Pakt Ribbentrop–Molotov

Evropa v roce 1923 a změny hranic po první světové válce

Mírová smlouva, uzavřená ve Versailles vítěznými mocnostmi první světové války, odsunula poražené Německo a bolševické Rusko na okraj evropského dění. Oba státy proto v roce 1922 uzavřely v Rapallu smlouvu o obnovení diplomatických styků, zřekly se vzájemné náhrady válečných škod a zahájily hospodářskou a vojenskou spolupráci. Rusové získali moderní technologie, lokomotivy, stroje i těžké zbraně a Němci mohli v Rusku cvičit letectvo, tankové a dělostřelecké jednotky, což bylo ze strany Německa (SSSR ani jeho předchůdce účastníkem Versailleské smlouvy nebyl) porušením Versailleské smlouvy. Na smlouvu z Rapallu navázala Berlínská smlouva[3], která trvala ještě tři roky po nástupu Adolfa Hitlera k moci, až do roku 1936, kdy nebyla Berlínská smlouva dále prodloužena.

Původně rozvinutá spolupráce postupně značně poklesla, především z důvodu stále se zvyšujícího se izolacionismu stalinského režimu a současného zeslábnutí vojenské kontroly dodržování Versailleské smlouvy snížilo německou závislost na importu z SSSR, takže v roce 1934 sovětský import klesl na 223 milionů Říšských marek, v roce 1927 činil 433 miliónů Říšských marek.

Německá zahraniční politika začala ohrožovat nejen západní velmoci, ale také Sovětský svaz. Sovětský ministr zahraničí Maxim Maximovič Litvinov byl hlavním architektem smlouvy o vzájemné vojenské pomoci mezi Francií a Sovětským svazem z roku 1935, která byla reakcí na vzrůstající agresivitu nacistického Německa.[4] O několik dní později byla uzavřena Československo-sovětská smlouva o vojenské pomoci, ta však byla vázána na podmínku, že v případě napadení Německem zasáhne vojensky i Francie.[5] Nastalo krátké období sbližování mezi Velkou Británií, Francií a Sovětským svazem, které ovšem zásadně narušilo podepsání Mnichovské dohody. Sovětský svaz nebyl k jednání přizván (nebyl vítěznou mocností oprávněnou podle článku 86[6] Versailleské smlouvy v budoucnosti stanovit případná opatření k ochraně menšin na československém území, sovětský ministr zahraničí Litvinov v letech 1937 a 1938 opakovaně prohlásil, že Sovětský svaz v případě války i přes podepsanou spojeneckou smlouvu neposkytne Československu pomoc, neboť jeho armáda není na takovou operaci připravena[7], rovněž Hitlerova zuřivá antisovětská rétorika byla dalším z důvodů, proč se Británie a Francie rozhodly, že sovětská účast na Mnichovské konferenci bude nebezpečná a zbytečná). Stalin se začal obávat, že západní země připravují dohodu proti němu.

V říjnu 1938 prostřednictvím svých diplomatů Stalin potvrdil tehdejší závazek sovětské vojenské pomoci Československu za předpokladu francouzského zásahu.[8] Problematická byla možná účinnost zásahu Rudé armády, která nemohla být přesunuta přes Polsko, se kterým byla jednání o možnostech průjezdu neúspěšná. Pro přechod přes Rumunsko nebyla do září 1938 podepsána konkrétní dohoda o výstavbě speciální železnice pro armádní tranzit.[5]

Jazyková mapa Druhé polské republiky v roce 1937

Polsko mělo s Německem uzavřenou smlouvu o neútočení z ledna 1934. 24. října 1938 se sešel ministr zahraničních věcí Joachim von Ribbentrop s polským velvyslancem v Německu Józefem Lipskim. Navrhoval úplné vyřešení všech sporných otázek mezi oběma zeměmi, obnovení vzájemné smlouvy výměnou za připojení svobodného města Svobodného města Gdaňsk k Německu a za povolení výstavby exteritoriální dálnice a železnice mezi Východním Pruskem a Německem přes polský koridor. Následovala celá řada německo-polských rozhovorů, které se konaly až do března 1939. Lipski pak do Varšavy mimo jiné hlásil: „…Možnou oblastí vzájemné spolupráce mezi oběma zeměmi je podle názoru německého ministra zahraničních věcí společná akce v záležitostech koloniálních a otázka emigrace Židů z Polska a rovněž společná politika ve vztahu k Rusku, založená na zásadách Paktu proti Kominterně…“.

