Moravská Ostrava

Stávající katastrální území Moravská Ostrava má hranice poněkud jiné, než mělo původní město. Sice i nadále leží převážně na Moravě, ale vzhledem ke změnám hranic s katastrálními územími Muglinovem a Slezskou Ostravou, provedených po vzniku tzv. Velké Ostravy, zasahuje i do Slezska. Například několik rodinných a nájemních domů (Budečská 1938/7, Vítězná 1798/19 a Vítězná 2607/8) bylo v minulosti postaveno přímo na hranici Moravy a Slezska, která jimi prochází[2]. Ve Slezsku leží i části rozlehlého parku Komenského Sady a severovýchodní část moderního katastru Moravské Ostravy[3]

Zakládací listina města se nezachovala, proto první písemná zmínka pochází až z ledna 1279. Píše se v ní o setkání o setkání pražského biskupa Tobiáše z Bechyně a olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburku v biskupském městě Ostravě ležícím za opavskou provincií. Historici se v zásadě shodují, že městská práva byla Ostravě udělena mezi léty 1268 až 1278. Stejné nejasnosti panují okolo ostravského znaku. Nejstarší figura znaku, osedlaný kůň, tak pravděpodobně pochází z erbu prvního ostravského fojta, jehož jméno se však nezachovalo.

Postupující kolonizace města znamenala nárůst německých rodin, které měnily původně čistě slovanský charakter města. Z roku 1380 se dochoval první údaj o oddělování jmen obou Ostrav. Slezská Ostrava se psala jako Vendická (tj. Slovanská). Naproti tomu označení Moravské Ostravy jako Německé je doloženo až z konce 15. století. Zajímavostí však je, že se tak stalo v době, kdy se ve vedení města začali výrazněji prosazovat i Češi. Z roku 1396 pochází první zmínka o moravskoostravském hradu, později zaniklém někdy na přelomu 15. a 16. století.

Po husitských válkách patřila Ostrava definitivně do hukvaldského panství (od roku 1437 do roku 1848). Z dob 15. století a 16. století se bohužel nezachovalo příliš mnoho záznamů, neboť časté požáry města nezřídka zničily i městské knihy a jiné významné dokumenty. I tak se však zachoval dostatek informací o zřejmě nejvýznamnějším ostravském pánovi té doby, Janu Čapkovi ze Sán.

V době uherských válek se olomoucké biskupství dostalo do finančních nesnází, které řešilo mj. zástavami svých statků. Dne 25. listopadu 1475 byla Ostrava zastavena Herešovi z Příluka. Olomoucké biskupství se však posléze snažilo Ostravu získat zpět, což se povedlo až biskupovi Stanislavu I. Thurzovi.

V 16. století se příznivě projevoval hospodářský růst. Kromě tradičních řemesel se v Ostravě dařilo také rybníkářství. Zpráva z roku 1531 se pochvalně zmiňuje o kvalitě kaprů a štik, které Ostravané dodávali jako naturální dávku na biskupský zámek v Kelči. Ostrava také v roce 1543 získala od biskupství pivovary, poplužní dvůr a některé peněžní dávky. Obyvatelé také neměli robotní povinnost na biskupských rybnících.

Po humanistických biskupech Stanislavu Thurzovi, Bernardu Zoubkovi ze Zdětína a Janu Dubraviovi z Doubravky získal husitské dědictví Marek Khuen, který zahájil ve své diecézi rekatolizaci. Jeho úsilí nebylo příliš úspěšné a navíc způsobilo náboženské třenice v do té doby nábožensky tolerantním městě.

Velkou ranou byl obrovský požár z května 1556, který poničil domy na náměstí i kostel. Biskup tehdy poskytl Ostravským dřevo ze svých lesů a současně je vyzval, aby město raději vystavěli z kamene. Zhruba po deseti letech bylo město znovu vystavěno a jeho hospodářství se pozvolna stabilizovalo. Současně však probíhal skrytý zápas s biskupskou vrchností, především na poli vyznání. Ostravané jako biskupští poddaní nemohli být jiného než římskokatolického vyznání, přesto celá řada z nich inklinovala k Jednotě bratrské i luterství.

V roce 1533 bylo zřízeno děkanství, které dodalo městu na vážnosti. Olomoucké biskupství se neúnavně snažilo o rekatolizaci vzpurného města, avšak počet příznivců luterství se i nadále zvyšoval. Následkem výhrůžek a trestů se nakonec městská rada podvolila a přes silný odpor obyvatel bylo luterství v Ostravě potlačeno.

Další ranou pro město byla epidemie moru na podzim roku 1585. Mezi jeho oběti patřil i ostravský děkan Ocellius. Pro obrovský počet obětí musel být zřízen nový hřbitov u městských hradeb.

Negativním zásahem do vývoje Ostravy byl nástup kardinála Františka knížete Dietrichsteina do funkce olomouckého biskupa. Kardinál se k Ostravě choval vysloveně nepřátelsky a oklešťoval měšťanská práva, jak jen mohl. Kardinál o Ostravu spolu se vším majetkem přišel v srpnu 1619, kdy jej ze země vykázali odbojní moravští páni. Avšak již 17. července 1620 skládali Ostravští opět přísahu věrnosti olomouckému biskupovi.

Pečetidlo města Moravské Ostravy

Ačkoliv si kardinál Dietrichstein vyjednal ochranu svých statků před vítěznou císařskou armádou, nemohl zabránit všem škodám. Valčící vojska v okolí Ostravy požadovaly po obyvatelích potraviny, píci a peníze. V důsledku neustálých bojů byla navíc většina polí neobdělavatelných a úroda v roce 1622 tak byla mizerná. Pobyty vojsk ruinovaly rozpočet města a k tomu se přidala další morová epidemie v roce 1625.

