Masakr v Sabře a Šatíle

Jednou z prvotních příčin bylo tzv. Černé září, což bylo období v roce 1970, kdy v Jordánsku probíhaly nepokoje mezi vládními silami a palestinskými Araby.[2] Palestinci se dokonce pokusili o atentát na krále Husajna I.[4] a poté co teroristé z Lidové fronty pro osvobození Palestiny (LFOP) nechali na ammánském letišti vyhodit do povětří tři letouny, král vyhlásil stanné právo a jordánská armáda zaútočila proti palestinským militantům.[4] Po eskalaci událostí, kdy do Jordánska dokonce vtrhla syrská armáda, která se ale po izraelské intervenci stáhla, podepsal Jásir Arafat dokument o zrušení palestinských guerillových základen v zemi.[4] To však odmítli členové LFOP a Demokratické fronty pro osvobození Palestiny (DFOP), načež vyzvali ke svrhnutí krále.[4] Jordánská armáda pak zaútočila na dvě centra palestinských militantů a po silných bojích prchla většina militantů do Libanonu.[5] Uvádí se, že během událostí Černého září zemřelo 5–10 tisíc lidí[5] (některé zdroje uvádí až 15 tisíc).[2]

V návaznosti na dlouhodobý vnitrostátní vývoj i aktuální situaci související s pobytem palestinských uprchlíků, vypukla v roce 1975 v Libanonu občanská válka. V roce 1978 podnikly Izraelské obranné síly (IOS) operaci Lítání proti Palestincům, kteří z jihu Libanonu ostřelovali sever Izraele.[6] Při operaci obsadily jih Libanonu, ze kterého se podle rezoluce RB OSN č. 425 stáhly. Rezoluce dále rozhodla o nasazení jednotek UNIFIL (United Nations Interim Force in Lebanon).[6] Poté, co situace opět začala v roce 1982 eskalovat, zahájil Izrael operaci „Mír pro Galileu“, známou také jako první libanonská válka.[7] Válka měla za následek odchod Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) Jásira Arafata ze země.[8] I přesto se však objevovaly násilnosti, z nichž nejvážnější bylo zavraždění libanonského prezidenta a vůdce křesťanských falangistů Bašíra Džamáíla. Bombu, která Bašíra zabila, totiž položil čtyřiadvacetiletý křesťan Habíb Šartúní, který pracoval pro tajné služby v Damašku a byl členem Syrské socialistické národní strany. V reakci na atentát vnikly jednotky falangistů do zmíněných palestinských táborů, kde zmasakrovali uprchlíky, včetně starců, žen a dětí.[9] Počet obětí se oficiálně odhaduje v rozmezí 750 až 3500 osob.

Po zavraždění libanonského křesťanského prezidenta Bašíra Džamáíla hledali falangisté odplatu. V poledne 15. září izraelská armáda tábory Sabra a Šatila obklíčila, zřídila u vchodů kontrolní stanoviště a v několika přilehlých výškových budovách pozorovatelny. Jedna z nich se nacházela v sedmipodlažní kuvajtské ambasádě, ze které dle časopisu Time byl „volný a panoramatický výhled“ na oba tábory. O několik hodin později začaly izraelské tanky na tábory střílet.[10]

Podle Lindy Malone z Jerusalem Fund se Ariel Šaron a Rafa'el Ejtan[11] setkal s jednotkami falangistických milicí, vyzval je ke vstupu do táborů, přičemž tvrdil, že OOP byla zodpovědná za Džamáílovo zavraždění.[12] Schůzka skončila v 15 h. 16. září.[10]

O hodinu později se 1 500 bojovníků shromáždilo na bejrútském letišti, které obsadil Izrael. Pod velením Elieho Hobeiky se v džípech izraelské armády přesouvali k táborům dle izraelských instrukcí, kudy se dostanou dovnitř. Jednalo se převážně o falangisty, ale někteří bojovníci pocházeli ze „Svobodných libanonských sil“ Saada Haddada.[10] Dle Ariela Šarona a osobního strážce Elieho Hobeiky bylo falangistům dáno „tvrdé a jasné“ varování před útoky na civilisty.[13] Avšak tou dobou bylo známo, že falangisté byli pro Palestince velkým nebezpečím. Dva týdny před masakrem (1. září) otiskl list izraelské armády Bamahane rozhovor izraelského představitele s falangistou, který řekl: „Otázka, kterou si klademe, zní: čím začít - znásilňováním nebo zabíjením?“[14]

