Mistrovství světa v šachu žen

Turnaje v letech 1927 až 1939 byly organizovány zároveň s kongresy FIDE a šachovými olympiádami. Celkem proběhlo 7 turnajů, které všechny vyhrála Věra Menčíková z celkovou bilancí 78 výher, 4 remíz a 1 prohry. Nejvíce účastnic bylo v roce 1937, kdy se hrálo švýcarským systémem. V ostatních turnajích hrály účastnice systémem každá s každou. V letech 1930, 1931 a 1933 se hráčky střetly každá s každou dvakrát, přičemž v odvetách měly opačné barvy figur. Nejvíce zemí (18) se zúčastnilo v roce 1939, nejméně (5) v letech 1930 a 1931, kdy FIDE omezila počet startujících z každé země na jednu. Sovětské šachistky se těchto šampionátů nezúčastňovaly, jelikož Sovětský svaz nebyl členem FIDE. Také se konal dvakrát zápas o titul mistryně světa, když v obou případech byla vyzývatelkou mistryně světa Věry Menčíkové německá šachistka Sonja Grafová. Oba zápasy vyhrála Menčíková. U prvního zápasu z roku 1934 není zcela zdokumentováno, zda šlo o oficiální zápas o titul mistryně světa, zatímco druhý zápas z roku 1937 již byl zcela oficiální podporovaný FIDE a předcházel mu turnaj, který vyzývatelka vyhrála.

Po smrti Věry Menčíkové v roce 1944 zorganizovala FIDE turnaj o uvolněný trůn na přelomu let 1949 a 1950. V něm zvítězila a Ljudmila Ruděnková. Až do 90. let pak systém ženských zápasů a turnajů o titul mistryně světa probíhal podle přesného schématu FIDE. Od roku 1951 byly zavedeny pásmové a od roku 1971 mezipásmové turnaje. O titul se bojovalo jednou za tři roky s výjimkou a 80. let, kdy to dvakrát bylo jednou za dva roky. Do roku 1988 proběhlo 13 zápasů a jeden turnaj tří hráček, který v roce 1956 vyhrála Olga Rubcovová. První zápas se hrál v roce 1953 na 14 partií, další od roku 1959 se hrály na 16 partií, přičemž remíza 8:8 stačila mistryni světa na uhájení titulu. K tomu skutečně došlo v roce 1981. Právo na odvetu poražená šampiónka neměla s výjimkou roku 1958, kdy bylo poskytnuto Jelizavetě Bykovové. Všechny tyto zápasy se konaly v Sovětské svazu s výjimkou první poloviny zápasu v roce 1986, jež proběhla v Bulharsku. Účastnice zápasů byly jen sovětské šachistky. Desetkrát byl titul obhájen a třikrát zvítězila vyzyvatelka. Třikrát se hrálo všech 16 partií, v ostatních zápasech stačilo k rozhodnutí partií méně, přičemž nejméně (11) se jich hrálo v roce 1962.

V 90. letech spolu s rozpadem Sovětského svazu se mimo jeho hranice přestěhoval šampionát a vzápětí i titul. V roce 1991 v Manile zvítězila Číňanka Sie Ťün a titul s přestávkou mezi lety 1996 a 1999 držela až do roku 2001, kdy už se o titul bojovalo novým systémem. Na tři roky ji o titul připravila Maďarka Zsuzsa Polgárová, ale svůj titul neobhajovala a tak o něj přišla podobně jako mezi muži v roce 1975 Robert Fischer.

V roce 2000 se v Novém Dillí konal šampionát poprvé vyřazovacím způsobem a to včetně mistryně světa Sie Ťün, která titul obhájila. O rok později však v turnaji v Moskvě nestartovala a o titul ji připravila její krajanka Ču Čchen. Další šampionát se konal v roce 2004 v Elistě opět bez účasti obhájkyně a zvítězila Bulharka Antoaneta Stojanovová. Poté se další mistrovství konaly opět vyřazovacím způsobem v sudých letech a titul putoval mezi Čínskou lidovou republikou a Ruskem. Při tomto novém systému tak od roku 2001 žádná mistryně světa svůj titul neobhájila. Podařilo se to až Chou I-fan, když FIDE obohatila systém mistrovství v lichých letech o zápasy mezi obhájkyní a vyzyvatelkou (vítězkou cyklu Grand Prix). Chou I-fan v roce 2011 porazila Koneruovou z Indie. V následujícím roce ale znovu ve vyřazovacím turnaji o titul přišla, ale měla právo utkat se s vítězkou turnaje, Annou Ušeninovou v odvetném zápase. Ten na domácí půdě v Tchaj-čou v roce 2013 přesvědčivě ovládla 5,5:1,5 (+4-0=3) a vrátila se na mistrovský trůn. V roce 2015 o titul opět přišla, když se nezúčastnila turnaje v Soči.