Pacific Racing

Plány na vstup do královské třídy začaly již v roce 1992. V průběhu dalších let si Keith Wiggins zajistil šasi, se kterým by se mohl těchto závodů účastnit. Vybral si ověřenou značku Reynard, neboť tato továrna se na začátku 90. let o vstup také pokoušela. Monopost se silně podobal Benettonu B191. Wiggins přihlásil Pacific Grand Prix již do sezony 1993 a pilotem se měl stát Michael Bartels. Spekulovalo se, že by jim měl motory dodávat Cosworth, nakonec se rozhodli pro pohonné jednotky od firmy Ilmor. Příprava na debut ovšem ztroskotala na finančních potížích a Wiggins musel přihlášku stáhnout.

O rok odložený debut se konečně uskutečnil, přestože v zimě 1993/1994 opět stáj zažívala finanční těžkosti, jezdci Bertrand Gachot a Paul Belmondo museli do rozpočtu přinést značné sumy. Testovacím jezdcem byl jmenován Oliver Gavin Jejich vozem se stal Pacific PR 01, což byl již dříve avizovaný monopost Reynard podobající se Benettonu z roku 1991. Stáj již od začátku sezony zaostávala, neboť jejich stříbře nalakovaná auta připravovaná původně pro sezonu 1992 byla značně zastaralá. Sezona 1994 byla pro tým těžká, neboť do seriálu se přihlásil další britský tým Simtek, což znamenalo 28 jezdců, přitom v samotné grand prix mohlo startoval pouze 26 nejlepších. Piloti obou týmu proto sváděli souboj o to, aby se vůbec kvalifikovali do hlavního závodu. Začátkem sezony se to dařilo především Bertrandu Gachotovi, ke konci sezony však stále více zaostávali. Většinou se do velké ceny dostali díky problémům ostatních týmu. Do Grand Prix San Marina 1994 se kvalifikoval jen kvůli absenci Rolanda Ratzenbergera, který v sobotní kvalifikaci zemřel. Do Grand Prix Španělska 1994 mohly oba vozy zasáhnout, neboť se tým Sauber po těžké nehodě svého pilota Karla Wendlingera neúčastnil. Stáj nedokončila jediný závod, Gachotovi většinou vystavila stop některá z mnoha technických závad, Belmondo obě velké ceny, do nichž se kvalifikoval, nedokončil z důvodu jezdecké chyby, případně špatné kondice. V pozdějších letech se Gachot o monopostu Pacific PR 01 vyjádřil: „Bylo to nepojízdné auto, které mělo aerodynamiku ledničky. Byl jsem šťastný, že jsem s ním už vícekrát nemusel jezdit.“

Tým investoval mnoho peněz do vývoje nového monopostu Pacific PR 02, který čerpal z vozů týmu Lotus, který na konci roku zkrachoval a Wiggins koupil jejich pohonné jednotky Ford, které slíbila upravit firma Ilmor. Oficiálním pilotem byl jmenován nadějný Ital Andrea Montermini, druhým pilotem zůstal Bertrand Gachot, jenž však po opětovných finančních problémech v polovině sezony tým opustil. Jako náhradu postupně angažovali dva platící jezdce Giovanni Lavaggiho a Jean-Denise Délétraze, když jejich sponzoři odmítli dále platit, vrátil se Bertrand Gachot a v Grand Prix Austrálie 1995 zajel vůbec nejlepší výsledek týmu – osmé místo. Pro poslední závody se stáj snažila získat Kacumi Jamamota a Olivera Gavina, ovšem FIA jim odmítla udělit superlicenci. V samotné sezoně odpadly těžkosti s kvalifikací, neboť ze seriálu odešly týmy Larrousse a Lotus a přišla pouze stáj Forti. Oba piloti většinu závodů nedokončili, především kvůli 16 poruchám, 8 nehodám a diskvalifikaci. Po odchodu Bertranda Gachota se začalo blýskat na lepší časy, vůz dojel do cíle v 6 velkých cenách za sebou, ovšem stále na nebodovaných pozicích.