Hans Christian Andersen

Hans Christian Andersen

Narodil se v Odense na ostrově Fyn v Dánsku 2. dubna 1805. Byl synem chorého 22letého ševce Hanse Andersena a jeho o 7 let starší ženy Anny Marie, analfabetky. Pocházel z velmi chudých poměrů. Celá rodina žila a spala v jedné malé místnosti.[1]

Jeho matka byla pradlena, ke sklonku života propadla alkoholu, který i kvůli tomu Andersen hluboce nenáviděl a byl abstinentem. Jeho matce se v roce 1799 narodila nemanželská dcera a matka tuto dceru odložila. Tato nevlastní Hansova sestra se stala prostitutkou. Hansův dědeček z otcovy strany byl pomatenec a známá odenseská figurka. Kmotr byl vrátný v městském chudobinci.

Byl přecitlivělý, ctižádostivý a marnivý. Jeho původ pro něj znamenal neustálé traumatizující ohrožení – ten zároveň vysvětluje jeho až výstřední potřebu společenského a uměleckého uznání, přecitlivělost na kritiku i nezdolnou vytrvalost v cestě za úspěchem.

Již brzo prokazoval představivost, která byla podporována shovívavostí jeho rodičů a pověrčivostí jeho matky. Roku 1816 zemřel jeho otec a on byl nucen přestat chodit do školy a začít pracovat v místní továrně. Postavil si malé loutkové divadlo a vyrobil pro své loutky oblečky. Přečetl všechny možné knihy, které si mohl vypůjčit, mezi nimi také díla Ludviga Holberga a Williama Shakespeara.

Andersen celé své dětství vášnivě miloval literaturu. Byl známý tím, že znal nazpaměť celé Shakespearovy hry a přednášel je, přičemž používal své dřevěné panenky jako postavy. Poměrně brzy, 6. září 1819, utekl do Kodaně, kde se neúspěšně pokoušel uchytit nejprve jako loutkoherec a později jako tanečník a zpěvák. Jeho díla byla odmítána, neboť prozrazovala „nedostatek elementárního vzdělání“. Andersen byl hrubý, přepjatý a pramálo kultivovaný. Stěhoval se z jednoho levného bytu do druhého. Jednou dokonce bydlel v nevěstinci, což si ale neuvědomoval.

V Kodani se setkal v roce 1821 s ředitelem divadla Jonasem Collinem. Ten jej poslal studovat a zajistil mu stipendium krále Frederika VI. na latinském gymnáziu ve Slagelse. Tam našel Hans i ubytování a stravu u jedné vdovy. Hans později přešel na školu v Helsingøru, kde zůstal až do roku 1827. Andersenovi studium příliš nešlo a lze říci, že zde získal pouze základy, které již nikdy nerozšířil. Dobu strávenou ve škole později nazýval nejčernějšími a nejtrpčími roky ve svém životě. Jazyk se ale nenaučil dokonale nikdy – až do smrti mu museli korektoři opravovat texty. To vedlo k úvahám o jeho dyslexii, ale příčinou bylo patrně zkrátka to, že vzdělávací proces zahájil příliš pozdě.[2] V roce 1828 maturoval.

Ještě před tím, než na školu nastoupil, Andersen vydal první knížku Duch v Palnatokově hrobě (1822).

Otec mu zemřel už v jeho jedenácti letech, matka ovšem žila. Ale Andersen odchodem z Odense pohřbil celé své dětství. Jeho matka propadla alkoholu a nechala si pro syna psát úpěnlivé dopisy. Nikdy jí neodpověděl, jen občas jí poslal nějaký obnos. Když v roce 1832 navštívil Fyn, ani se u ní nezastavil.

Ani po škole se nezbavil závislosti na svých mecenáších. Jeho díla nebyla zpočátku úspěšná natolik, aby si mohl finančně vystačit pouze se svojí literární tvorbou. To se změnilo až kolem roku 1845, kdy se mu začalo dařit lépe.

V roce 1833 podnikl cestu po Evropě, navštívil mj. Paříž, Řím, Vídeň a Neapol. 8. května 1835 vydal první sbírku pohádek, která obsahovala jak příběhy mu známé z dětství, tak vlastní tvorbu. Součástí sbírky byly mimo jiné příběhy Křesadlo a Princezna na hrášku.

Podle některých literárních historiků jeho práce vyjadřuje utrpení z jeho odlišnosti. V tomto ohledu je jedním z nejvíce vypovídajících příběhů Malá mořská víla, která si vezme život, neboť nemůže být milována krásným princem. Hans Christian Andersen se zřejmě jen těžko vyrovnával se svou neheterosexuální orientací a právě Malá mořská víla se považuje za zpodobnění jeho lásky k mladému Edvardu Collinovi, kterému napsal: „Chřadnu kvůli Tobě jako kvůli krásné Kalábrijské nevěstce… mé city k Tobě jsou ženské. Ženskost mé povahy a naše přátelství musí zůstat tajemstvím.“ Collin, jehož muži eroticky nepřitahovali, napsal ve svých pamětech: „Zjistil jsem, že nejsem schopný opětovat tuto lásku, ne."

