Sovětsko-polský pakt o neútočení

Sovětsko-polský pakt o neútočení (rusky Договор о ненападении между Польшей и Советским Союзом, polsky Pakt o nieagresji między Polską a ZSRR), byla smlouva o neútočení, uzavřená mezi SSSR a druhou Polskou republikou 25. července 1932.[1][2] K výměně ratifikačních dokumentů došlo ve Varšavě 23. prosince téhož roku.[3]

Smlouva byla dle článku 7 uzavřena na 3 roky s klauzulí o automatickém prodloužení na další dva roky, pokud ji žádná ze stran nevypoví (vypovězení smlouvy bylo možné do 6 měsíců od termínu vypršení). 5. května 1934 Polsko a SSSR podepsaly prodloužení smlouvy do 31. prosince 1945 (opět s možností automatického prodlužování platnosti).[4]

Okolnosti

Rozhovory o uzavření paktu o neútočení byly zahájeny v lednu 1926. Byly přerušeny po zrušení diplomatických vztahů mezi Velkou Británií a SSSR ve květnu 1927 roku (špionážní aféra kolem sovětské obchodní mise v Londýně) a po vraždě sovětského vyslance ve Varšavě Petra Vojkova (Vojkov byl jedním z organizátorů a vykonavatelů popravy ruské carské rodiny v Jekatěrinburgu v červenci 1918), které se dopustil ruský emigrant Boris Koverda v červnu 1927.

Přestože 9. února 1929 byl v Moskvě podepsán mezi SSSR z jedné strany a Polskem, Rumunskem, Lotyšskem a Estonskem z druhé strany tzv. Litvinovův protokol (později se k podpisu připojily Litva, Turecko a Persie), Polsko považovalo záruky plynoucí z této smlouvy za nedostačující. Proto pozastavené polsko-sovětské rozhovory o uzavření paktu o neútočení byly opět obnoveny, ale stalo se tak až koncem roku 1931.

Obsah smlouvy

Preambule paktu navazovala na Rižský mír z roku 1921 jako na základ vzájemných vztahů i závazků mezi signatáři smlouvy. Článek 1 zakazoval každé ze stran útok na signatáře dohody jak samostatně, tak společně s nesignatářem dohody. Za útok smlouva uznávala jakýkoliv druh agrese, narušující celistvost a nedotknutelnost území nebo politickou nezávislost signatáře dohody, a to i v případě kdy by nedošlo k vypovězení války a nedošlo by k vojenskému střetu.

V případě útoku na signatáře dohody třetí strany, dle Článku 2 nenapadený signatář dohody nemohl poskytovat žádnou pomoc útočníkovi. Útok signatáře na třetí stranu umožňoval neútočícímu signatáři na vypovězení paktu bez varování.

Článek 3 zakazoval signatářům dohody podepisovat smlouvy, které by byly namířeny proti jednomu ze signatářů Paktu o neútočení. Článek 4 tvrdil, že Články 1 a 2 nenarušují závazky dříve uzavřených dohod, pokud neobsahují články o útoku na signatáře dohody.

Článek 5 zavazoval signatáře k mírovému řešení sporů. Spory které se nedalo vyřešit diplomaticky, měly být předány smírčí komisi (dle zvlášť podepsané Konvence, která je také integrální součástí Paktu o neútočení).[5]

1. dodatečný protokol tvrdil, že uplynutí termínu platnosti smlouvy nebo dřívější vypovězení smlouvy neumožňuje omezení nebo nevyplnění závazků plynoucích z Briandova–Kelloggova paktu. 2. protokol oznamoval, že mezi signatáři nejsou žádné zásadní spory.

Další vývoj

26. listopadu 1938 polská a sovětská vláda vydala prohlášení, že základem vzájemných vztahů zůstávají všechny doposud podepsané smlouvy včetně Paktu o neútočení ze dne 25. července 1932.[6] Stejné prohlášení vydal 2. června 1939 také nový sovětský velvyslanec v Polsku Nikolaj Šaronov.

Aktem, který byl v rozporu se všemi smlouvami podepsanými mezi SSSR a Polskem byl tajný protokol k Německo-sovětské smlouvě o neútočení podepsané dne 23. srpna 1939, který předpokládal likvidaci Polska a rozdělení jeho území mezi SSSR a nacistické Německo. Po německém útoku na Polsko, dne 17. září 1939 Sovětský svaz jednostranně uznal Pakt o neútočení a všechny ostatní smlouvy s Polskem za neplatné z důvodu neexistence polského státu a zahájil útok na území Polska doposud kontrolované polskou armádou. Sovětský útok byl porušením všech polsko-sovětských mezinárodních smluv, v tom paktu o neútočení (1932), Litvinovova protokolu (1929), Konvence o určení útoku (1933) a paktu Společnosti národů (1920).

Reference
  1. Pakt o neútočení mezi Polskou republikou a Sovětským svazem, podepsaný v Moskvě dne 25. července 1932 Archivováno 19. 4. 2015 na Wayback Machine (Dz.U. 1932 nr 115 poz. 951).
  2. Dle článku 18 Versailleské smlouvy zaregistrovaný u Společnosti národů 9. ledna 1933 (League of Nations Treaty Series vol. 136, pp. 48-53.)
  3. Prohlášení polské vlády ze dne 23. prosince 1932 ve věci předání ratifikačních dokumentů (Dziennik Ustaw 1932 r. nr 115 poz. 953).
  4. Protokol podepsaný v Moskvě dne 5. května 1934 mezi Polskou republikou a Sovětským svazem o prodloužení Paktu o neútočení Archivováno 16. 8. 2014 na Wayback Machine (Dz.U. 1934 nr 53 poz. 487) zaregistrovaný u Společnosti národů 15. února 1935 vol. 157, pp. 431-439. Prohlášení polské vlády z 16. července 1934 ve věci předání ratifikačních protokolů, podepsaného v Moskvě dne 5. května 1934 mezi Polskou republikou a Sovětským svazem o prodloužení Paktu o neútočení (Dziennik Ustaw 1934 Nr 53 Poz. 488).
  5. Konvence o smíčím řízení mezi Polskou republikou a Sovětským svazem, podepsaná v Moskvě dne 23. listopadu 1932 (Dz.U. 1932 nr 115 poz. 952). Zaregistrovaná u Společnosti národů Poland and Union of Soviet Socialist Republics - Convention of Conciliation. Signed at Moscow, November 13, 1932.
  6. Republika 27. listopadu 1938 s.1.

Literatura
  • Jan Karski The Great Powers and Poland, 1919–1945: From Versailles to Yalta, New York 1985, University Press of America. ISBN 08-19-14399-5.
  • Józef Beck Ostatni raport, Warszawa 1987, Państwowy Instytut Wydawniczy, ISBN 83-06-01567-3.
  • Jan Szembek Diariusz i teki Jana Szembeka opr. Tytus Komarnicki t. 1. London 1964, Polish Research Centre.
  • Małgorzata Gmurczyk–Wrońska, Negocjacje polsko–sowieckie o pakt o nieagresji w roku 1927 i w latach 1931 – 1932
  • Oleg Nikolayevich Ken Collective security or isolation? Soviet foreign policy and Poland, 1930–1935, St. Petersburg 1996, Evropeyski Dom, ISBN 5-85733-057-2
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.