Dne 26. srpna 1626 obsadily Ostravu dánské oddíly Mansfeldovy armády. Ty vyrabovaly, na co přišly, navíc zajaly ostravského děkana Martina Regulina. Ten se ze zajetí vrátil až 24. dubna 1628.

V roce 1637 se majitelem Ostravy stal princ Leopold I. Vilém, který byl císařem dosazen za olomouckého biskupa. Císařův syn nikdy neobdržel biskupské svěcení, navíc byl v rozporu s církevním právem současně biskupem ve více městech. Za jeho funkčního období Ostravu dobyla švédská vojska, která se stáhla až v roce 1650.

Válečné rány prohloubila povodeň v roce 1649, která změnila tok Ostravice a poškodila mlýn, domy a usedlosti v Přívoze. Voda také sebrala úrodu z polí a zaplavila nemocnici s kostelem.

Pozvolné zlepšování začalo v roce 1661, kdy biskupství potvrdilo biskupským městům (tedy i Ostravě) cechovní artikuly. Ožívalo rybníkářství a mlynářství, výnosy začaly stoupat také díky městskému mýtu. Tradičním zdrojem příjmů pak byl pivovar. K aktivizaci života přispělo obnovení druhého jarmarku konaného v den svaté Cecílie, které byl zasvěcen boční oltář v kostele svatého Václava.

Dne 13. listopadu 1723 odňal olomoucký biskup Ostravě děkanský úřad a přenesl jej do Bílovce, čím utrpěla prestiž města.

Během slezských válek sice Ostrava nebyla ušetřena zvýšených výdajů, avšak po vratislavském a drážďanském míru získala novou strategickou pozici na hranicích. Císařovna Marie Terezie potvrdila městu všechna jeho privilegia a navíc povolila konání nového jarmarku (již šestého v roce). Ekonomický růst neměl dlouhého trvání, neboť koncem 17. století byla postavena nová císařská silnice, která Ostravu míjela.

První písemná zmínka o objevu uhlí na území Ostravy je z roku 1753, kdy přerovský krajský hejtman Václav Kořenský požádal o udělení výhradního oprávnění ke kutání uhlí. Jeho nález, který nebyl přesně lokalizován, však upadl v zapomnění. Ojedinělé nálezy se pak objevovaly i v dalších letech. V té době bylo známo, že se uhlí v Ostravě nachází, bylo však zřídka užíváno, neboť na dosah se stále nacházelo levné dříví z Beskyd.

První přesně lokalizovaný nález uhlí učinil v roce 1763 lagnovský mlynář Jan Augustin v údolí Burňa na území Polské Ostravy. Druhý nález byl v roce 1780 na petřkovickém Landeku. I tehdy ale uhlí nevzbudilo příliš velký ohlas. Systematickou těžbu začali až Vlčkové v roce 1787.

Pohled na Moravskou Ostravu z roku 1911

Od roku 1880 až do konce habsburské monarchie v roce 1918 se Ostrava stala nejvýznamnější průmyslovou oblastí Rakouska-Uherska. Hospodářský potenciál aglomerace, hustota osídlení a další aspekty způsobily, že se město stalo významným ekonomickým a politickým faktorem v českých zemích i celé říši.

Obchodní dům Brouk a Babka

Po vzniku samostatného československého státu přešly postupně veškeré úřady do rukou českých zástupců. Složitá národnostní situace na Ostravsku si vyžádala reorganizaci místní správy a vedla ke vzniku konceptu tzv. Velké Ostravy. Přesto však Ostrava neměla takové postavení, jako jiná města srovnatelná významem a velikostí. Na rozdíl od např. Olomouce či Opavy neobdržela vlastní statut (charakter politického úřadu první stolice). Ve městě se nenacházela ani obchodní a živnostenská komora.

Letecký pohled na Moravskou Ostravu (rok neznámý)

Dne 10. října 1938 obsadily německé oddíly tzv. páté pásmo, čímž posunuly hranici Německa až k Moravské Ostravě. Tím způsobily značné zásobovací i odbytové problémy. Německá okupace pak vyvrcholila 14. března 1939, kdy od 17. do 20. hodiny proběhlo obsazení zbytku města. Německá menšina nadšeně vítala své „osvoboditele“ a horlivě pomáhala zavést německý pořádek. Ten se mj. projevil zavedením jízdy vpravo, takže již 15. března 1939 ve čtyři hodiny ráno vyjela první ostravská tramvaj po pravé koleji.

Veškeré ostravské průmyslové podniky v českém vlastnictví byly obratem ruky převedeny na německé společnosti. Nejvýznamnější pozici na Ostravsku tak získaly Göringovy závody. Nacisté věnovali největší péči těžbě uhlí a výrobě koksu, které potřebovali pro rozšíření zbrojní výroby. Těžbu uhlí neustále navyšovali, aniž by se ohlíželi na devastující následky neuvážené těžby.

Válečná ekonomika Ostravy vyvrcholila v roce 1943, poté s blížícím se kolapsem německé říše klesala výroba, vázly dodávky i odbyt, přibývalo sabotáží.

Jedním z mála pozitivních důsledků okupace bylo připojení Slezské Ostravy (a dalších slezských obcí) k Moravské Ostravě, čímž se naplnila původní myšlenka Velké Ostravy.

• Augustin Handzel (1886–1952) – český sochař
• Karel Handzel (1885–1948) – český spisovatel, novinář a překladatel
• Jan Evngelista Mácha ( 1798 - 1845), ThDr., profesor Starého zákona na olomoucké teologické fakultě, v r. 1835 její děkan, v r. 1836 byl i rektorem
• Karin Vágnerová (*1996) - novinářka, ambasadorka