NSU

Vzrůstající kupní síla za Německého hospodářského zázraku způsobila odklon od motocyklů. Místo motocyklů vybavených postranním vozíkem se kupovali jednoduchá vozítka s přinejmenším lepší ochranou před nepřízní počasí, jejichž výroba probíhala i v továrnách předtím určených jen na zbraně. Ve velkém stoupal prodej tříkolových vozíčků Fuldamobil, kabinových tříkolek Isetta nebo Heinkel, kabinových tříkolek a čtyřkolek Messerschmitt, Zündapp a miniautomobilů Lloyd, Gutbrod nebo Glas a dramaticky klesal prodej motocyklů. NSU jako největší výrobce motocyklů na světě přepracovala v očekávání růstu prodeje rozměrnějších vozítek záď prototypu chystané 2+2místné tříkolky Max-Kabine na čtyřmístný miniautomobil Prinz.

Po kladných reakcích na prezentaci v září 1957 zahájila NSU výrobu a roku 1958 prodej vozu Prinz s heslem: "Řiďte Prince a budete král". Vzduchem chlazený čtyřdobý řadový 583 cm³ dvouválcový motor s 20 koni vzešlý z jednoválcových motocyklových motorů NSU Max byl uložen vzadu napříč. Moderní lehká samonosná karoserie, zkonstruovaná zásluhou "špionážních" setkání s dělníky zhotovujícími samonosné karoserie Fordu Taunus Transit po  hospodách, umožnila maximální rychlost 105 km/h, a dělala z malého Prinze skutečného konkurenta Brouků. Při malém objemu produkce ne pořizovací cenou, ale provozními náklady.

V roce 1959 rozšířily nabídku lépe vybavený Prinz II a výkonnější Prinz 30 i kupé Sport Prinz s karoserií navrženou Bertonem se synchronizovanými převodovkami. Z kupé vznikl první sériový vůz s Wankelovým motorem na světě, roadster NSU Wankel Spider. Byl poháněn jednorotorovým kapalinou chlazeným motorem o celkovém objemu komor 497,5 cm³ (porovnatelný zdvihový objem 995 cm³) o 50 k. Jakožto první sériový vůz s Wankelovým motorem nebyl na svou dobu levný. Plánované roční produkce 3000–5000 vozů s motorem jako víceméně zkušební laboratoří se nedosáhlo. Motor se složitým těsněním trpěl problémy. V letech 1964–1967 se jich vyrobilo 2 375. Kupé Sport Prinz s 30 koni se do roku 1967 vyrobilo ve 20 831 kusech. Prinz III, který v září 1960 nahradil Prinz I a II, měl výkon zvýšen na 23 k a vyráběl se do roku 1962. Od června 1961 s nástupcem Prinz 4, který měl modernější pětimístnou karoserii a inovovaný 598 cm³ 30 k motor. Původně navržený styl podobný předchůdcům byl pro podobnost BMW 700 a Bertoneho Simce 1000 mírně přepracován. Prolisy Chevroletu Corvair, který poháněl vzduchem chlazený šestiválcový boxer vzadu dodaly dvouválcovému Prinz 4 na působivosti. Chevrolet se kopírování právně nebránil, ačkoli se Prinz prodával i v USA. V motocyklové továrně NSU se už zaběhala výroba automobilů a zvýšila kvalita napomáhající prodeji. Inovovaný motor se montoval i do starších modelů.

NSU prodávala v NSR sportovní vozy Alfa Romeo a na oplátku Alfa Romeo v Itálii vozy NSU. Itálie s historicky klikatými uličkami vhodnými pro malé vozy se stala nejdůležitějším exportním trhem NSU. Italský dovozce nechal u Betroneho zhotovit kombi, ale Prinz byl už tak dost těžký na zadní nápravu. Plně naložené kombi by jí přetížilo, takže se sériově nevyrábělo. Italové si stejně jako Němci oblíbili živé a úsporné dvouválcové malé Prinze ve všech čtyřech generacích. V letech 1958–1962 jich vzniklo 64 236 (1 648 + 31 910 + 30 678) a Prinze 4 v letech 1961–1973 625 032 a poskytly základ pro další růst.[2] Licenčně se malý Prinz vyráběl v Jugoslávském Sarajevu (cca 15 000) a Argentině (cca 2 500). Na jeho základě se vyráběl vůbec první egyptský vůz Ramses (cca 10 000).

NSU Prinz 1000 z roku 1963 s prodlouženým rozvorem a delší zádí se 996 cm³ čtyřválcovým motorem o 40 k už přímo konkuroval zastarávajícímu VW Brouku. Zdvojením světlometů připomínal Chevrolet Corvair ještě víc. Od února 1967 byl z jeho označení vypuštěn šlechtický titul Prinz.

NSU Typ 110 s ještě prodlouženějším rozvorem i delší přídí a motorem 1085 cm³ o 53 k vyráběný od roku 1965 byl už zástupcem nižší střední třídy. Objemem výroby byla NSU roku 1966 v NSR na pátém místě za VW, Opelem, Fordem a Mercedesem. Daleko před BMW a Auto Union s DKW. Po zvětšení motoru na 1177 cm³ a výkonu na 55 k bylo NSU Typ 110 od června 1967 přejmenováno na NSU 1200. Čtyřválcových NSU vzniklo 207 628 + 62 502 + 267 600. A také 14 292 sportovních NSU TT a 49 327 NSU TTS s krátkou karoserií litrového modelu a objemnějšími motory s dvojitým karburátorem o 55, resp. 65 k. Navíc i 2 402 čistě závodních NSU TTS se 70 k s chladičem motorového oleje na místě předního nárazníku.