První jednotka 150 falangistů vstoupila do tábora v 18 hodin. Během noci stříleli Izraelci nad tábor světlice. Podle jedné holandské zdravotní sestry byl tábor v noci stejně jasný jako „sportovní stadion během fotbalového utkání“.[15]

Ve 23 h. byla izraelskému velení ve východním Bejrútu zaslána zpráva, která hlásila zabití 300 lidí včetně civilistů. Zpráva byla přeposlána do velení v Tel Avivu a Jeruzalémě, kde ji četlo více než 20 izraelských vyšších důstojníků.[10]

V jedné chvíli se jeden z bojovníků rádiem zeptal svého velitele Hobeiky co mají dělat s ženami a dětmi v uprchlickém táboře. Rozhovor zachytil izraelský důstojník a slyšel Hobeikovu odpověď: „Tohle je naposledy, co se mě na něco takového ptáte. Víte naprosto přesně, co máte dělat.“ V pozadí rozhovoru bylo slyšet smích falangistických vojáků.

Odpoledne byl svolán mítink izraelského velitele operace a velitelem falangistů. V pátek ráno nařídili Izraelci falangistům zastavit jejich operaci kvůli zprávám o spáchaném masakru.

17. září se navzdory okupaci podařilo do táborů proniknout několika nezávislým pozorovatelům. Jedním z nich byl norský novinář a diplomat Gunnar Flakstad, který viděl falangisty při uklízení mrtvých těl ze zničených domů v Šatile.[16]

Mnoho nalezených těl bylo zohaveno. Mnoho chlapců bylo vykastrováno, někteří skalpování, někteří měli do těl vyrytý křesťanský kříž.[17]

Americká novinářka Janet Lee Stevens napsala později svému manželovi dr. Franklinovi Lambovi: „Viděla jsem mrtvé ženy v domech se sukněmi vytaženými do pasu a roztaženýma nohama, tucty mladých mužů zastřelených v řadě u zdi, děti s podříznutým hrdlem, těhotnou ženu s rozpáraným břichem a očima stále otevřenýma, její zčernalá tvář v němém výkřiku hrůzy, bezpočet miminek a batolat, kteří byli probodnutí nebo rozpáráni a pohození na haldy odpadků.“[18]

Před masakrem vůdce OOP Jásir Arafat požadoval návrat mezinárodních jednotek Itálie, Francie a USA do Bejrútu, aby chránily civilisty. Tyto jednotky dohlížely na odchod Arafata a OOP z Bejrútu. Itálie vyjádřila „hluboké obavy“ ohledně „nového izraelského postupu“, ale žádné jednotky se do Bejrútu nevrátily.[19] Henry Kamm, zvláštní zpravodaj The New York Times, ve zprávě z 16. září 1982 z Říma napsal: „Jásir Arafat, velitel Organizace pro osvobození Palestiny, dnes vyzval Spojené státy, Francii a Itálii, aby poslali zpět své vojáky do Bejrútu k ochraně jeho obyvatel proti Izraeli...“

„V sázce je čest tří armád a čest jejich zemí,“ řekl Arafat na tiskové konferenci. „Ptám se Itálie, Francie a Spojených států: Co zbylo z vašeho slibu chránit obyvatele Bejrútu?“

V silách izraelské armády bylo proti masakru zakročit, neprojevila však o to sebemenší zájem.[9]

Skutečnost, že izraelská armáda nezakročila, vyvolala v Izraeli velkou vlnu protestů.[8] Na telavivském náměstí Izraelských králů se uskutečnila protiválečná demonstrace, jíž se zúčastnilo rekordních 400 tisíc lidí (v té době desetina obyvatel země).[8] Na nátlak veřejnosti byla ustavena vyšetřovací komise (Kahanova komise), která měla prošetřit podíl IOS na masakru.[20] Komisi vedl soudce nejvyššího soudu Jicchak Kahan.[20] Závěry vyšetřování prokázaly, že hlavní vinu na masakru mají jednotky falangistů.[20][21] Izraelskou armádu zpráva označila za nepřímo zodpovědnou.[20][21] Nejhůře ze zprávy vyšel tehdejší ministr obrany a pozdější premiér Ariel Šaron, náčelník generálního štábu Rafael Ejtan a velitel vojenské kontrarozvědky Aman Jehošua Sagui.[20][21] Nikdo z nepřímých viníků nebyl nikdy trestně stíhán.[20]