5. ledna 1939 přijal Hitler v Berchtesgadenu polského ministra zahraničí Józefa Becka. Hitler hovořil o společných zájmech Německa a Polska ve vztahu k Rusku a dodal, že každá polská divize činná proti Rusku znamená ušetření odpovídající divize německé a zmíní důležitost existence silného Polska. Beck vyjádřil jen připravenost Polska vyvázat Gdaňsk zpod protektorátu Společnosti národů a podřídit jej polsko-německé svrchovanosti. Beckův postoj byl takový, že ač je Polsko protibolševicky naladěné, nebude se podílet na akcích proti SSSR. Zpravodajská služba SSSR měla o vyjednáváních a polsko-německých vztazích podrobné zprávy od svého agenta přímo na německém vyslanectví ve Varšavě.^[zdroj?]

Polsko německé územní požadavky kategoricky odmítlo a v důsledku toho byla 28. dubna 1939 německo-polská smlouva o neútočení Hitlerem jednostranně vypovězena a Německo obnovilo své nároky v plné šíři. Oficiálním důvodem vypovězení bylo uzavření dohody mezi Polskem a Velkou Británií.

Ke změně postojů evropských mocností došlo 15. března 1939 po obsazení Čech a Moravy německými vojsky. Týž den vyzval Litvinov významné evropské státy k zahájení konference, která by se zabývala německou agresivní politikou v Evropě. 16. března vyzval Velkou Británii a Francii k jednání o smlouvě o vzájemné pomoci, ke které by se mohlo připojit i Polsko. Britský premiér Neville Chamberlain však jednání odmítl s tím, že je předčasné, a začal prosazovat myšlenku společného prohlášení Velké Británie, Francie, SSSR a Polska vůči ohrožení. Polsko toto prohlášení odmítlo podepsat. Jednání mezi SSSR a Velkou Británií probíhala od poloviny března do konce dubna 1939. Diskuze byla zaměřena na případné záruky pro země střední a východní Evropy pro případ německé agrese. SSSR navrhoval, aby politický obrat v pobaltských státech směrem k Německu představoval 'nepřímou agresi' vůči Sovětskému svazu. Británie se proti tomu postavila. Obávala se, že tato formulace by mohla ospravedlnit sovětskou intervenci ve Finsku a pobaltských státech nebo přimět tyto země k hledání užších vztahů s Německem. Diskuze o definici 'nepřímé agrese' se stala jedním z bodů, na kterém se politická jednání zastavila.

„16. dubna Sověti předložili oficiální návrh na vytvoření jednotné fronty pro společnou pomoc mezi Velkou Británií, Francií a SSSR… Nemůže být žádných pochyb…, že Británie a Francie měly přijmout ruskou nabídku.“ (Churchill, Winston. Druhá světová válka. Praha: Lidové noviny, 1992. str. 326)[9]

V srpnu 1939 probíhalo v Moskvě plánované jednání tří stran (britsko-francouzsko-sovětské) o vojenských záležitostech, jehož cílem bylo definovat, jaká by měla být reakce těchto tří mocností na očekávanou německou agresi. Zatímco Britové a Francouzi chtěli vést celé jednání spíše v obecné rovině a nechtěli řešit konkrétní problematiku nasazení vojsk, Sověti byli díky svým zpravodajským službám velmi dobře informováni o tom, jaké jsou vyjednávací pozice a mantinely britské a francouzské delegace a měli naprosto jasnou představu, čeho chtějí dosáhnout. A to bylo, aby žádné dohody nebyly uzavřeny.[10]

