Pařížská smlouva (1763)

Válka zuřila všude, ale Britové navíc rozpoutali válku o francouzské majetky v Severní Americe.[10] Po dlouhé debatě o relativních výhodách Guadeloupe, které produkovalo 6 milionů liber cukru ročně, a Kanady, jejíž udržování bylo nákladné, se Velká Británie rozhodla ze strategických důvodů ponechat si Kanadu a vrátit Guadeloupe Francii.[11] Dlouhá válka na evropském kontinentu Francii sice oslabila, ale přesto stále zůstávala evropskou mocností. Britský premiér John Stuart, 3. hrabě z Bute chtěl takový mír, který by Francii nevyprovokoval k další válce.[12] Ačkoli se protestantští Britové obávali, že budou mít příliš římskokatolických poddaných, Velká Británie si nechtěla znepřátelit Francii vyhoštěním nebo nuceným konvertováním občanů na protestantskou víru. Také nebylo v jejím zájmu nechat francouzské osadníky opouštět Kanadu a dále tak posilovat francouzská sídla v Severní Americe.[13]

Na rozdíl od lorda Buteho francouzský ministr zahraničí, Étienne François, vévoda z Choiseulu, myšlenky na válku podporoval. Francie však potřebovala mír, aby mohla být obnovena.[14] Takže si raději ponechala své karibské majetky se ziskovým obchodem s cukrem, než s rozsáhlými kanadskými zeměmi, které byly pro Francii v tuto chvíli finanční zátěží.[15] Francouzští diplomaté věřili, že bez Francie, která by udržovala Američany pod kontrolou se kolonisté pokusí o vzpouru, a čas bude pracovat pro ně.[16] Pro Kanadu si chtěla Francie ponechat otevřenou možnost emigrace, například pro šlechtu, která přísahala věrnost britské koruně.[17] Dále Francie požadovala ochranu římských katolíků v Severní Americe.

Smlouva z roku 1763 v článku IV. stanoví:

IV. Jeho Nejkřesťanštější Veličenstvo se vzdává veškerých nároků, které doposud měl nebo by mohl mít ve všech částech Nového Skotska nebo Akádie, a zaručuje všechny tyto državy předat králi Velké Británie: Navíc jeho Nejkřesťanštější Veličenstvo postoupí a zaručuje svému uvedenému Britskému Veličenstvu plná práva na Kanadu, se všemi državami, stejně jako ostrov Cape Breton a všechny ostatní ostrovy a pobřeží v zálivu a řece zálivu svatého Vavřince. Všechno co závisí na zmíněných zemích, územích, ostrovech a pobřežích, včetně svrchovanosti, majetků, vlastnictví a všemi právy získanými smlouvou nebo jinak, které dosud mělo Jeho Nejkřesťanštější Veličenstvo a francouzská koruna nad zmíněnými zeměmi, územími, ostrovy, místy, pobřežími a jejich obyvateli, JehoNejkřesťanštější Veličenstvo postoupí a přenechá celé zmíněnému Britskému Veličenstvu a Koruně Velké Británie, a to v nejširším možné formě, bez omezení a bez jakékoli možnosti odchýlit se od uvedeného postoupení a záruky pod jakoukoli záminkou nebo narušit Velkou Británii ve výše zmíněných majetcích. Jeho Britské Veličenstvo na své straně souhlasí s poskytnutím svobody katolického náboženství obyvatelům Kanady: v důsledku toho vydá nejpřesnější a nejúčinnější rozkazy, aby jeho noví římskokatoličtí poddaní mohli vyznávat a uctívat své náboženství podle obřadů římské církve, pokud to nenaruší zákony Velké Británie. Jeho Britské Veličenstvo dále souhlasí s tím, že francouzští obyvatelé nebo jiní, kteří byli poddanými Jeho Nejkřesťanštějšího Veličenstva v Kanadě, mohou odejít v naprosté bezpečností a se vší svobodou, kdykoli to budou považovat za správné, a mohou prodat svůj majetek, pokud to bude poddaným jeho Britského Veličenstva a nebude se jim v tom bránit, aniž by byli omezeni při emigraci, a to pod jakoukoli záminkou, kromě dluhů nebo trestního stíhání: Termín vymezený pro tuto emigraci bude stanoven na osmnáct měsíců, počítáno ode dne výměny ratifikovaných listin této smlouvy.