Vozy NSU s motorem vzadu, vhodným zatížením hnací nápravy, nízkou hmotností, slušným výkonem, výdrží a vysokou spolehlivostí dosáhly mnoha úspěchů v závodech do vrchu i na okruzích. Několikrát se umístily na prvním místě ve skupině v Rallye Monte Carlo. Měly ale neprakticky rozdělený zavazadlový prostor a s nárůstem výkonu a rychlosti vyšší nároky na řidiče.[3] Moderní malé levné vozy s předním pohonem jako Fiat 127 snížily jejich prodej. Výroba vozů NSU s motorem vzadu skončila v roce 1972 i proto, aby nekonkurovaly vozům VW.

Západní Německo bohatlo a klesl zájem o motocykly, jejichž výrobu NSU ukončila roku 1968. Velký počet ojetých vozů střední třídy současně snižoval zájem o malé a rostla poptávka po větších. Spíše menší automobilka NSU jakožto vlastník většiny patentů Felixe Wankela získala prodejem licencí na Wankelův motor značný finanční kapitál. Ve snaze vymanit se z role výrobce ekonomických vozů založila se společností Citroën podnik Comotor na výrobu Wankelových motorů a poptávku ve vyšších třídách plánovala uspokojit svým vrcholným a následně posledním modelem.

Inovativní futuristický sedan vyšší střední třídy Ro 80, srovnatelný s vozy o třídu výš, poháněný 115 k kapalinou chlazeným dvourotorovým Wankelovým motorem s celkovým objemem komor 2 x 497,5 cm³ (porovnatelný zdvihový objem 1990 cm³) umístěným vpředu a pohonem předních kol získal v roce 1968 titul "Automobil roku" a stal se ikonou, jejíž designový styl se považuje stále za určující trend.

Nákladný vývoj vozu a drahé záruční opravy dosud plně nevyvinutých motorů s nízkou životností způsobily astronomické ztráty, se kterými se NSU nedokázala vyrovnat. Nenašla vhodného partnera pro spolupráci a v roce 1969 ji převzal koncern VW. Sloučil s Auto Union a celek přejmenoval na Audi NSU Auto Union AG, ze kterého se postupně vyvinulo Audi.

Sedan střední třídy K 70 s motorem vpředu a pohonem předních kol vyvinula NSU draze narychlo jako levnější doplněk Ro 80, aby zaplnila mezeru v nabídce. Měl tradičnější hranatou snadněji vyráběnou karoserii, ale stejně pokrokové zavěšení kol. Draze zaplacenou výstavní plochu na Ženevském autosalonu 1969 ale navzdory zveřejnění reklam nevyužil. Jedinou hvězdou výstavy muselo být podle VW výkonnější Audi 100. K 70 se začal vyrábět až od září 1970 se znakem VW a kapalinou chlazeným motorem 1605 cm³ vzešlým ze vzduchem chlazených motorů NSU 1200. Průzkum trhu v roce 1967 NSU ukázal, že zákazníci střední třídy jsou konzervativní a Wankelu nedůvěřují. Pro Volkswagen znamenal nový začátek, dotehdy vyráběl pouze vozy se vzduchem chlazenými motory vzadu. Základní verzi se 75 k doplňovala výkonnější 90 k s dvojitým karburátorem. Ač velkolepě navržen stejným designérem s prolisem evokujícím Prinz 4 jako Ro 80, pro zkrácenou péči věnovanou aerodynamice měl velmi nepříznivý odpor vzduchu a nízkou maximální rychlost. Zato při vyšších rychlostech značnou spotřebu. Hranatá karoserie a dlouhý rozvor s krátkými převisy však poskytovaly rozměrný interiér a VW K 70 si jako nedrahý komfortní vůz oblíbili měští taxikáři. I pro velký zavazadlový prostor neomezovaný konstrukcí pohonu zadních kol dražších a těžších vozů konkurence, které měly ve městě vyšší spotřebu. V roce 1972 nahradil 90 k motor 1807 cm³ o 100 k s větším vrtáním a jednoduchým karburátorem. Lehce přitom klesla spotřeba. Úpravou blatníků se mírně snížil odpor vzduchu i u modelu s motorem 1605 cm³. Za NSU už připravenou verzi kombi VW nevyráběl. Uvedení menšího VW Passatu a růst cen ropy snížily o K 70 zájem a VW výrobu vozu, který nevyužíval žádný díl jiného z koncernu v roce 1975. První VW Golf aspoň použil motor, který byl konstrukčně téměř identický K 70.

Vývoj nástupce vozu NSU 1200 začal od roku 1968 coby NSU Projekt K 50. Po sloučení s Auto Union se od léta 1974 začalo vyrábět Audi 50 stejně lehké stavby jako vozy NSU těžící z vývoje motocyklů. Od března 1975 začal Volkswagen vyrábět levnějšího sourozence VW Polo v továrně Wolfsburg.