Opevnění Českých Budějovic

České Budějovice byly založeny při soutoku řek Vltavy a Malše, které vytvářely přirozenou bariéru ze západní a jihozápadní strany. Mlýnská stoka, chránící město z východu až severu, pravděpodobně v tomto úseku protéká upraveným bočním ramenem Malše, které bylo dále posíleno vodou Dobrovodského a Vráteckého potoka. Jižně od města byl do obranných struktur za vrcholného středověku zapojen i Krumlovský rybník.[1]

Pražská, Svinenská a Rožnovská brána před demolicí kolem poloviny 19. století

Městské hradby se otevíraly trojicí hlavních bran (Pražskou, Svinenskou a Rožnovskou), menší Rybářskou branou a dále Solní brankou, která nebyla dimenzovaná na průjezd povozů.[2] Vsazeny byly do hlavní (nejstarší a nejvyšší) městské hradby. Vzhled a rozměry těchto bran se od jejich vzniku v důsledku stavebních úprav několikrát změnily. Jejich původní podoba a přesná data založení nejsou známá. Hlavní brány patřily k nejčasněji odstraněným hradebním prvkům, zanikly kolem poloviny 19. století.[1]

Vysoká hlavní hradba s Klínovitou baštou, před ní mladší parkánová hradba
foto: Johann Rundensteiner, ~1900

Původní gotické opevnění města vznikalo ve třech fázích. Nejprve se vystavěla hlavní hradba zpevněná poloválcovými baštami, následovala nižší parkánová hradba s nižšími otevřenými hranatými baštami a nakonec byly doplněny vysoké (většinou hranolové) hradební věže. Tomuto schématu se vymykalo provedení v oblasti Dominikánského kláštera, kde byl parkán zúžený a bašty jej prakticky vyplňovaly. Šlo například o tzv. Polygonální baštu, hranolovou Pergulu a částečně Klínovitou baštu, z jejíž v zásadě půlkruhové základny vybíhal směrem z města břit, který měl zvyšovat odolnost proti palným zbraním.[3] Ze samostatných věží se vymykal pozdně gotický válcový Rauscher.

2. vlna – parkánová hradba

Fragment parkánové hradby v úseku Biskupské zahrady

Vznik vnější (nižší, parkánové) hradby je obtížné přesně datovat. Písemné prameny uvádějí výdaje na opravy parkánu již v roce 1335, ale dosavadní archeologické průzkumy dokládají ojedinělý nález ze 14. století; většina dokladů spadá do století 15.[1] Parkánová hradba původně dosahovala výšky muže,[4] později byla zvyšovaná. Bašty parkánové hradby byly původně nízké, dovnitř otevřené, čtyřhranné nebo polygonální a nezastřešené.[1] Případného zastřešení, uzavření nebo zvýšení se dočkaly až při pozdějších stavebních úpravách.

Existují nepřímé doklady a indicie, které naznačují, že území uzavřené hradbami bylo původně menší a k jeho rozšíření došlo v severní a severozápadní části města až v letech 1327–1335. Špitální areál u svatého Václava je totiž v roce 1327 uváděn před městem, zatímco v roce 1335 na území města.[1] Následně Jan Lucemburský odpustil městu platby daní; vybrané prostředky byly použity k opravám hradeb.[1]

Pražská brána (hranolová věž v pozadí vlevo) s renezančním barbakánem

Vlnu stavebních prací na počátku 16. století iniciovala povodeň v roce 1512, která opevnění poškodila. Krom oprav došlo k významnému posílení hradebního systému.

