Češi v Chorvatsku

Češi představují v Chorvatsku jednu z mnohých národnostních menšin. 10 510 osob,[1] které se hlásí k české národnosti, je soustředěno především v oblasti centrální Slavonie.

Znak Čechů v Chorvatsku
Česká menšina je v Chorvatsku relativně roztroušená, převahu má pouze v jediném obvodě (vyznačen žlutou barvou).
Český národní dům v Záhřebu

Historie

Do této oblasti se Češi, jimž se dodnes říká Pémci, začali stěhovat v dobách existence Rakouského císařství, víceméně v závěru 18. století, ačkoli první přicházeli už za vlády Marie Terezie, která se snažila osídlit pusté oblasti v Slavonii, odkud starousedlíci prchali před Turky.

Slavonie je historická oblast na severu Chorvatska, při hranicích s Maďarskem, do roku 1881 byla součástí tzv. Vojenské hranice, jakéhosi sanitárního kordónu proti Turkům. Správa Vojenské hranice podléhala přímo Vídni a měla zvláštní status s různými daňovými i jinými úlevami výměnou za povinnost oblast bránit. Do Slavonie přicházeli hlavně vojáci, a to s celými rodinami, v dobách klidných hospodařili na získané půdě, v dobách zlých válčili. Později se přistěhovávali i řemeslníci, různí odborníci, zemědělci, či vysloužilí vojáci.

V literatuře jsou Češi poprvé jako místní obyvatelé zmiňováni někdy v druhé polovině 20. let 19. století. Od roku 1850 pak existují první písemné záznamy o migračních vlnách Čechů do této oblasti.[2] Dobové statistiky uvádějí počet obyvatel, kteří přišli z území Čech, Moravy a dnešního Slovenska, a to 25 607.

Berlínský kongres přinesl konec turecké hrozby a Vojenská hranice byla v roce 1881 zrušena. Území Slavonie bylo včleněno do Království Chorvatska a Slavonie a cíařská vláda se i nadále snažila přilákat další osadníky z vyspělejších krajů monarchie. Měla zájem především o Němce a o Čechy. Kromě půdy, kterou bylo lze koupit za levný peníz, dostali tříleté daňové prázdniny, bezplatné železniční jízdenky i další výhody. Potřební byli především zemědělci, lesníci a řemeslníci.

Hospodaření na nové půdě však bylo pro řadu kolonistů velmi těžké, půda byla zpustlá anebo ještě neobdělaná, často močálovitá. Vyskytovala se malárie. Nově příchozí navíc museli čelit nevraživosti chorvatských starousedlíků, z nichž byla většina negramotná, žila v družinách (zvolený stařešina přiděloval jednotlivcům práci a úkoly), praktikovala úhorový systém, neznala železné nářadí. Mnozí osadníci se po neúspěchu, neúrodě a finančních problémech rozhodli pro návrat zpět do Čech.

Vznikala ale i zcela nová osídlení na zelené louce. Tamní šlechta nové přisídlence podporovala, neboť ti pomáhali zúrodňovat půdu, zkulturňovat krajinu, modernějším hospodařením zvyšovat výnosy.[3](Některé vytipované přímo zvala a měla občas zvláštní požadavky, např. každý z nových kolonistů musel ovládat hru na nějaký hudební nástroj). Menší české osídlení se vytvořilo severovýchodně až severně od Záhřebu v prostoru mezi Bjelovarem až Našicemi, a to v podobě jednotlivých a od sebe velmi vzdálených rozesetých osad (např. Končenice).[4]

Migrační vývoj na přelomu 19. a 20. století

Největší emigrační vlna přišla koncem 19. století a v době před první světovou válkou. Vycházely inzeráty v novinách, agenti obcházeli rodiny, vystěhovalci z dřívějších dob, psali do staré vlasti nadšené dopisy. Slavonie byla vychvalována jako země zaslíbená. I po první světové válce pokračovaly odchody do Slavonie, která se ocitla v nově vzniklém Království Jugoslávie. Odcházeli mladí, převážně řemeslníci a kvalifikovaní dělníci, což nově vzniklá Československá republika neviděla ráda, ale vzhledem k obrovské nezaměstnanosti nebyla s to nabídnout srovnatelně příznivé podmínky.

