Ingmar Bergman

Ernst Ingmar Bergman (14. července, 1918 Uppsala, Švédsko – 30. července, 2007 Fårö) byl švédský filmový, divadelní a rozhlasový režisér, spisovatel a dramatik, jeden z nejvýznamnějších autorských filmařů 20. století.

Ingmar Bergman
Ingmar Bergman (1966)
Rodné jménoErnst Ingmar Bergman
Narození14. července 1918
Uppsala
Úmrtí30. července 2007 (ve věku 89 let)
Fårö
Místo pohřbeníQ91655591
NárodnostŠvédové
Alma materStockholmská univerzita (od 1937)
Povolánífilmový režisér, divadelní režisér, scenárista, dramatik, autor, herec, filmový producent, autor autobiografie, filmař a režisér
RodičeErik Bergman a Karin Bergman
Manžel(ka)Else Fisher (1943–1945)
Ellen Hollenderová (1945–1950)

Gun Bergman (1951–1959)
Käbi Lareteiová (1959–1969)
Ingrid Karlebo (1971–1995)
Partner(ka)Harriet Anderssonová
Liv Ullmannová (1965-1970)
DětiLena Bergmanová
Eva Bergmanová
Jan Bergman
Anna Bergmanová
Mats Bergman
Maria von Rosen
Daniel Bergman
Linn Ullmannová
PříbuzníMargareta Bergman a Dag Bergman (sourozenci)
Významná dílaSedmá pečeť
Persona
Fanny a Alexandr
Autumn Sonata
OceněníZlatý medvěd (1958)
Erasmus Prize (1965)
Irving G. Thalberg Memorial Award (1970)
Goethova cena (1976)
César (1984)
Evropská filmová cena za celoživotní dílo (1988)
BAFTA Academy Fellowship Award (1988)
… více na Wikidatech
Podpis
Webová stránkawww.ingmarbergman.se
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Typické Bergmanovy filmy jsou obvykle komorní a vynikají psychologickou hloubkou. Vedle mezilidských vztahů se často zabývají existenciálními otázkami (smysl života), smrtí, osaměním, pravdou a vírou v Boha.

Život

Matka Karin, rozená Åkerblomová, byla zdravotní sestrou a pocházela z vážené rodiny. Otec Erik Bergman byl pastorem státní luteránské církve. Ve 30. letech 20. století se otec stal farářem farnosti Hedviky Eleonory v Östermalmu ve Stockholmu. Ingmar Bergman zde vyrůstal v přísném religiózním prostředí, což se později promítlo i do jeho tvorby. Měl staršího bratra Daga, který se stal diplomatem, a mladší sestru Margaretu (spisovatelka).

V letech 1937–40 studoval na Stockholmské univerzitě literární historii, ale jeho zájem si postupně získávalo divadlo a následně i film. Po promoci dělal režijního praktikanta v Stockholmském divadle. V té době uveřejnil několik svých novel a napsal řadu her, např. Kašpárkova smrt (Kaspers död, 1942) či Rakel a uvaděč (Rakel och biografvaktmästaren, 1946). Ve věku 26 let se stal ředitelem Hälsingborského městského divadla a nejmladším ředitelem divadla v Evropě vůbec. Byl i režisérem Göteborského městského divadla (1946–49), Městského divadla v Malmö (1953–60) a v Královském dramatickém divadle ve Stockholmu (1960–66, z toho poslední tři roky jako ředitel).

Filmy natáčel od 40. let, mezinárodní věhlas začal získávat koncem 50. let, kdy uvedl snímky Sedmá pečeť a Lesní jahody. Stal se světově nejznámějším švédským filmařem a jeho tvorba se pro mnoho zahraničních diváků stala synonymem pro švédský film vůbec. Bergman pracoval s dlouhodobě stálým štábem (např. kameraman Sven Nykvist) a okruhem oblíbených herců, mezi něž patřili Gunnar Björnstrand, Max von Sydow, Erland Josephson, Liv Ullmannová, Harriet Anderssonová, Ingrid Thulinová nebo Bibi Anderssonová. Ve filmu Podzimní sonáta poskytl poslední velkou roli slavné Ingrid Bergmanové (nebyli příbuzní).