Schematizované barokní raveliny a Krumlovský rybník na mapě schwarzenberských panství z roku 1711

Práce v 17. století inicioval velký požár města v roce 1641, který poškodil existující systém opevnění včetně Pražské a Svinenské brány. Krom oprav došlo i na moderní prvky připravující město na nové způsoby boje. Práce probíhaly mezi lety 1641 a 1666 a na starost je měli stavitelé Francesco Canevale (Q90724293) a Giovanni Cipriani.[1]

Před renezanční hradbou (v místě současného parku Sady) vznikly nové vodní příkopy a trojboké a pětiboké[7] barokní raveliny určené k palbě z těžkých zbraní.[1] Umístěny byly v okolí barbakánu Pražské brány (dnes okolí křižovatky Na Sadech × 28. října), v oblouku současné ulice Na Sadech u Polikliniky sever a Besedy, v oblouku současné ulice Na Sadech u křižovatky s Rudolfovskou, v okolí barbakánu Svinenské brány (širší okolí současného meteorologického sloupu na Senovážném náměstí), na severním konci současné Dukelské ulice (dřevěné pódium Leninových sadů až po severní část budovy Jihočeského muzea), před Zlatým mostem (mezi sochou Panny Marie Budějovické a současným Justičním palácem, tehdy Krumlovským rybníkem). Dvojici ravelinů umístili stavitelé také na Sokolský ostrov.[1] Poslední se nacházel v jižní části současného školního areálu na Husově třídě poblíž domu U Zelené ratolesti. Ke konci fáze stavby barokního opevnění byla opravena i zanedbaná a za tragických okolností zřícená bašta Teufelsturm.[8]

V některých úsecích nedosahovalo hradební zdivo dostatečné kvality. Již v roce 1390 je doloženo stržení několika set metrů hradebního prstence a jeho přestavba.[9] Jako problematická se ukázala též hradba v oblasti současného divadla, při jehož stavbě se počítalo s jejím využitím jakožto jedné ze stěn nové budovy. Bylo však zjištěno, že zdivo v tomto úseku je nižší kvality, skládá se z menších kamenů spojených nekvalitní maltou a je prakticky bez základů. Muselo být proto odstraněno.[10] V důsledku nedostatečné údržby se v 16. století zřítila jedna z hradebních věží na sousední dům, ve kterém pohřbila téměř celou rodinu.[9] 12. června 1661 se zhroutila neudržovaná věž Teuffel, zabila ženu a zranila dvě děti.[8]

Sloup U Trojice

Kromě fyzického opevnění byly přístupy k městu chráněny duchovními symboly v podobě prvků dnes řazených mezi drobné sakrální památky. Zdenka Paloušová předkládá možnou souvislost mezi dvojicí božích muk pocházejících z konce 15. nebo průběhu 16. století. Oboje nabývala stejného provedení v podobě nezvykle mohutných válcových sloupů. Jeden stál u špitálu svaté Trojice při Pražské silnici, druhý u jižního okraje Krumlovského rybníka při Linecké silnici. První tedy „střežil“ přístupovou cestu ze severu, druhý přístupovou cestu z jihu. Oba zanikly pravděpodobně ve 20. století.[13]

Před každou z hlavních městských bran byla v první polovině 18. století instalována socha patronky a ochránkyně města, Panny Marie Budějovické: 1715 před Rožnovskou bránu na Zátkovo nábřeží, 1716 Mariánské sousoší před Pražskou bránu do oblasti pozdějšího Mariánského náměstí a v roce 1746 před Svinenskou bránu do prostoru pozdějšího Senovážného náměstí. Tyto sochy před branami byly záhy, v souvislosti se sílícím kultem, doplněny sochami svatého Jana Nepomuckého umístěnými na mosty před branami: 1723 vznikla socha pro Zlatý most před Rožnovskou branou, v roce 1724 je uváděna (již) obnova sochy na mostě před Pražskou branou (toto dílo po pádu 1773 nahradila socha nová) a v roce 1745 je doloženo usazení sochy zřízené nákladem města na most před Svinenskou branou.

Na rozdíl od sloupů se sochy (s výjimkou padlé roku 1773) dochovaly, většině však po zániku hradeb bylo určeno nové místo.