Počátkem srpna vydal Stalin pro hlavního vyjednávače, maršála Vorošilova, detailní směrnici, jak má vést rozhovory.[10] Nejprve měl sovětský maršál prohlásit, že je zmocněn podepsat vojenské smlouvy a zeptat se svých protějšků, zda i oni mají stejné pravomoci. Zde se jednalo o past Sovětů, protože v předchozích jednání z 8. a 9. července požadoval Molotov, aby se vojenské smlouvy podepsaly až společně se spojeneckou úmluvou. Jakmile, by se Vorošilov dověděl, že tyto pravomoci nemají, měl "vyjádřit překvapení, rozhodit rukama a uctivě se zeptat, za jakým účelem je tedy vláda poslala do SSSR".[10] V podobném duchu Stalinova směrnice pokračovala dál, Vorošilov měl svádět rozhovory na konkrétní věci u kterých se předpokládalo, že je západní mocnosti buď ještě nemají vyřešené a nebo je nebudou schopny garantovat, např. možnost průchodu sovětské armády skrz Polsko a Rumunsko. Hlavně v případě Polska bylo toto prakticky nesplnitelné, a to přesto, že britští a francouzští představitelé tlačili na Poláky, aby s touto možností souhlasili. Ti nakonec odmítli povolit vstup sovětských vojsk na polské území, kdy polský ministr zahraničí Józef Beck mimo jiné poukázal, že jakmile Rudá armáda vstoupí na jejich území, nemusela by ho už nikdy opustit. Vorošilov potom směrnici přesně naplňoval a nasměřoval tak celá jednání ke krachu.[10]

Dne 21. srpna Sověti trojstranné vojenské rozhovory pozastavili. Tentýž den obdržel Stalin ujištění, že Německo by souhlasilo s tajnou částí navrhovaného paktu o neútočení, který definoval oblasti zájmu obou stran. Stalin obratem odpověděl, že souhlasí a že přijme německého ministra zahraničí Joachima von Ribbentropa 23. srpna.

Od dubna do července 1939 sovětští a němečtí úředníci podávali řadu hlášení, týkající se potenciálu zahájení politických jednání, ovšem žádná skutečná jednání se prozatím nevedla. Německo tajně naznačovalo, že by sovětským diplomatům mohlo nabídnout lepší podmínky pro politickou dohodu než Británie a Francie. V květnu Stalin nahradil komisaře Maxima Litvinova, který byl považován za příliš prozápadního a který byl navíc žid, Vjačeslavem Molotovem. Na konci července a na začátku srpna 1939 se dohodli sovětští a němečtí představitelé na většině podrobností plánované hospodářské smlouvy a začali řešit potenciální politickou dohodu, kterou Stalin nechtěl uzavřít dříve, než bude dohodnuta hospodářská část. První verzi politické dohody, tedy dělení Polska mezi obě mocnosti, předalo Německo Sovětskému svazu 3. srpna. Sovětský svaz se však k této dohodě zachoval chladně. Druhou, rozšířenou verzi, pak Německo předalo 17. srpna večer. Stalin si však vymínil, že nejprve musí být podepsána ekonomická část dohody. 19. srpna byla proto německo-sovětská obchodní dohoda podepsána. Stalin dále určil, že německého komisaře, pokud Německo přijme ekonomickou část dohody, přijme 26. srpna kvůli podpisu politické části dohody.

Ve stejné době německý velvyslanec v Moskvě von Schulenburg dojednává se sovětským lidovým komisařem pro zahraniční věci Maximem Litvinovem, že se tisk a rozhlas obou zemí na příště zdrží kritiky Hitlera a Stalina.

