A studio Rubín

Sklep domu U Tří zlatých hvězd na Malostranském náměstí získal roku 1967 Radim Vašinka. Sklep byl ve špatném stavu, využíval se jako skládka harampádí.

Každé představení začínalo jakousi „vernisáží“. Než se otevřela opona, principál nejdříve oznámil ctěným divákům, co uvidí. Podal krátkou charakteristiku představení, řekl něco o autorovi a především – oznámil ctěnému publiku, jak pokračují adaptační práce. Kolik brigádnických hodin bylo odpracováno, kolik hodin odborníky, zedníky, instalatéry a hlavně – kolik co stálo. Po roce pak nastala slavnostní chvíle „Otevírání záchodků“. Prostory se postupně stávaly útulnějšími. Stavělo se druhé, tzv. velké jeviště (pozn.: nynější sál. Zprvu se hrálo jen v místnosti, kde je dnes bar). Prostor divadla byl vytápěn americkými kamny naplňovanými koksem.

Brzy se našlo publikum, které si ORFEUS zamilovalo, neboť z mnoha různých tehdejších malých scén se tahle zdála jako jedna z nejsvižnějších. Soubor nebyl zaměnitelný s jinými, měl svou výraznou tvář. Do ORFEA chodili diváci všech generací. A ne jednou. Mnozí jednu hru viděli vícekrát. Chodili tam nejen kvůli zajímavým představením, ale kvůli atmosféře, kvůli onomu výše zmíněnému azylu. Večery po představení se protáhly někdy i přes půlnoc. Sedělo se jen na lavicích (teprve později se objevily nějaké židle, když už byl sklep o dvou místnostech). V rámci brigád a zkoušek někteří členové prožívali v podzemí divadla mnohé hodiny. Někteří i přespávali.

Technické zázemí bylo velmi skromné, ale tím vlastně účinnější. Vždy se našel někdo, kdo sehnal tu reflektor, tu nějaký stojan, nějaký ten magnetofon či gramofon. Po stránce zvuku a osvětlení byla představení na úrovni. Je přece známo, že mnohdy nadšený amatér je lepší než profesionál. Navíc, principál měl zkušenosti ze svého ročního režisérského působení v Divadle Na zábradlí. Dobře věděl, co je zvuk a světlo. Experimentoval též s tzv. modrým filtrem.

Základním repertoárem v začátcích byly jednoaktovky: Jacques Prévert Roura k rouře pasuje aneb Vzorně svorná rodina, René de Obaldia Katova oběť, později přibyla od téhož autora jednoaktovka Dusík. Především však vévodily skeče Pierre-Henri Camiho (v překladu Jiřího Konůpka) Opilcovo dítě aneb Malý mstitel, Robinsonova láska aneb Pátkova oběť, Fregolitto a hlavně nejpopulárnější Kleštěnec z pralesa. Nepochybným vyvrcholením působení divadla byla hra Bertolta Brechta Baal (v této hře začínal svoji hereckou kariéru Vlasta Třešňák). Častým návštěvníkem byl Egon Bondy, který pro divadlo napsal detektivní hru Vrahem je zahradník. Byly uváděny i jeho poetické večery, ale i Františka Halase a dalších. Nutno připomenout, že už od roku 1968 začínali v ORFEU účinkovat i různí hosté. Pantomima: Turba tacet – Ctibor Turba se svým sólovým pořadem Udělej mu to zprava. Jazz Celula – trumpetista Laco Déczi, bubeník Laco Tropp, saxofonista František Král. Zpívali zde i písničkáři Jaroslav Hutka a Vlasta Třešňák.

Na den druhého výročí okupace vzpomíná Ivo Vodseďálek. 21. srpna 1970 večer měl v divadle Orfeus koncert Jaroslav Hutka. Zpíval moravské lidové písničky. Nějak jsme tam všichni zapomněli, že je druhé výročí bratrské pomoci, tedy vstupu vojsk spřátelených armád. Ovšem strana se nevhodných oslav samozřejmě velice obávala. Náhle se v malém sále rozsvítila všechna světla. Ty ovšem nesvítila na pódium, ale na diváky. Pan Hutka přerušil svůj zpěv v půli verše, snad v půli slova. Pánové v civilních šatech se však nezajímali o jeho vystoupení. Natáčeli filmovými kamerami diváky a pilně je fotografovali. Všem pečlivě zkontrolovali občanské průkazy a asi polovinu diváků si odvezli neznámo kam. Světla zhasla a Hutka pokračoval ve svém zpěvu přesně tam, kde byl přerušen. Dozpíval druhou polovinu verše a zpíval pak dlouho, dlouho do noci. Jako by nám chtěl pomoci zbavit se té tíhy, o které nikdo z nás nemluvil. Příští den byl v televizi odvysílán šot, v němž bylo divadlo Orfeus prezentováno jako odstrašující doupě narkomanů.

Později do repertoáru přibyla hra Šárky Smazalové Čaj. Hru začala autorka psát ve svých dvaadvaceti letech. Čaj měl už od začátku pohnutý osud. Premiéra se pak konala v červnu 1969, tu však už autorka neviděla, neboť mezitím odešla ze života. Hra měla veliký úspěch. Na jednu z repríz přišel soudruh Maslov ze sovětského velvyslanectví (v doprovodu dvou pracovníků 6. oddělení ministerstva). Hra se jim nezdála. Slíbili však, že se sejdem a o textu si popovídáme. Druhého dne bylo divadlo na popud velvyslanectví zlikvidováno („zavřeno kvůli rekonstrukci“). A to byl v roce 1971 konec starého Orfea.

