Norbert Fabián Čapek

Narodil se v červnu 1870 v jihočeském městysi Radomyšl. Byl jediným synem Josefa Čapka a Marie Markové. Josef byl krejčí a náboženský agnostik, Marie oddaná katolička. V deseti letech se stal pomocníkem v kostele svatého Martina, ale byl brzy zklamán cynickým postojem a chováním kněze k farníkům.

V 18 letech se ve Vídni učil řemeslu u svého strýce, krejčího, jehož obchod zásoboval habsburský dvůr. Tehdy jej příležitost přivedla k baptistické církvi. Čapek opustil římskokatolickou církev a byl pokřtěn jako baptista.

Mladý Čapek přijal baptismus celým srdcem a brzy se stal distributorem a baptistickým misionářem v Sasku a na Moravě. Založil přinejmenším 12 sborů od Ukrajiny až po Budapešť, na Moravě redigoval několik časopisů, mezi nimi Nový lid který se vydával v 80 000 výtiscích.

Čapkova víra se postupem času velmi liberalizovala. Jeho průzkum Moravských archivů v Brně jej navíc přesvědčil, že svobodná křesťanská víra je českému lidu vlastní. Přestože byla historie pohřbena a zapomenuta, bylo zde svobodné křesťanství v podobě novokřtěnectví praktikováno před příchodem římskokatolických misionářů^[zdroj?] a následného státem vynuceného katolicismu.

V roce 1903 Čapek napsal Úryvky z dějin kaceřovaných křesťanů, kde dokumentuje to co považoval za české a moravské kořeny svobodné víry o jejíž artikulaci pak zápasil. Uznával náboženské přesvědčení Moravských bratří. „Vyzdvihovali duchovní život nad jakékoli dogmatické učení.“

V roce 1921 v dopise prezidentovi Americké unitářské Asociace Čapek popisuje tento článek jako „Unitářský svou koncepcí a zaměřením.“ Byla to v podstatě platforma na které navrhoval založit v Čechách nové náboženské hnutí.

Čapek hrál významnou roli v mezinárodní náboženské organizaci založené v roce 1900 unitáři která se dnes nazývá IARF (International Association for religious freedom – Mezinárodní společnost pro náboženskou svobodu). V roce 1910 na berlínském kongresu IARF představil Tomáš Garrigue Masaryk Čapka zástupcům Americké unitářské asociace. Čapek se rovněž účastnil kongresů v Londýně, Kodani, Bostonu a Oxfordu. Často naléhal na zástupce IARF, aby byli ambicióznější v organizaci a získávání nových členů.

Jako šéfredaktor několika časopisů byl Čapek poměrně otevřený ve svém antiklerikalismu. Hrozící odveta ze strany státu jej v roce 1914 donutila opustit České země. Přijal nabídku sloužit v baptistickém kostele v New Yorku.

Po roce na Manhattanu se přesunul do většího sboru v Newarku v New Jersey. V roce 1919 opustil tuto službu z důvodů, které popsal jako „sociální, finanční, národní, politické, osobní“. Do deníku si zapsal: „Nemohu již být baptistou, ani z kompromisu. Hoří ve mně oheň nové touhy, nových světů.“ Čapek a jeho žena Mája se vedeni nadšením svých dětí pro edukační náboženský program Unitářské církve v Orange v New Jersey k této církvi v roce 1921 přidali.

Během první světové války Čapek velice intenzivně pracoval, sponzoroval veřejná setkání v rámci kampaně pro získání podpory veřejnosti a vlády USA pro nezávislost Československa na Rakousku-Uhersku až skončí válka. V roce 1921 se jeho rodina vrátila do své nově nezávislé země, dcera Míla zůstala v USA, kde se vdala za česko-amerického obchodníka. Norbert Čapek se svou manželkou Májou, dcerou Bohdanou a jejím mužem Karlem Hašplem budovali silné celonárodní náboženské hnutí. Za 20 let bylo společenství unitářů v Praze se svými 3200 členy největší unitářskou obcí na světě.^[zdroj?!] Zhruba 8000 Čechů se tehdy považovalo za unitáře.

Čapek vytvořil instituce založené na svých názorech na vzdělání. Téměř 300 dětí a mladých lidí se zapsalo do nedělní školy. „Škola náboženské vědy“ sponzorovaná církví měla 66 studentů vzdělávajících se pro vedení církve. Čapkem napsané kurzy náboženské historie a filosofie byly vyučovány v Praze na veřejných školách. Pražská obec unitářů sponzorovala rozsáhlý poradenský program vedený společně Čapkem a lékařem. Tento program mimo jiné zajišťoval vyučování pro nastávající rodiče, kurzy manželského poradenství a řešení konfliktů a rady pro ty, kdo se trápili ztrátou milované bytosti.