Mezi lety 1976–1984 žil v dobrovolném exilu v bavorské metropoli Mnichově, rozhořčen na švédskou vládu a úřady, že byl křivě obviněn ze závažných daňových úniků. V reakci na to zrušil své plány na natáčení dalších filmů, ukončil činnost svého vlastního filmového studia a propustil všechny své spolupracovníky. Ačkoliv se obvinění ukázala jako nesprávná, po 8 let se – přes prosby švédského premiéra a kulturních kruhů – odmítal vrátit; později přiznal, že i když nebyl v exilu nečinný (dokončil mj. filmy Hadí vejce anebo koprodukční Fanny a Alexandr), v podstatě ztratil cenná léta své profesionální kariéry. I přes jeho odsudky vůči staré vlasti byla Švédským filmových institutem u příležitosti jeho 60. narozenin (1978) ustavena filmová cena The Ingmar Bergman Plaque („Plaketa I. B.“; roku 1992 přejmenovaná na The Ingmar Bergman Prize) pro vynikající herce a režiséry švédské i zahraniční. Zajímavostí bylo, že laureáty ceny vybíral a doporučoval sám Bergman.

Po roce 2003 už přestal točit filmy, nicméně ještě roku 2006 se stal patronem nové filmové ceny pro začínající režiséry, nazvané na jeho počest The Ingmar Bergman International Debut Award, udílené na MFF v Göteborgu. V témže roce se ovšem dostavily vážné zdravotní problémy a musel podstoupit operaci kyčle. V průběhu rekonvalescence 89letý režisér zemřel ve spánku ve svém domě na ostrově Fårö – shodou náhod v tentýž den (30. července 2007) jako jiný filmový velikán, italský režisér Michelangelo Antonioni.

Manželství

Ingmar Bergman byl pětkrát ženatý:

První čtyři manželství skončila rozvodem, teprve páté se stalo dlouhodobým a ukončila ho až smrt jeho ženy na rakovinu žaludku. Vedle toho měl Bergman také milostný poměr s některými ze svých oblíbených hereček, konkrétně s Harriet Anderssonovou (první polovina 50. let), Bibi Anderssonovou (druhá polovina 50. let) a Liv Ullmannovou (druhá polovina 60. let), a další nemanželské vztahy. Zážitky a zkušenosti ze svého nestálého a bouřlivého partnerského života bohatě uplatnil ve své tvorbě, zejména pro brilantní budování dialogů a vykreslování různých ženských charakterů. Výrazně autobiografické jsou například Scény z manželského života.

Dcera Lena Bergmanová (*1943) je úspěšnou herečkou, další dcera Eva Bergmanová (*1945) je režisérkou stejně jako syn Daniel Bergman (*1962). Celkově má Bergman 9 (přiznaných) dětí, z nichž jsou dále známí: divadelní režisér Jan Bergman (1946–2000), herečka Anna Bergmanová (*1948), herec Mats Bergman (*1948), kapitán letadla Ingmar Bergman ml., spisovatelka Maria von Rosenová (*1959) (otcovství přiznáno po 22 letech) z nemanželského vztahu s Ingrid von Rosen, a spisovatelka a kulturní publicistka Linn Ullmannová (*1966, s Liv Ullmannovou).

Ocenění

V roce 1971 na slavnosti předávání Oscarů (Cen Akademie) obdržel Bergman Pamětní cenu Irvinga G. Thalberga. Tři z jeho filmů vyhrály Oscara za nejlepší cizojazyčný film: Pramen panny v roce 1961, Jako v zrcadle v roce 1962 a Fanny a Alexandr v roce 1984.

5 filmů bylo nominováno na Oscara za scénář a 3 za režii:

Žádný z nich ale v těchto kategoriích nevyhrál.

Bergmanovo dílo je oceňováno i po technické a herecké stránce, o což se vedle jeho režijního vedení zasloužila i kvalita a sehranost jeho stálých spolupracovníků.

