Neville Chamberlain

Narodil se v Birminghamu jako mladší syn Josepha Chamberlaina, starosty Birminghamu a později i ministra kolonií, a jeho druhé manželky Florence. Studoval na škole v Rugby a později na Mason Science College v Birminghamu.

Prostřednictvím rodinných kontaktů se stal ředitelem společnosti Elliot's Metal Company sídlící nedaleko Highbury. V říjnu 1897 s pomocí rodinných peněz koupil společnost Hoskins & Company, jejímž se stal výkonným ředitelem po následujících 17 let. Ve veřejném životě se angažoval jako ředitel Birminghamské všeobecné nemocnice a pomáhal založit Birminghamskou univerzitu.

V letech 1915 - 1917 byl starostou Birminghamu.[3] Poslancem Dolní sněmovny byl Chamberlain zvolen krátce po skončení první světové války v roce 1919 za obvod Birmingham Ladywood. Bylo mu tehdy 49 let.

Poté, co roku 1922 ztratil ministr zdravotnictví Arthur Griffith-Boscawen ve volbách svůj poslanecký mandát, nabídl stávající premiér Andrew Bonar Law Chamberlainovi pozici státního sekretáře (junior minister) na tomto ministerstvu. V květnu následujícího roku byla u Bonara Lawa zjištěna rakovina v pokročilém stadiu. Law ze zdravotních důvodů jako premiér rezignoval a jeho nástupcem se stal Stanley Baldwin. Ten v prvních několika měsících zastával i funkci ministra financí, než do této pozice uvedl v roce 1923 Chamberlaina, který si však tento post udržel jen pět měsíců do příštích voleb.[3]

Po volbách roku 1923 se Chamberlain stal ve vládě konzervativců ministrem zdravotnictví. Jedním z prvních jeho počinů v této funkci byl návrh zákona, kterým byl snížen věk pro odchod do důchodu a zajištěna penzi pro pozůstalé zemřelých dělníků. Dokázal také omezit moc výborů, které zajišťovaly podporu v nezaměstnanosti, pro přestárlé a hendikepované. Ty byly ovládány labouristy a jejich hospodaření se svěřenými penězi přivedlo tento systém do krize^[zdroj?]. Jeho návrh zákona přijatý roku 1929 oddělil agendu nezaměstnanosti od ostatních agend a její výkon přenesl na místní samosprávu.

V letech 1931 - 1937 působil znovu jako ministr financí.[3]

Hitler a Chamberlain 23. září 1938

Krátce po korunovaci Jiřího VI. (1937) odstoupil z funkce premiéra Stanley Baldwin a jeho nástupcem se stal Chamberlain. Od tohoto roku byl také předsedou Konzervativní strany. V domácí politice dokázal prosadit roku 1937 přijetí zákona, který zlepšoval podmínky zaměstnanců průmyslových společností a omezoval maximální pracovní dobu pro ženy a děti.

V zahraniční politice se pokoušel naklonit nacistické Německo a vytvořit z něho partnera ve stabilní Evropě. Předpokládal, že by toho dosáhl navrácením některých bývalých kolonií. Nicméně Německo nevyvíjelo velkou snahu jednat o těchto záležitostech. Obešel svého ministra zahraničí Edena a do Německa vyslal svého vyjednavače a tentýž postup uplatnil i vůči Itálii, která byla evropskou veřejností kritizována za okupaci Etiopie. Vyřešení vztahů s Itálií totiž považoval za překážku pacifikace a appeasementu Evropy. Chamberlainova politika vůči Německu byla motivována tradiční britskou snahou o nastolení rovnováhy v Evropě, v tomto případě mezi Německem a Francií, což se projevilo ještě za jeho předchůdce, když Londýn pasivně přihlížel remilitarizaci Porýní v březnu 1936.

V únoru 1938 německý kancléř Adolf Hitler započal nátlak na rakouskou vládu, aby svolila k připojení Rakouska k Německu. Chamberlain se domníval, že dobré styky s Itálií přesvědčí Hitlera, aby od svého záměru odstoupil, a zároveň, že bude Itálie sloužit jako hráz německé expanzi. Jeho názor kritizoval ministr zahraničí Eden, který poté co byl vládou schválen postup jeho oponenta, rezignoval. V březnu 1938 se Rakousko stalo částí Německa, a ačkoli Rakousko žádalo Británii o pomoc, byla výsledkem jen diplomatická nóta. Na jednání vlády poté uvedl, že jediný argument, na který Německo slyší, je vojenská síla a systém kolektivní bezpečnosti je v tomto případě neúčinný. Obětování Rakouska nyní nahradilo neúspěšnou snahu uspokojit Hitlera navrácením kolonií a mělo posílit Třetí říši proti Francii (podle hesla vždyť jsou to také Němci).