V dalších městech tehdejší republiky – v Brně, Plzni, Nymburku, Kladně, Lounech a Rakovníku – byly unitářské „místní skupiny“ (podobné americkým UU fellowship). Tyto Čapek až do svého zatčení pravidelně navštěvoval.

28. března 1941 byli Čapek a jeho 29letá dcera Zora zatčeni gestapem a vzati na Pankrác do vazby. Zora byla obviněna z poslouchání cizího rozhlasu a distribuci obsahu některých vysílání BBC; Čapek byl obviněn z poslouchání cizího rozhlasu a z „velezrady“. Jako „důkazy“ druhého obvinění byly citovány některé jeho promluvy a veřejné projevy.

Poslouchání cizího rozhlasu bylo za Protektorátu hrdelním zločinem. Byly vedeny dva oddělené procesy, první v pankrácké věznici brzy po jejich zatčení; druhý proces byl odvoláním proti původnímu rozhodnutí v Drážďanech v dubnu 1942. Odvolání shledalo Čapka nevinným z velezrady, přičemž doporučilo, aby mu byl vzhledem k vysokému věku započítán rok věznění před odvoláním do trestu.

Úmrtní list Norberta Čapka jako vězně v nacistickém koncentračním táboře Dachau

Gestapo přes doporučení soudu poslalo Čapka na nucené práce do Německa. Jeho jméno se objevilo mezi vězni poslanými v transportu invalidů 12. října 1942 do hradu Hartheim nedaleko rakouského Lince, kde zemřel v plynové komoře. Úmrtní list z koncentračního tábora Dachau však uvádí jeho smrt tam, 30. října 1942, kvůli „srdečnímu a oběhovému selhání způsobenému mrtvicí“.

Z půltuctu knih, jejichž je autorem, považoval Čapek za svou nejdůležitější práci knihu K slunném břehu (1929).[3] Na začátku 2. světové války v roce 1939, „v čase velikého smutku mého národa“, publikoval druhé vydání s přáním aby vrhlo „pár paprsků slunce na zraněná srdce“ která přinese válka. Jeho základním poselstvím že „lidé si mohou volit své nálady a směřovat své vlastní pocity“ a že by měli především „brát všechno s humorem“. Postoj k životu doporučovaný touto knihou silně připomíná logoterapii Viktora Frankla.

Aniž by se Norbert Čapek hlásil k nějakému teologickému systému, oslavoval „skrytý výkřik po harmonii s Nekonečnem“ v každé duši. Píše: „Každá osoba je ztělesněním Boha a v každém z nás Bůh bojuje o vyšší vyjádření.“ „Náboženství nikdy nezahyne, protože lidské bytosti … nemohou než být nábožnými bez ohledu na formu [svého] náboženství.“ Náboženství by především mělo zajistit „vnitřní harmonii která je předpokladem silného charakteru, dobrého zdraví, radostných nálad a vítězného, tvořivého života“.

„Je mým ideálem, aby unitářské náboženství v naší zemi znamenalo vyšší kulturu … nové postoje k životu a prakticky nový druh. … Krátce, unitářské náboženství by mělo znamenat pokročilejší kulturní stupeň některých lidí.“ Cítil, že cílem církve „musí být postavit pravdu nad jakoukoli tradici, ducha nad jakékoli písmo, svobodu nad autoritu a pokrok nad všechnu reakci.“

Co se týče života po smrti, cítí že „Pokud by znamenala smrt konec všeho, pak by byl život tou nejhloupější komedií postrádající jakýkoli smysl nebo cíl. … Jak by nás mohla Prozřetelnost opustit a zradit, když se naše rty sotva dotkly okraje šálku života?“ I na základě jiných jeho projevů a myšlenek se usuzuje, že věřil v převtělování duší.[4]

Čapek definuje náboženské vzdělávání jako „snahu probudit vnitřní síly dítěte a učit je jak je organizovat, harmonizovat a přizpůsobovat neustále se měnícím vlivům které k němu přicházejí zvenčí“. Identifikuje pět „základních“ a pět „doplňkových pocitů a schopností“ které by mělo moderní náboženské vzdělání v dítěti vyvolat. Zahrnovaly vyjádřeno jeho termíny schopnost mít víru a důvěru, schopnost doufat, pocity uctívání (podobně jako vážení si života u Alberta Schweitzera), dobročinnost nebo nesobeckou lásku a svědomitost. Ten kdo je charakterizován těmito vlastnostmi může být považován za skutečně nábožnou osobu. Jeho sluncem prozářená, před-Holocaustová víra dávala naději tisícům krajanů během temnoty nacistické okupace v letech 1939-45. Díky své víře překonával vlastní utrpení s rovnováhou a hrdinstvím potvrzeném přeživšími vězni koncentračního tábora v Dachau, kteří jej tam znali.