To Hansovi způsobilo mnoho trápení. Na platonické úrovni zůstala i jeho láska k dánskému tanečníkovi Haraldu Scharffovi a mladému knížeti Výmarskému. Zdá se ovšem, že Andersena přitahovali jak muži, tak ženy. Jsou důkazy o obojím. Známá je jeho slabost pro operní zpěvačku Jenny Lindovou, přezdívanou švédský slavík, ta ovšem Andersena brala spíše jako bratra. Pohádka Slavík je zřejmě inspirovaná právě touhou po Lindové.[3]

Georg Emil Hansen: Hans Christian Andersen (1862)

Ve svých soukromých zápiscích odmítal jakýkoli sexuální vztah, ať se ženou, nebo mužem. Z dnešních hledisek by mohl být považován za asexuála. Otázkou ovšem je, do jaké míry byla tato jeho asexualita dobrovolná a zda mu nebyla vnucena jen jeho přehnanou ostýchavostí a společenskými konvencemi té doby. Podle Andersenova vlastního svědectví se mu tělesná láska zhnusila v dětství, kdy spal v posteli s vlastními rodiči - jejich soulož, kterou mnohokrát viděl, ho děsila a učinila mu sex navždy odporným.[4] Ve svých denících nicméně pečlivě zaznamenal každou svou masturbaci, dosti četnou.

Roku 1860 se v Ženevě setkal se spisovatelem Karlem Mariou Kertbenym, jenž o 9 let později jako první použil slovo homosexuell. Je známo, že toto setkání způsobilo u Andersena obrovskou beznaděj a zoufalství, ale zůstává tajemstvím, co se při něm událo. Henning Bech spekuluje, že v tom mohla hrát roli Andersenova sexuální orientace a strach z jejího pojmenování.[5] Někdy se také spekuluje o Andersenově pedofilii.[6]

Bývá také jmenován mezi nejvýznamnějšími autisty, příznaky měly být např. podivné záchvaty vzteku v dětství, ale i neschopnost navázat blízký citový vztah a touha po nedosažitelných mužích a ženách; či hluboký vnitřní zmatek, který se odráží v jeho příbězích, a podivné a neuchopitelné nešťastné postavy v jeho dílech.[7][8] Trpěl zjevně některými neurotickými symptomy - byl bacilofob, kvůli čemuž pil jen převařenou vodu a kliky otevíral kapesníkem. Ve svém cestovním kufru vozil vždy lano, aby mohl uniknout z hotelového pokoje, kdyby hotel začal hořet. K dalším jeho fobiím patřilo, že ho pohřbí zaživa - proto usínal vždy s cedulkou na prsou, na niž byl nápis "jen vypadám, že jsem mrtvý". Nikdy také nejedl vepřové maso. Mnoho z jeho symptomů asi zůstávalo skryto, protože žil sám, ale o řadě z nich svědčil spisovatel Charles Dickens, který Andersen pozval na nějaký čas k sobě domů. Podle Dickense Andersen přestěhoval nábytek v celém pokoji a propadal zvláštním záchvatům vzteku, při nichž vybíhal do zahrady a vždy zabořil obličej do hlíny. Když byl upozorněn, že již uplynula doba, na kterou byl pozván, zabarikádoval se na tři dny v pokoji. Když konečně vyšel, odjel uražen. Dickens to komentoval slovy "byl tu jen pět týdnů, ale mé rodině to přišlo jako celé věky" a přerušil s Andersenem veškeré styky.[9][10]

„Všechny dětské vzpomínky, každičké místo na mě působí ponuře,“ napsal o rodném městě. V roce 1841 se Hansova matka upila k smrti. Přesto jí syn zanechal pomník v tragické pohádce Nebyla k ničemu.

Sám nikdy nezaložil byť jednočlennou domácnost - žil v penzionech, v hotelích, nebo na cestách, na nichž strávil devět let. Byl milovníkem hodinových strojů a dokázal jejich chod pozorovat hodiny.

Na jaře roku 1872 spadl z postele a vážně se zranil. Již nikdy se zcela neuzdravil. Zemřel 4. srpna 1875 v domě zvaném Rolighed nedaleko Kodaně. Je pochován na Assistenském hřbitově v Kodani. Andersenův pohřeb, jehož se zúčastnil i král Kristián IX., byl vyhlášen dnem národního smutku. Brzy se Hans Christian Andersen stal nejslavnějším Dánem všech dob a dánským národním symbolem. Navzdory tomu, že on sám Dánsko nazýval "zlým, sadistickým, satanským a proradným".[4] I kvůli tomu, že jakákoli kritika či jen letmá výtka se ho bolestně dotýkala a nebyl schopen ji přijmout.