Divadlo se, vzhledem k nastupující normalizaci, dostalo pod hlavičku SSM a získalo ideově korektní název Rubín. Mělo se stát výlohou mladých, uvědomělých komunistů. Od roku 1972 začal působit v Rubínu stálý a profesionální soubor Divadla na okraji. Od sezony 1972/1973 byl uměleckým šéfem divadla Zdeněk Potužil. Následovala řada úspěšných inscenací v jeho režii. Například Karel Hynek Mácha: Máj (1972), Julian Tuwim: Bál v opeře (1974), Vladimír Páral: Knedlíkové radosti (1976), Bohumil Hrabal: Postřižiny (1977), Viktor Dyk: Krysař (1986). Souborem prošla řada později známých umělců jako Iva Hüttnerová, Zdeněk Dušek, Zdena Hadrbolcová, Radka Fidlerová, Evald Schorm, Ondřej Pavelka nebo Eva Salzmannová. Hudbu pro většinu představení skládal Miki Jelínek.

• Po revoluci se A studio profesionalizovalo. V letech 1991-1995 byl David Czesany režisérem a uměleckým šéfem v tomto prostoru. Režíroval zde např. inscenace: Hodina lásky (1991), Slavík k večeři (1992) a Dvě noci s dívkou (1995) od Josefa Topola, Blázen a jeptiška (1994) od S. I. Witkiewicze, Strindbergovu Slečnu Julii (1994) aj. Nejvýznamnějším počinem v této době byla tedy série všech malých her Josefa Topola, které vznikly u příležitosti jeho šedesátin. Divadlo také pokračovalo v tradici poskytování prostoru mladým hercům, režisérům a hudebníkům.

• Objevil se tu i Filip Topol, člen skupiny Psí vojáci. Nejprve se svým sólovým Recitálem smutného zvířete. Od 12. a 13. června 1992 pak s existenciálním dramatem Narozeniny, kde vystupoval spolu s herečkou Martou Vítů. V dalších třech letech se pak vždy 12. a 13. června konaly reprízy tohoto představení.

• Od roku 1997 je uměleckým šéfem A studia Rubín jeden z původních členů Divadla na okraji Ondřej Pavelka. V roce 1998 se Divadlo Nablízko (bývalí studenti KALD DAMU – 5. ročník Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU) stává stálým souborem A studia Rubín a uvádí se úspěšnou inscenací Saroyanova Tracyho tygra. Některá další představení Divadla Nablízko: Eugène Ionesco: Třeštění ve dvou (2000), Michail Bulgakov: Psí Srdce (2001), Stanisław Ignacy Witkiewicz: Šílená Lokomotiva, Anton Pavlovič Čechov: Višňový sad, Jiří Trnka: Zahrada.

• Divadlo Nablízko ukončilo svou spolupráci s A studiem v roce 2003 a Rubín je od té doby opět bez souboru. Přesto se zde uvádí řada kvalitních představení jako Johann Wolfgang von Goethe: Faust (2004), Sarah Kane: Crave, Blaster (2005), Enda Walsh: Pan Človíček (2004), William Shakespeare: Sen noci svatojánské (2006), nebo autorská one man show Tomáše Matonohy Všichni moji hrdinové (2006)

• V sezóně 2008/2009 došlo ke změně vedení divadla a A studio Rubín opět začalo vytvářet vlastní stálý domácí repertoár, který je tvořen pouze autorskými inscenacemi. Snaha není o několikátou interpretaci Hamleta, ale o současné, moderní a přístupné divadlo. Tato snaha se setkává jak s odezvou u publika, tak i u odborné kritiky.

• Pavla Beretová byla za roli Salome (ve hře Kauza Salome) nominována na Cenu Thálie za nejlepší ženský herecký výkon za rok 2009.
• Autor Petr Kolečko a režisér Daniel Špinar byli za hru Kauza Salome nominováni na Cenu Alfréda Radoka v kategorii „Hra roku“ 2009.

• Hra KAUZA MÉDEIA byla nominována na Cenu Alfréda Radoka 2010 v kategorii "Nejlepší poprvé uvedená česká hra"!

• divadelní hra Zakázané uvolnění, která měla premiéru 15.9.2012 v A studiu Rubín (režie Daniel Špinar, scénář Petr Kolečko), byla v létě roku 2013 zfilmována (režie Jan Hřebejk, scénář Petr Kolečko). Film byl slavnostně uveden do kin 5.6.2014.

• divadelní hra Padesátka, která měla premiéru 28.3.2014 v A studiu Rubín (režie Vojtěch Kotek, scénář Petr Kolečko), byla v zimě 2014/15 zfilmována (režie Vojtěch Kotek, scénář Petr Kolečko). Film byl slavnostně uveden do kin 24. 12.2015.

zpěváci

• Ivo Jahelka (debutoval zde)[4]

• ředitel: Ondřej Glazar
• umělecký šéf : Dagmar Radová
• produkce: Gábina Kolečková, Barbora Kunstovná
• technika: David Oupor