Mnozí význační filmoví tvůrci z celého světa (např. Woody Allen, Robert Altman či Andrej Tarkovský) uvádějí Bergmanova díla jako významný zdroj inspirací pro svou tvorbu.

Dílo

Filmy
  • 1944 – Štvanice (Hets), scénář
  • 1946 – Krize (Kris)
  • 1946 – Prší nám na lásku (Det regnar på vår kärlek)
  • 1947 – Loď do Indie (Skepp till India land)
  • 1947 – Žena bez tváře (Kvinna utan ansikte), scénář
  • 1948 – Eva (scénář)
  • 1948 – Hudba v temnotách (Musik i mörker), režie
  • 1948 – Přístavní město (Hamnstad)
  • 1949 – Vězení (Fängelse), scénář, režie
  • 1949 – Žízeň (Törst)
  • 1950 – Za štěstím (Till glädje)
  • 1950 – U nás se to stát nemůže (Sånt händer inte här)
  • 1950 – Když město dřímá (Medan staden sover), scénář
  • 1951 – Letní sen (Sommarlek)
  • 1951 – Rozvedení (Frånskild)
  • 1952 – Čekající ženy (Kvinnors väntan)
  • 1953 – Léto s Monikou (Sommaren med Monika)
  • 1953 – Večer kejklířů (Gycklarnas afton)
  • 1954 – Lekce v lásce (En lektion i kärlek)
  • 1955 – Sny žen (Kvinnodröm)
  • 1955 – Úsměvy letní noci (Sommarnattens leende)
  • 1956 – Poslední pár z kola ven (Sista paret ut)
  • 1957 – Sedmá pečeť (Det sjunde inseglet)
  • 1957 – Lesní jahody (Smultronstället)
  • 1958 – Než se rozední (Nära livet)
  • 1958 – Tvář (Ansiktet)
  • 1960 – Pramen panny (Jungfrukällan)
  • 1960 – Ďáblovo oko (Djävulens öga)
  • 1961 – Jako v zrcadle (Såsom i en spegel)
  • 1961 – Zahrada rozkoší (Lustgården), scénář
  • 1963 – Hosté Večeře Páně (Nattvardsgästerna)
  • 1963 – Mlčení (Tystnaden)
  • 1964 – A co všechny ty ženy (För att inte tala om alla dessa kvinnor)
  • 1966 – Persona
  • 1968 – Hodina vlků (Vargtimmen)
  • 1968 – Hanba (Skammen)
  • 1969 – Náruživost (En passion)
  • 1971 – Dotek (Beröringen)
  • 1972 – Šepoty a výkřiky (Viskningar och rop)
  • 1975 – Kouzelná flétna (Trollflöjten)
  • 1976 – Tváří v tvář (Ansikte mot ansikte)
  • 1977 – Hadí vejce (Ormens ägg)
  • 1978 – Podzimní sonáta (Höstsonaten)
  • 1980 – Ze života loutek (Ur marionetternas liv)
  • 1982 – Fanny a Alexandr (Fanny och Alexander)
  • 1986 – Karinina tvář (Karins ansikte), krátký film
  • 1992 – Nedělňátka (Söndagsbarn), scénář
  • 2000 – Nevěra (Trolösa), scénář

Filmy pro televizi
  • 1969 – Obřad (Riten)
  • 1973 – Scény z manželského života (Scener ur ett äktenskap)
  • 1984 – Po zkoušce (Efter repetitionen)
  • 1991 – Dobrá vůle (Den goda viljan), scénář
  • 1993 – Bakchus (Backanterna), režie, scénář
  • 1997 – Co chvilku křičí na jevišti světa, (Larmar och gör sig till)
  • 2003 – Saraband

Spisy

Odkazy

Reference
  1. BERGMAN, Ingmar. Dobrá vůle. Překlad Zbyněk Černík, Eva Klimentová. Praha: Panda Argo, 1993. 247 s. ISBN 80-85794-24-1.
  2. BEZDÍČKOVÁ, Vladimíra. Ingmar Bergman: Dobrá vůle [online]. Český rozhlas, 2018-07-14 [cit. 2018-07-14]. Dostupné online.

Externí odkazy

Související články
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.