchodu do pevnosti Pitt.[57] Většina však byla zabita, hned poté, co vyšla z pevnosti.[58]

Fort Pitt na plánu z konce 18. století. Tuto pevnost postavili Angličané v roce 1759 v těsné blízkosti původní francouzské Fort Duquesne. Šlo o mohutnou cihlovou pečlivě zbudovanou stavbu.

Kolonisté v západní Pensylvánii prchali do bezpečí pevnosti Pitt poté, co se dozvěděli o vypuknutí války. Uvnitř se shromáždilo téměř 550 lidí, včetně více než 200 žen a dětí.[59] Simeon Ecuyer, velitel pevnosti švýcarského původu napsal: „Je zde tak přelidněno, že se obávám epidemie...; neštovice jsou mezi námi.“[60] Indiáni, převážně Delawarové, zaútočili 22. června 1763. Nicméně pevnost se ukázala příliš mohutnou, než aby ji získali přímým útokem a návrhy na kapitulaci posádka odmítla. V červenci začalo obléhání. Mezitím válečníci Delawarů a Šóníů podnikali výpravy hluboko na území Pensylvánie a zabili množství osadníků. Dvě menší pevnosti východně od Fort Pitt – Fort Bedford a Fort Ligonier – byly během konfliktu také napadeny, ale zůstaly nedobyty.[61] Pro Amhersta, který před válkou odmítal možnost, že Indiáni jsou schopni jakéhokoli efektivního odporu vůči britské moci, se situace v létě stala hrozivou. Napsal svým podřízeným rozkazy, v nichž je vyzýval „okamžitě zabít“ všechny zajaté Indiány. Plukovníkovi Henry Bouquetovi, který se v Lancasteru v Pennyslvanii připravoval na vyprošťovací výpravu k pevnosti Pitt, poslal koncem června následující návrh: „Bylo by možné rozšířit mezi neloyální indiánské kmeny neštovice? V této situaci musíme využít jakékoli prostředky, abychom je potlačili.“[62] Bouquet souhlasil a 13. července Amherstovi odpověděl: „Pokusím se naočkovat ty (bastardy) dekami, které se mohou dostat do jejich rukou, musím si ale dát pozor, abych nenakazil i sebe.“ Bouquet ještě navrhl použít tzv. španělskou metodu – „lovit“ Indiány pomocí psů. Amherst reagoval kladně 16. července: „Uděláte dobře, jestliže je nakazíte pomocí dek, případně použijete-li jakoukoli jinou metodu, která pomůže vyhubit tuto odpornou rasu.“[63] Důstojníci z Fort Pitt se však již pokusili učinit to, co Amherst a Bouquet teprve prodiskutovávali, aniž by to dostali rozkazem. Během jednání 24. června 1763 předal Ecuyer zástupcům Delawarů dvě deky a šátek, které přišly do kontaktu s neštovicemi, doufaje, že tak rozšíří mezi Indiány infekci a skončí obléhání.[64] William Trent, velitel milice, zanechal záznamy, které jasně ukazují, že účelem rozdávání dek bylo „zanést neštovice mezi Indiány.“[65] Je nejisté, jestli tento poměrně dobře zdokumentovaný pokus rozšířit mezi domorodce neštovice, byl úspěšný.[66] Jelikož mnoho domorodců zemřelo během povstání na neštovice, historik Francis Jennings se domnívá, že snaha byla „nepopiratelně efektivní.“[67] Nicméně někteří současní historikové vyjádřili pochybnosti, zda neštovice se opravdu rozšířily díky akcím u pevnosti Pitt. Jedním z důvodů je, že neštovice se mezi ohijskými Indiány objevily již před incidentem s dekami.[68] Zřejmě se do domorodých vesnic dostaly z různých zdrojů. Svědkové tvrdili, že indiánští bojovníci zanesli do svých osad nemoci po návratu z útoků na bělošské osídlení, kde byla nákaza.[69] Historik Michael McConnell argumentoval, že i když pokus u Fort Pitt byl úspěšný, domorodci nemoc znali a věděli, že nemocní mají být drženi v izolaci. Z toho důvodu nebylo „britské úsilí použít nákazu jako zbraň ani nutné ani příliš efektivní.“[70] Podle Davida Dixona nebyli domorodci v okolí pevnosti Pitt chorobou zasaženi.[71]