Čeští kolonisté přicházeli z Tábora (do Hrubečného Pole), Písku (okolí Pakrace), Mělníka (Daruvar a okolí), celého Polabí až po Hradec Králové, dále z Olomouce a od Domažlic (do Kaptola a okolí Požegy) a Boskovic (jihozápadně od Daruvaru). [5]

První podrobnější dokumentaci situaci Čechů v Chorvatsku poskytl Jan Auerhan, pozdější předseda Československého ústavu zahraničního ve svém článku Čechové v Chorvatsku, uveřejněném v článku Pokroková revue v roce 1907.[6] Zdůraznil především potřebu vybudování českých škol a knihoven, které by přispěly k rozvoji a udržení českého jazyka na území dnešního Chorvatska. V jeho práci pokračoval poté v období vzniku ČSR a Jugoslávie R. Turčin.

Sčítání lidu a kulturní spolky (1921–)

Podle jugoslávského sčítání lidu v roce 1921 se na území celé tehdejší Jugoslávie (včetně Chorvatska) k české národnosti přihlásilo celkem 46 777 lidí, z toho 32 270 na území Chorvatska a Slavonie.

V roce 1930 žilo v Chorvatsku na čtyřicet tisíc Čechů; jejich počet začal však postupem času díky asimilaci klesat. V roce 1948 to bylo 28 991, o dvacet let později již jen třináct a půl tisíce Čechů (z toho osm a půl tisíce v Daruvaru).[7] Po druhé světové válce vznikl jako hlavní organizací slavonských Čechů Československý svaz pro Socialistickou republiku Chorvatsko.[8]

I v současné době jsou Češi v Chorvatsku organizovaní, mají svůj vlastenecký svaz a pořádají různé akce. Úzce spolupracují i s chorvatskou komunitou Slováků. Češi a Slováci mají i svého jednoho společného zástupce v chorvatském Saboru.

České opčiny a města

Jsou zde uvedeny opčiny a města, v nichž bylo alespoň 1 % obyvatel české národnosti.

Opčina Počet obyvatel
(2011)		 Z toho Češi
Končanica 2 360 1 110 (47,03 %)
Dežanovac 2 715 627 (23,09 %)
Daruvar 11 633 2 485 (21,36 %)
Grubišno Polje 6 478 1 109 (17,12 %)
Sirač 2 218 251 (11,32 %)
Hercegovac 2 383 196 (8,22 %)
Veliki Grđevac 2 849 135 (4,74 %)
Pakrac 8 460 267 (3,16 %)
Lipik 6 170 181 (2,93 %)
Lipovljani 3 022 88 (2,55 %)
Kaptol 3 472 64 (1,84 %)
Garešnica 10 472 147 (1,4 %)
Kutina 22 760 314 (1,38 %)
Kutjevo 6 247 73 (1,17 %)
Đulovac 3 245 34 (1,05 %)

Nářečí
Podrobnější informace naleznete v článku Daruvarská čeština.

Češi v Chorvatsku mluví speciálním nářečím, které se nazývá daruvarská čeština. Vychází z českých nářečí a bylo ovlivněno chorvatštinou.[9]

Odkazy

Reference
  1. Článek na stránkách chorvatské televize[nedostupný zdroj]
  2. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad: [s.n.], 1968. S. 38. (srbochorvatština)
  3. Článek na stránkách rozhlas.cz
  4. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad: [s.n.], 1968. S. 14. (srbochorvatština)
  5. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad: [s.n.], 1968. S. 62. (srbochorvatština)
  6. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad: [s.n.], 1968. S. 34. (srbochorvatština)
  7. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad: [s.n.], 1968. S. 30. (srbochorvatština)
  8. MIRKOVIĆ, Dragutin. Govori Čeha u Slavoniji. Bělehrad: [s.n.], 1968. S. 13. (srbochorvatština)
  9. Naše řeč – Kniha o nářečích jugoslávských Čechů. nase-rec.ujc.cas.cz [online]. [cit. 2019-06-28]. Dostupné online.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.