V záři byl informován tajnými službami o Hitlerově záměru napadnout v druhé polovině tohoto měsíce Československo.[4] Zároveň dostal informaci o tom, že se Francie do případného konfliktu nezapojí.^[zdroj?] Chamberlain se obával, že by kvůli Československu mohlo být Spojené království zavlečeno do války. 15. září se na Berghofu sešel s Adolfem Hitlerem. Jednal z vlastní iniciativy, svůj postoj nekonzultoval s ministrem zahraničím lordem Halifaxem, ani ho nepřekládal na jednání vlády. Hitler po Chamberlainovi žádal připojení československých oblastí s převahou německého obyvatelstva k Německu. Chamberlain souhlasil.[5]

Československo mělo obdržet mezinárodní garanci nezávislosti. Chamberlain s tímto souhlasil, neboť odstoupení Sudet bral jako další posílení Německa, které se tímto mělo vyrovnat Francii, která s tímto postupem rovněž souhlasila. Na pozdějších jednáních však Hitler své požadavky rozšířil, což už bylo pro britského premiéra neakceptovatelné, neboť neměl zájem na tom, aby nacisté získali výzbroj československé armády a kontrolu nad zbrojním průmyslem ve vnitrozemí.

29. - 30. září 1938 proběhla v Mnichově schůzka za účasti Chamberlaina, Hitlera, italského vůdce Mussoliniho a francouzského premiéra Daladiera. Na jednání Hitler hrozil válkou, pokud nebudou přijaty jeho požadavky. Británie i Francie nakonec odsouhlasily italský návrh, který byl předtím připraven Německem a výsledkem byl text označovaný jako Mnichovská dohoda. Československá vláda se nátlaku podvolila, dohodu přijala a vyklidila pohraniční oblasti.[6] Chamberlain po návratu do země prohlašoval, že dohoda zajistila „mír pro naši dobu“, byl oslavován jako velký mírotvorce[7] a byla mu poskytnuta málo vídaná čest objevit se s královskou rodinou na balkóně Buckinghamského paláce^[zdroj?].

V období po Mnichovu prosazoval politiku obezřetného dozbrojování. Nicméně dále se angažoval v zahraniční politice a cestoval do Paříže, aby přesvědčil Francouze ke zbrojení, a do Itálie, aby přesvědčil Mussoliniho o nutnosti pozitivního tlaku na Hitlera. Někteří členové jeho vlády ale začali politiku appeasementu kritizovat. Dne 15. března obsadilo Německo Československo a tím nastala přesně ta situace, kterou si nepřál. V reakci na to pronesl Chamberlain ve svém rodišti 17. března projev, ve kterém napadl nacistickou vládu za svévolné porušení Mnichovské dohody. Později veřejně garantoval polskou suverenitu a varoval Hitlera před agresí vůči této zemi. Když v září Německo napadlo Polsko a Británie vyhlásila Německu válku, Chamberlain ustanovil válečný kabinet, do kterého pozval i zástupce liberálů a labouristů, kteří to ale odmítli. Winstona Churchilla jmenoval do funkce ministra námořnictva a jmenoval ho i členem válečného kabinetu. První období války se soustředilo na námořní střety. Zpočátku se domníval, že ekonomický nátlak a blokáda Německa přinese brzký konec války.

Po zimní válce mezi Sovětským svazem a Finskem se spojenci zaměřili na získání kontroly nad Norskem, skrze něž Německo získávalo velkou část železné rudy (těžené ve Švédsku). Německo vpadlo do Dánska a pokračovalo do Norska. Britské síly v Norsku neuspěly a válečný kabinet rozhodl o jejich stažení. Krátce po tomto rozhodnutí se jeho oponenti v Konzervativní straně spojili s labouristy a liberály a pokusili se dosáhnout jeho rezignace. Po bouřlivé debatě v parlamentu viděl možnost setrvání ve funkci pouze za podmínky, že se do ní zapojí i labouristé. Poté, co to jejich představitel Clement Attlee odmítl, rozhodl se odstoupit a za svého nástupce doporučil Churchilla.

Po svém odstoupení v květnu 1940 zůstal až do své smrti vůdcem konzervativců a snažil se Churchillovi zajistit uvnitř strany podporu.

Dlouho se těšil dobrému zdraví, ale v červnu 1940 ho postihly zdravotní potíže, pro které musel navštívit nemocnici, kde mu byla objevena rakovina. Krátce ještě pokračoval v práci, ale v září se po náletech přestěhoval do Highfield Parku. 9. listopadu 1940 nemoci podlehl a jeho ostatky byly pohřbeny ve Westminsterském opatství.

Celkově je Neville Chamberlain hodnocen i ve Velké Británii značně rozporuplně. Jeho úspěchy z počátku jeho vlády zcela zastiňuje jeho role v jednáních s Adolfem Hitlerem o osudu tehdejšího Československa. Za svou politiku appeasmentu byl výrazně kritizován ze strany konzervativců a nejvíce diplomatem a členem Konzervativní strany Duffem Cooperem. Ten také jako jediný člen britské vlády kvůli nesouhlasu s podpisem Mnichovské dohody složil funkci. Obdobně kritizoval Chamberlaina po válce i Winston Churchill. Obecně je Chamberlain hodnocen spíše jako obchodník než dobrý diplomat a politik. Jeho rozhled byl velmi úzký, Evropu skoro neznal, příliš necestoval a neměl v politických kruzích tehdejší Evropy téměř žádné přátele a spojence. Dle Lorda Norwiche, syna Duffa Coopera, byl patrně právě jeho úzký rozhled příčinou toho, že Hitlerovi nedokázal fakticky vzdorovat a tím umožnil Německu rozpoutat druhou světovou válku.[8] Sám Chamberlain byl až do své smrti přesvědčen, že díky Mnichovské dohodě získal pro Británii čas se dozbrojit a připravit na válku, kterou by jinak, kdyby přišla už v roce 1938, Británie prohrála.[9]