Hans Christian Andersen, autoportrét, okolo roku 1830

Z počátku psal divadelní hry, ty však nebyly úspěšné, některé nebyly ani vydány:

• konec Mikulášské věži, 1829
• Anežka a vodník, 1833
• Ahasver, 1837

Hrob Hanse Christiana Andersena

Jeho básnické sbírky se nesetkaly prakticky s žádným ohlasem.

• Básně
• Básníkův bazar
• Být či nebýt

Jeho pohádky vycházely v různých sbírkách, proto je velmi složité uvádět jednotlivé knihy, zde jsou uvedeny jeho nejznámější pohádky. Andersen při psaní pohádek vycházel ze světové literatury a vlastních myšlenek. Pohádky nepovažoval za plnohodnotnou tvorbu, nevážil si jich a nepovažoval se za pohádkáře – cítil se být zneuznaným básníkem a dramatikem. Úspěch jeho pohádek začal v zahraničí, teprve poté byly přijaty i v Dánsku.

Na jeho pohádkách je zajímavé, že zpravidla nekončí dobře. Lze říci, že jde o příběhy s pohádkovými motivy, určené starším dětem a dospělým.

Jeho první pohádkou byla Čarovná truhlice.

• Cínový vojáček
• Císařovy nové šaty
• Čarovná truhlice
• Křesadlo
• Křišťálové vidiny
• Kubík a Kuba
• Malá mořská víla
• Děvčátko se sirkami
• O princezně na hrášku
• Ošklivé káčátko
• Pasáček vepřů
• Sněhová královna
• Sněženka
• Stín
• Velký mořský had
• O Malence
• Stará svítilna
• Létající jehla
• Kapka vody
• Kníže zla
• O dívce, která šlápla na chléb
• Nezpůsobný chlapec
• Střízlička
• Sedmikráska
• Divoké labutě
• Létající kufr
• Růže z hrobu Homérova
• Čápi
• Uspávač
• Růžový skřítek
• Slavík
• Snoubenci
• Červené střevíčky
• Kdo skočí nejvýš
• Holger Dánský
• Z okna ve Vartou
• Len
• Malý ťuk
• Starý dům
• Příběh o celém roku
• Je to zcela jisté
• Poklad
• Přezůvky štěstěny
• Hloupý Honza
• Běžci
• Hrdlo od láhve
• Špejlová polévka
• Poslední sen starého dubu
• Pták fénix
• Vítr vypravuje o Valdemaru Daaeovi a jeho dcerách
• Dětské řeči
• Loutkář
• Dvanáct z dostavníku
• Chrobák
• Co táta dělá, je vždy dobré
• Sněhulák
• V kachním dvorku
• Zvon
• Vítr štíty přenáší
• Čajová konvice
• Sněženka
• Lístek z nebe
• Pero a kalamář
• Němá kniha
• Povídka z písečných dun
• Matka

• Pohádky a povídky, 1953 a 1955, 2 díly
• Flétnové hodiny
• Čarovná truhlice a jiné pohádky
• Pohádky
• Vílí hora a jiné pohádky
• Pohádky, BRIO 2005
• Křišťálové vidiny, F.KOSEK – PRAHA 1947

• Deníky 1825–1875, v ČSSR vyšlo 1977, 12 dílů
• Šťastný Per (Lykke-Peer ), román, 1870, česky vyšlo 1975.
  • Zpracováno v Českém rozhlasu jako pětidílná četba na pokračování. Z překladu Boženy Köllnové-Ehrmannové pro rozhlas upravila Eva Koutová, v režii Karla Weinlicha četl Ivan Trojan.[11]

• Malá mořská víla, audiokniha vznikla pro Noc s Andersenem 2016, načetl Ladislav Frej, vydala Audiotéka
• Císařovy nové šaty a další pohádky, audiokniha vznikla pro Noc s Andersenem 2017, načetli Martina Preissová, Martin Preiss, vydala Audiotéka

• ANDERSEN, Hans Christian. 5 pohádek. Překlad Jaroslav Vrchlický; ilustrace H. Tegner. Praha: Šimáček, 1905. Dostupné online. 5 pohádek H.Ch.Andersena v překladu J.Vrchlického - Císařův slavík, Křesadlo, Císařovy nové šaty, Létající kufr, O hloupém Honzovi.
• VYKOUPIL, Libor. Ecce homo : z rozhlasových fejetonů. Brno: Julius Zirkus, 2004. 312 s. ISBN 80-903377-0-8.

• Dánská literatura
• Seznam dánských spisovatelů
• Pohádka

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Hans Christian Andersen na Wikimedia Commons
• Autor Hans Christian Andersen ve Wikizdrojích
• Osoba Hans Christian Andersen ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Hans Christian Andersen
• Plné texty děl autora Hans Christian Andersen na projektu Gutenberg
• Stránky muzea v Odense, anglicky a dánsky
• Originální dánské texty H. C. Andersena (asi 40 děl), většinou s anglickými odkazy
• Andersenovy stránky na webu Syddansk Universitet (anglicky a dánsky)
• Hans Christian Andersen Information – dánsky
• Hans Christian Andersen na Kinoboxu.cz