N. F. Čapek byl uznáván za jednoho z předních českých řečníků. Napsal více než 90 hymnů, k nimž často komponoval i hudbu, některé z nich jsou nadále zpívány. Tři byly zahrnuty do nového zpěvníku amerických unitářů a univerzalistů vydaného v roce 1993. Květinová slavnost, ceremonie kterou vynalezl, se nyní slaví každým rokem ve většině kongregací Mezinárodní asociace unitářů a univerzalistů (ICUU). Jistě by jej potěšilo zjištění, že tento rituál bývá rovněž částí mezináboženských bohoslužeb při mezinárodních setkáních IARF.

1. Žijte jednoduše. Žijte prostě, abyste měli málo potřeb. Nedělejte si zbytečné starosti, zvláště cizí si nepřipouštějte. Buďte spokojeni s tím, co máte.
2. Nelpěte na hmotných věcech. Mějte na paměti, že hmotné věci jsou pomíjivé. Zajímejte se o věci hlubší, víc získáte. Zachovejte si vnitřní svobodu.
3. Žijte krásou. Nezapomínejte na krásné, radostné okamžiky, ale zapomeňte na smutné, nepříjemné. Zbavte se zloby, zášti, nenávisti a odpouštějte těm, kdo vám ublíží. Za dobro buďte vděční, nezapomínejte na ně.
4. Žijte přítomností. Pravý život je to, co prožíváte právě nyní. Budoucnosti se nebojte – věřte v ni. Na stáří nemyslete a na minulost příliš nevzpomínejte.
5. Buďte tvůrčí. Nezahálejte a stále se něčím zaměstnávejte. Buďte tvořiví, stále se učte a vzdělávejte.
6. Hledejte krásu. Těšte se z krásných věcí, přírody, hudby, literatury a jiných umění. Krása je potravou duše.
7. Radujte se. Udržujte se v dobré náladě. Pěstujte humor a pamatujte, že veselá mysl je půl zdraví a půl krásy.
8. Mějte rádi lidi. Mějte lidi rádi a lidé budou mít rádi vás. Pomáhejte druhým! Více než na své trápení myslete na to, jak udělat radost druhým. Nemůžete-li o druhých mluvit dobře, raději mlčte.
9. Buďte skromní. Zachovejte si střídmost a ve všem buďte umírnění.
10. Mějte víru. Dbejte o vaši víru v Boha – Nejvyšší Moudrost. Uvědomujte si její přítomnost v sobě i ve všem.

• Moderní frenologie, 1902
• Úryvky z dějin kaceřovaných křesťanů, 1903
• Nálada a její vědomé tvoření, 1925, 2. vyd. 1930
• Rytmus tvůrčího života, 1925,
• Nová brázda, příspěvek k náboženské orientaci, 1925
• Manželství, 1927
• Typologie, 1930
• Tvůrčí náboženství (s K. J. Hašplem, J. Šímou), 1937
• Myšlenky, 1993
• několik sbírek písní a nápěvů (Duchovní písně, Slavíček, Písně Svobodného bratrství) aj.

Čapkova kázání, deníky, zápisky, knihy a jiné dokumenty jsou uloženy v unitářském archivu v Praze v Karlově ulici č. 8 (ústředí NSČU), v Literárním archivu Památníku národního písemnictví a v Archivu hlavního města Prahy. Čapek editoval několik časopisů: Slova pro život (1899-1901), Probuzení (1901-1908), Moravský bratr (1906-1909), Nový lid (1909-1914), Mysl a srdce (1914-1918), Besedy ľudu (1916-17) a Cesty a cíle (1921-1941). Poslední z nich byl oficiálním časopisem Náboženské společnosti československých unitářů. Čapkovy písně se nachází ve zpěvníku Písně náboženské společnosti československých unitářů (1923).

Jedinou větší publikovanou biografií je Norbert Fabián Čapek: A Spiritual Journey (1999) od Richarda Henryho. Rovněž existuje brožura Norbert Fabián Čapek, život a dílo (1995) od Petra Tvrdka.