Mapa rozdělení Polska dle Paktu

Mapa rozdělení Polska po korekci z 28. září 1939

Německý originál tajných protokolů byl pravděpodobně zničen při bombardování Německa.[15] Koncem roku 1943 však Ribbentrop nařídil, aby ty nejtajnější záznamy německého Zahraničního úřadu od roku 1933 v rozsahu asi 9 800 stran byly přefoceny na mikrofilm. Když byly na konci války různé útvary ministerstva zahraničí evakuovány z Berlína, byly tyto kopie mikrofilmů svěřeny státnímu úředníkovi Karlu von Loeschovi, který pracoval pro hlavního tlumočníka Paula Otto Schmidta. Von Loesch dostal rozkaz tajné dokumenty zničit, ale rozhodl se kovovou nádobu s mikrofilmy zakopat jako svou osobní pojistku pro budoucnost. V květnu 1945 oslovil von Loesch britského poručíka Roberta C. Thomsona s žádostí o předání osobního dopisu Duncanovi Sandysovi, Churchillovu zeti. V dopise von Loesch uvedl, že ví o místě uložení dokumentů, ale na oplátku očekává privilegované zacházení. Plukovník Thomson a jeho americký protějšek Ralph Collins souhlasili s převezením von Loesche do Marburgu v americké okupační zóně, pokud ten předá mikrofilmy. Mezi dokumenty na mikrofilmech byly následně objeveny[16] v srpnu 1945 zaměstnancem ministerstva zahraničí Wendellem B. Blanckem, vedoucím speciálního útvaru "Využití německých archivů" (EGA) také obě části protokolu.[17]

Smlouva byla zveřejněna ve Spojených státech 22. května 1946. Následně se stala součástí oficiálního ministerského sborníku Nacisticko-sovětské vztahy 1939-1941, vydané v USA v lednu 1948. Rozhodnutí publikovat klíčové dokumenty o německo-sovětských vztazích, včetně smlouvy a protokolu, padlo již na jaře 1947. V listopadu 1947 prezident Truman publikaci osobně schválil, ale vzhledem ke konferenci ministrů zahraničních věcí v Londýně, která byla naplánována na prosinec, bylo vydání pozdrženo. Ale jednání na této konferenci se z amerického hlediska nejevila konstruktivně a tak byl sborník odeslán do tisku. Publikace protokolů se dostala do titulků novin po celém světě.

I přes zveřejnění kopie v západních médiích bylo oficiální politikou Sovětského svazu popírání existence tajného protokolu.[18] Existence tajného protokolu byla oficiálně přiznána až roku 1989. Vjačeslav Molotov, jeden ze signatářů, až do své smrti kategoricky odmítal jeho existenci.[19] Francouzská komunistická strana neuznávala existenci tajného protokolu až do roku 1968, kdy došlo k destalinizaci strany.[20]

V reakci na publikaci tajných protokolů a jiných tajných německo-sovětských smluv a dokumentů vydalo sovětské ministerstvo zahraničí knihu Falzifikátoři dějin, kde se tvrdí, že během podpisování Paktu Stalin odmítl Hitlerův požadavek podílet se na rozdělení světa na sféry vlivu,[21] a naopak zmínky o jednáních o vstupu SSSR do Osy zcela opomíjí.

Kniha také tvrdila, že Mnichovská dohoda byla „tajnou dohodou“ mezi Německem a Západem a „velmi důležitou fází v jejich politice zaměřené na boj proti Sovětskému svazu.“[22]

Tato verze přetrvávala v historických studiích, oficiálních vyjádřeních, memoárech a učebnicích vydávaných v Sovětském svazu a celém východním bloku prakticky až do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991.[21] Po desetiletí byla oficiální politikou Sovětského svazu popírat existenci tajného protokolu sovětsko-německého paktu.

Michail Gorbačov, Alexandr Nikolajevič Jakovlev vytvořili komisi zkoumající existenci takového protokolu. V prosinci 1989 komise dospěla k závěru, že protokol existoval a svá zjištění přednesli na Kongresu lidových zástupců Sovětského svazu.[15] Kongres schválil prohlášení potvrzující existenci tajných protokolů, jejich odsouzení a vypovězení.[23][24] Oba nástupnické státy smluvních stran (Spolková republika Německo a Sovětský svaz) následně prohlásily tajné protokoly neplatné od okamžiku, kdy byly podepsány. Spolková republika Německo 1. září 1989 a Sovětský svaz 24. prosince 1989,[25] po přezkoumání mikrofilmu německých originálů.[26]

Sovětská kopie původního dokumentu byla odtajněna v roce 1992 a publikována ve vědeckém časopise počátkem roku 1993.[26]