Biologická zbraň

Primitivní biologické zbraně byly používány již v hluboké minulosti. Ze starověku pochází popis historika Straba o masakru Pompeiových vojáků omámených medem kavkazských včel na území dnešního severního Turecka. Povstalci nastražili vojákům do cesty plástve medu nasbíraného na rhododendronech, který obsahoval neurotoxin (grayanotoxin, rhodotoxin). Později například Mongolové vrhali katapulty mrtvoly do obléhaných měst, aby podpořili vznik epidemií, což napomohlo ve 14. století k rozšíření Černé smrti do Evropy. Husité prý bombardovali Karlštejn bečkami s výkaly. Španělé a Britové (během Pontiacova povstání) dávali darem indiánům přikrývky infikované neštovicemi. Indiáni neměli proti evropským nemocem vytvořenou imunitu, a proto velice rychle vymíraly celé kmeny. Rudá armáda je podezřívána^[kým?] z použití biologických zbraní ve druhé světové válce (mluví se hlavně o tularémii neboli tzv. zaječí nemoci, jde však o značně spekulativní úvahy).

Japonské císařství biologické zbraně v Číně prokazatelně používalo. Zvláštní japonská jednotka 731, která byla umístěna v Mandžusku, vyvíjela biologické zbraně a testovala je na zajatcích. Při tažení v Číně použila Japonská císařská armáda proti civilnímu obyvatelstvu biologické zbraně, například antrax nebo dýmějový mor, kterými se nakazily statisíce Číňanů.[1]

Ve 20. století už biologické zbraně vyráběla celá řada států. Zároveň zesílily obavy, že by se případná biologická válka mohla vymknout kontrole a přerůst hranice původního konfliktu, což vedlo k tomu, že začaly být vyvíjeny usilovné snahy po absolutním zákazu těchto zbraní.

Vývoj, výroba a skladování biologických zbraní je od 26. března 1975 zakázána tzv. Konvencí o biologických zbraních (podepsána v Moskvě 10. dubna 1972). Po zákazu Konvencí o biologických zbraních pokračoval ve výzkumu a výrobě biologických zbraní hlavně Sovětský svaz. Za sovětský program biologických zbraní byla odpovědná 15. správa KGB, která v době vrcholící studené války kontrolovala nesmírně rozsáhlou síť výzkumných a výrobních zařízení organizovaných a před západními rozvědkami skrytých převážně pod oficiální záštitou státního podniku Biopreparát. Předpokládá se, že po zhroucení Sovětského svazu byl celý program (až na několik výzkumných zařízení) pozastaven a důkazy o jeho existenci zničeny. Na jeho minulou slávu tak lze usuzovat jen ze svědectví vědců, kteří v něm pracovali a později emigrovali na západ (jako je Kanatžan Alibekov a jiní) nebo nepřímo pomocí západními rozvědkami zaznamenaných incidentů (jako je Sverdlovský incident a řada dalších důkazů).

Za technologickou špičku ve vývoji biologických zbraní lze podle tohoto svědectví považovat snahu o kombinovanou biologickou zbraň, kdy je cílová skupina infikována závažnou nemocí, ale pod těmito krycími příznaky se vyvíjí jiné onemocnění, které už nebude včas zachyceno a vyléčeno.

Z dalších států, které jsou podezřelé z organizace programů výzkumu a výroby biologických zbraní, nelze opomenout Irák, Írán, Severní Koreu, Čínu a Libyi. Porušování se má za prokázané také v případě Rhodesie (dnes Zimbabwe) ze strany tamní vlády proti bouřícím se černochům (minimálně anthrax). Další neprokazatelná a nepodložená tvrzení obviňují z porušování této konvence USA a současnou Ruskou federaci.

O biologické zbraně se zajímaly nejen vlády, ale i soukromé organizace, zejména sekty. Mezi nejzajímavější příklady patří sekta Rajneeshees, jejíž členové v roce 1984 v městě Dallas ve státu Oregon kontaminovali salátové bary bakteriemi salmonely, aby ovlivnili výsledek místních voleb, a sekta Óm šinrikjó (Nejvyšší pravda), která před svým úspěšným útokem sarinem v tokijském metru podnikla několik neúspěšných pokusů o útok pomocí biologických zbraní.

V současnosti hrozí použití biologických zbraní ze strany mezinárodních teroristů, kteří mohou snadno použít stále dostupnějších biotechnologií, aby vyrobili dostatečné množství účinné biologické zbraně a použili ji k dosažení svých cílů - hovoří se o tzv. bioterorismu.