1. srpna 1763 přerušila většina Indiánů obléhání pevnosti, aby se pokusila zadržet 500 britských vojáků, kteří se pod velením plukovníka Bouqueta blížili k Fort Pitt. 5. srpna se tyto dvě síly střetly u Bushy Run. Indiáni sice způsobili Britům značné ztráty (cca 50 mrtvých a 60 raněných), sami však přišli asi o 60 mužů včetně dvou prominentních delawarských sachemů (náčelníků). Bouquetovi vojáci nakonec obrátili domorodce na útěk a uvolnili si cestu. 20. srpna koloniální armáda dorazila k pevnosti, čímž skončilo její obléhání. Toto vítězství bylo oslavováno nejen v koloniích – kostelní zvony bily ve Filadelfii celou noc – ale oceněno i anglickým králem Jiřím III.[72] Vítězství však brzy následovala těžká porážka. Fort Niagara, jedna z nejdůležitějších západních pevností napadena nebyla, ale 14. září 1763 zaútočilo nejméně 300 Seneků (a zřejmě i Ottawů a Ojibwejů) na zásobovací kolonu u Niagarských vodopádů. Dvě setniny vyslané z pevnosti na pomoc byly také poraženy. Zřejmě až 102 mužů (vojáků a vozků) bylo zabito v bitvě, jež se obvykle nazývá bitva či masakr u Devil's Hole (doslova Ďáblova díra) a jež se stala pro britské vojáky nejkrvavější bitvou celé války. Senekové navíc získali množství zásob, munice, zbraní a koní.[73]

Mezi červencem a srpnem 1764 vyjednal William Johnson za přítomnosti asi 2000 Indiánů, převážně Irokézů, smlouvu v pevnosti Niagara (Treaty of Fort Niagara). Ačkoli většina Irokézů zůstala mimo konflikt, Senekové z oblasti řeky Genesee pozvedli zbraně proti Britům. Johnson se pokusil přivést je zpět do spojeneckého systému Covenant Chain. Jako kompenzaci za přepad u Devil's Hole byli Senekové donuceni odstoupit Britům strategicky důležitou portáž u Niagary. Johnson dokonce přesvědčil Irokéze, aby poslali bojovníky proti ohijským Indiánům. Irokézská válečná výprava zajala množství Dealwarů a zničila opuštěné osady Delawarů a Šóníů v údolí řeky Susquehanna. Přesto se Irokézové nepodíleli na válce tolik, jak Johnson požadoval.[79]

Bouquet vyjednává s Indiány. Domorodý řečník drží wampumový pás, důležitý prvek diplomacie ve východních lesích. Rytina z roku 1765 podle obrazu Benjamina Westa.