Článek IV. stanovil dobu platnosti pro neomezenou emigraci z Kanady na 18 měsíců. Cesta na britských lodích však byla nákladná. Touto klauzulí opustilo Novou Francii celkem 1600 lidí, ale pouze 270 bylo francouzských Kanaďanů. Někteří tvrdili, že to je součástí britské politiky omezující emigraci.[17]

Článek IV. smlouvy umožňoval římský katolicismus praktikovat v Kanadě.[24] a britský král Jiří III. souhlasil, že povolí katolicismus v Británii. Britský zákon Test Act z roku 1673 ovšem obsahoval různé podmínky, které bránily vládním, soudním a jiným úředníkům konvertovat k římskokatolické víře. Římští katolíci byli považováni za agenty jakobitských uchazečů o trůn, kteří obvykle žili ve Francii a byli podporováni francouzským režimem.[25] Toto se v Quebecu do jisté míry uvolnilo, ale nejvyšší pozice, jako jsou guvernéři, stále zastávali anglikáni.[24]

Článek IV. byl také citován proto, že Quebec měl vlastní soubor zákonů, které se lišily od zákonů zbytku Kanady. Ve Spojeném království existoval obecný ústavní princip, který umožňoval koloniím získaných dobytím pokračovat v praktikování víry podle jejich vlastních zákonů. Toto právo bylo však omezováno královským nařízením a panovník stále mohl rozhodnout o změně zákonů v dobyté kolonii. Smlouva ovšem takový zásah do práv nových britských kolonií vylučovala, a podmínky smlouvy byly považovány za prvořadé.[26] V praxi by se římští katolíci mohli stát porotci u nižších soudů v Quebecu a argumentovat na základě zásad francouzského práva. Soudce však byl Brit a jeho názor na francouzské právo mohl být omezený nebo nepřátelský.[27] Pokud byl případ odvolán k vyššímu soudu, nebylo povoleno ani francouzské právo, ani římskokatoličtí porotci.[27]

Mnoho francouzských obyvatel dnešních kanadských provincií zvaných Akádiané bylo během Great Deportation (Velké deportace ) v letech 1755–1763 deportováno zejména do provincie Nové Skotsko, Nový Brunšvik, Ostrov prince Edwarda a severní část státu Maine. Po podpisu mírové smlouvy byla římským katolíkům zaručena některá práva. Někteří se proto rozhodli k návratu do Kanady. V anglikánském Novém Skotsku však již nebyli vítáni.[28] Důsledkem tohoto stěhování je dnešní dvojjazyčnost provincie Quebec.[29]

Hodně území patřící dříve Francii patřila nyní Británii a Francouzi z Quebecu se cítili zrazeni. Britský velitel Jeffery Amherst, 1. baron z Amherstu poznamenal, že: „Mnoho Kanaďanů stále považuje svou provincii za francouzskou kolonii a nelze je přesvědčit ... že jejich země byla předána Velké Británii.“[30]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Treaty of Paris (1763) na anglické Wikipedii.

• CHURCHILL, Sir Winston. The Great Republic: A History of America. New York: Random House, 1956. Dostupné online. ISBN 0-375-50320-X. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• CONKLIN, William E. In Defence of Fundamental Rights. [s.l.]: Springer, 1979. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• DULL, Jonathan R. The French Navy and the Seven Years' War. [s.l.]: University of Nebraska, 2005. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• GOUGH, Barry M. British Mercantile Interests in the Making of the Peace of Paris, 1763. [s.l.]: Edwin Meller Press, 1992. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• MONOD, Paul Kleber. Imperial Island: A History of Britain and Its Empire, 1660–1837. [s.l.]: Wiley-Blackwell, 2009. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
• PRICE, Joseph Edward. The status of French among youth in a bilingual American–Canadian border community: the case of Madawaska, Maine. [s.l.]: Indiana University, 2007. (anglicky)Je zde použita šablona {{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.

• Pařížská smlouva (1783)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pařížská smlouva (1763) na Wikimedia Commons
• Treaty of Paris Profile and Videos – Chickasaw.TV
• The Treaty of Paris and its Consequences
• Entry on the Treaty of Paris from The Canadian Encyclopedia Archivováno 27. 7. 2018 na Wayback Machine
• Treaty of Paris at the Avalon Project of the Yale Law School