Martin Schmidtschläger zakomponoval Bílou věž do návrhu budovy Jihočeského divadla, díky čemuž se dochovala

Klesající bezpečnostní rizika, ale i praktické důvody, vedly k úpravám zdí, bašt i samostatných věží k novým účelům. Mezi lety 1390–1529 sídlil v neupřesněné věži u Rybářské brány městský kat. V roce 1529 se přestěhoval do Katovské věže na nábřeží Malše.[14] Za poslední vlny fortifikace v barokní éře byl v nově rekonstruované baště Teufelsturm zřízen byt druhého strážného Pražské brány (1666).[8] Z dalších byly k obytným účelům upraveny Manda (v 18. nebo 19. století), od konce 18. století Polygonální bašta a od 19. století Otakarka.

V roce 1709, po zřícení věže u konventu, nabídli dominikáni provedení rekonstrukce výměnou za její užívání. Parkánová bašta před Otakarkou byla po vzniku biskupské rezidence upravena 1797–1813 jako zahradní atrakce – Gloriet. Roku 1819 zahrnul inženýr Martin Schmidtschläger Bílou věž do stavby Jihočeského divadla,[10] v současnosti je její přízemí využíváno jako ladírna. Kruhová bašta se patrně v 1. polovině 19. století spojila s areálem solnice / kamerálního úřadu a byla využívána jako úřadovna. V Rabenštejnské věži prováděl na přelomu 19. a 20. století městský lékař zdravotní prohlídky prostitutek, v současnosti se využívá jako muzeum. To funguje i ve věži Železná panna.

Bourání hradeb a Klínovité bašty u Slepého ramene v roce 1902

Hlavní fáze demolice hradebních prvků byla zahájena roku 1825[1] (dílčí kroky proběhly dříve). V tomto roce začalo město rozprodávat opevnění a bašty na stavební materiál. Za konec éry likvidace historického opevnění lze považovat rok 1912, kdy byla zbořena Katovská věž. Hradební prvky zanikaly (obvykle demolicí, v menší míře přestavbou) v následujícím chronologickém sledu:

• ~1800 – polygonální parkánová bašta přestavěna na Gloriet
• 1802 – Krumlovský rybník (vysušen)
• 1819 – Bílá věž vestavěna do budovy divadla, hradby zbourány (pro nekvalitní zdivo v tomto úseku nemohly být zakomponovány do budovy)[10]
• 1825 – zahájeno odstranění barokních ravelinů[1] ¹)
• 1825 – město prodává hradby a bašty, které jsou novými majiteli rozebírány na stavební materiál, zaniká např. Teuffel
• 1825 – Rauscher (možná později v 1. polovině 19. století)
• 1829 – Břidlicová věž
• 1838 – probourány hradby na konci České ulice, aby tudy mohla být po dřevěném můstku přes Mlýnskou stoku vedena koněspřežka[15]
• 1844 – Rožnovská brána
• 1845 – Svinenská brána
• 1867 – Pražská brána
• 1870 – rozhodnuto o odstranění barokních ravelinů[7] ¹)
• 187x – Lauseck
• 1872 – Rybářská brána
• 1875 – renezanční barbakán (bývalé) Pražské brány
• 1880 – stržení renezančního klenutého mostu přes Mlýnskou stoku u (bývalé) Pražské brány
• 189x – Pergula
• 1897–1898 – Dobrovodský potok a Vrátecký potok odkloněny do slepých ramen Vltavy
• 1902 – Klínovitá bašta
• 1904 – Manda
• 1912 – Katovská věž
• 1927–1931 – regulace soutoku, vznik Slepého ramene

¹) Ještě v květnu 1875 musela alespoň část barokních hradeb existovat, neboť je uváděno otevření kiosku se sodovkou v ravelinu u mostku k Židovské ulici[6] (dnes ulice U Černé věže). Ravelin však nemohl existovat po roce 1882, neboť tehdy na jeho místě vznikla velká Schwarzova fontána v souvislosti s budováním parku Sady.[7]