Poté, co zajistili oblast v okolí Niagary, vyslali Britové dvě válečné výpravy na západ. První, kterou vedl plukovník John Bradstreet, plula lodí po Erijském jezeru, aby posílila Detroit. Bradstreet měl za úkol podmanit si Indiány v okolí Detroitu a poté se vydat na jih do Ohia. Druhá expedice vedená plukovníkem Bouquetem měla za úkol postupovat z Fort Pitt na západ a vytvořit v Ohiu „druhou frontu“. Bradstreet vyrazil z Fort Schlosser začátkem srpna 1764 spolu s 1200 vojáky a početným kontingentem domorodých spojenců najatých Williamem Johnsonem. Bradstreet přesto cítil, že nemá dost sil, aby si nepřátele podmanil silou a 12. srpna vyjednal ve Fort Presque Isle mírovou smlouvu s delegací ohijských Indiánů vedenou Guyasutou. Bradstreet zjevně překročil své pravomoci, když vyjednal mírovou smlouvu místo příměří a když navíc souhlasil, že zarazí Bouquetovu expedici, která ještě neopustila Fort Pitt. Gage, Johnson a Bouquet se rozlítili, když zjistili, co Bradstreet udělal. Gage smlouvu odmítl, domníval se, že Bradstreet byl „napálen“, jen aby nedošlo k ofenzivě v údolí Ohia. Gage mohl mít pravdu: Ohijští domorodci nevrátili zajatce, tak jak slíbili na druhém setkání s Bradstreetem v září a někteří Šóníové se pokusili najmout francouzskou pomoc, aby mohli pokračovat ve válce.[80] Bradstreet pokračoval na západ a zatím nevěděl, že jeho nadřízení jsou jeho diplomatickými kroky rozezleni. 26. srpna 1764 dosáhl Detroitu, kde vyjednal další smlouvu. V pokusu zdiskreditovat Pontiaca, který nebyl přítomen, Bradstreet rozsekl mírový wampumový pás poslaný ottawským náčelníkem na jednání. Podle historika Richarda Whitea „tento čin, zhruba srovnatelný s tím, kdyby evropští vyslanci pomočili dojednanou dohodu, šokoval a urazil shromážděné Indiány.“ Bradstreet tvrdil, že domorodci v důsledku těchto jednání přijali britskou nadvládu, ale Johnson věřil, že to domorodci tak nechápali, a že budou potřeba další vyjednávání. Ačkoli Bradstreet úspěšně posílil případně znovuobsadil britské pevnosti v regionu, jeho diplomacie se ukázala býti kontroverzní a nepřesvědčivá.[81]

Protože mnoho zajatých koloniálních dětí bylo adoptováno do domorodých rodin, jejich nucený návrat často vyústil v emocionální scény, jak je zobrazeno na této rytině.

Plukovník Bouquet se zdržel v Pensylvánii při shromažďování milice a tak opustil Fort Pitt až 3. října 1764 v čele armády o síle 1,150 mužů. Pochodoval k řece Muskingum v Ohiu do blízkosti množství domorodých vesnic. Nyní, když byly vyjednány dohody ve Fort Niagara a Fort Detroitu, ohijští Indiáni se ocitli v izolaci a s jistými výjimkami byli ochotni k míru. Na setkání ze 17. října Bouquet požadoval, aby Indiáni vrátili všechny zajatce, dokonce i ty z doby francouzské a indiánské války. Guyasuta a další náčelníci váhavě vydali 200 zajatců, mnoho z nich již adoptovaných do domorodých rodin. Jelikož nešlo o všechny zajatce, Indiáni museli dodat rukojmí jako garanci, že vydají i zbytek zajatců. Ohijští domorodci souhlasili, že se zúčastní oficiální mírové konference, která se uskutečnila pod patronací Williama Johnsona v červenci 1765.[82]

Ačkoli válečné střety de facto ustaly s expedicemi z roku 1764,[83] Indiáni stále volali po ozbrojeném boji v oblasti Illinois, kde Britové ještě měli převzít Fort de Chartres od Francouzů. Šóníský válečný náčelník Charlot Kaské se ukázal jako nejnesmiřitelnější protibritský vůdce, který svým vlivem dočasně zastínil i Pontiaca. Kaské cestoval až do New Orleans ve snaze získat pomoc Francouzů proti Britům.[84] V roce 1765 Britové rozhodli, že okupace Illinois může být dosažena jen diplomatickými prostředky. Jejich představitelé se zaměřili na Pontiaca, který zmírnil svou bojovnost poté, co se dozvěděl o Bouquetově příměří s ohijskými kmeny.[85] Johnsonův vyslanec George Croghan přicestoval v létě 1765 do Illinois a ačkoli byl cestou zraněn při útoku Kickapooů a Mascoutenů, podařilo se mu setkat a jednat s Pontiacem. Zatímco Charlot Kaské chtěl Croghana upálit u kůlu,[86] Pontiac byl umírněnější a souhlasil odcestovat do New Yorku, kde uzavřel 25. července 1766 formální mírovou smlouvu s Williamem Johnsonem ve Fort Ontariu. Nešlo o kapitulaci – žádné území nebylo odstoupeno, žádní zajatci vráceni, žádní rukojmí přijati.[87] Než aby přijal britskou nadvládu překročil Kaské řeku Mississippi a opustil britské území spolu s dalšími francouzskými a indiánskými uprchlíky.[88]