Marta Jirásková

Marta Jirásková: Portrét Jana Zrzavého (Pestrý týden 1929)

Narodila se v rodině bankovního sluhy Adolfa Jiráska (1864–??) a jeho manželky Kateřiny, rozené Martínkové (1865–??).[1] Měla staršího bratra Adolfa, pozdějšího lékaře. Rodina žila nejprve na Královských Vinohradech, v roce 1912 se přestěhovala do Bubenče.[2], kde vlastnila důmu čp. 331[3].

Marta Jirásková navštěvovala letenské lyceum, kde kreslení vyučovala Julie Mezerová. Modelování portrétů studovala soukromě u sochaře Ladislava Beneše. Roku 1916 byly přijata na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze do sochařské třídy prof. Drahoňovského. (během války sloužila většina mužů v armádě a škola přijímala ženy, které měly zájem studovat sochařství. Akademie ženy odmítala až do roku 1919)[4].

Od roku 1919 byla také žačkou Otakara Španiela a roku 1921 byla přijata na Akademii výtvarných umění do ateliéru Jana Štursy. Spolu s Mary Durasovou byly prvními ženami, které mohly studovat sochařství na Akademii.

V letech 1921 - 1923 cestovala do Německa, Vídně a Itálie.

Studium ukončila roku 1923 a následujícího roku odjela do Paříže. Zde navštěvovala muzea a galerie, kreslila večerní akt ve škole Grande Chaumiére, chodila na korektury k Émile Bourdellovi a na přednášky Františka Kupky. V letech 1925 a 1931 znovu pobývala v Paříži díky stipendiu Ministerstva školství.

V Praze se seznámila se zakládajícím členem Devětsilu a svým budoucím mužem, architektem Josefem Havlíčkem. Manželé bydleli na Letné ve Šmeralově ulici.

Jirásková vystavovala nejprve jako host (1926), později jako řádný člen SVU Mánes (1929 - 1949).

Roku 1936 vystavovala na Benátském bienále a o rok později na Světové výstavě v Paříži, kde obdržela Grand Prix. Roku 1937 měla samostatnou výstavu v Hradci Králové.

Ve 30. letech bylo dílo M. Jiráskové často vystavováno a reprodukováno v novinách i uměleckých časopisech a někdy charakterizováno jako žensky vyjádřené ženství. Proti tomu se sama sochařka ohradila a prohlásila, že do umění se nemá míchat feminismus a práce se má dělit jen na dobrou a špatnou, i ženská práce může být mužná[4].

Jirásková se zúčastnila několika soutěží na podobizny slavných osobností a její portréty jsou součástí veřejných sbírek a vnitřní výzdoby Národního divadla.

V roce 1958 byla její socha Dívka (1938) vystavena v českém pavilonu na Expo 58 v Bruselu.

Roku 1959 navštívila Řecko, v následujících letech Paříž (1960), Vídeň (1967, 1976) a severní Itálii (Benátky, Florencie, Padova, San Gimigniano, Bologna, Pisa, 1968).

Sochařka pracovala v ateliéru v Praze a v Říčkách. Marta Jirásková zemřela 6. března 1981 v Praze a je pohřbena se svými rodiči a manželem na Bubenečském hřbitově.

Jirásková byla už na lyceu nadanou kreslířkou a přípravu ke studiu na Uměleckoprůmyslové škole i samotné studium absolvovala u sochařů ovlivněných novoklasicismem. Z francouzských sochařů jí byl nejbližší Aristide Maillol a Charles Despiau. V polovině dvacátých let vytvořila několik soch ovlivněných sociálním civilismem (Mladá dívka -paní M.Š, 1926, portrét dr. Benýška, Ženský půlakt).

Zásadním portrétním dílem je v její tvorbě mírně stylizovaná podobizna jejího přítele Jana Zrzavého (1929), která byla vystavena poprvé na výstavě SVU Mánes (1929), později na výstavě československého umění ve Vídni (1934) a získala Grand Prix na Světové výstavě v Paříži (1937).

Portrétní bysty a komorní plastiky se staly hlavní výtvarnou doménou Marty Jiráskové (viz přehled volné tvorby), ale sochařka si dobře poradila i s figurou v životní velikosti. Za její vrcholné dílo je považován ženský akt Dívka (1938), který zakoupila ještě jako sádrový odlitek Moderní galerie. Emil Filla dokonce prohlásil: jediný ženský akt v době meziválečné stvořila žena (M.J.)[4]

Její pozdější ženské figury ze 40. let již nedosáhly podobné kvality a zůstaly spíše skicami, stejně jako socha Mládí z roku 1955.

Ve třicátých letech dostala Marta Jirásková oficiální zakázku na portrétní bysty pro Památník odboje na Vítkově (R. Tyršová, CH. Masaryková). Její bysty jsou oproti jejím předchůdcům Myslbekovi a Štursovi těžší a hmotnější, méně psychologizují, obsahují vůli po jednoduchém tvaru oživeném zevnitř [4].

Zjednodušenou sumární modelaci sochařka uplatnila u sošek zvířat. Její Sedící a Ležící kočky (1934, glazovaná pálená hlína) byly mimořádnými prémiemi SVU Mánes a později zakoupeny z Biennale v Benátkách (1936).

Po válce Jirásková plnila některé společenské objednávky - portréty politiků, pamětní desky (Karolína Světlá, 1948), portréty navrátilců z koncentračních táborů, ale počátkem 50. let se vrátila k volné portrétní tvorbě studií k portrétu jejího muže, arch. Havlíčka (bysta Josefa Havlíčka dokončena 1962-63), portrétem sochaře Břetislava Bendy a bystou Emy Destinové (1953). Spolu s dalšími sochaři (Benda, Stefan, Durasová, Wichterlová) vytvořila domovní znamení z glazované keramiky pro nové věžové domy v Kladně (1958).

V 60. letech sochařka tvořila silně zjednodušené a stylizované figurální plastiky (Milenci, 1962, Na vyhlídce-Sloup, 1962) a pokoušela se o přiblížení k abstrakci v sochách, kde pracovala s cementem (Torzo, 1963-64, V zahradě, 1963-65, Skica hlavy, 1965). Stejný materiál použila pro svou poslední velkou figuru Kouzelná flétna (1968-76). Její portrét Josefa Zítka pro Národní divadlo (1980) zvítězil v soutěži, ale byl odlit až posmrtně.

Poválečná tvorba

Marta Jirásková, pamětní deska K. Světlé na jejím rodném domě v Praze

• 1947 Klečící děti, Zahradnice, podobizna K. Světlé
• 1948 Pamětní deska Karolíny Světlé
• 1950 portrét architekta Havlíčka (skica)
• 1952 portrét Břetislava Bendy, Martina Hilského
• 1953 Portrétní bysta Emy Destinové
• 1955 Mládí (tři verze)
• 1956 portrét dítěte (B. Vítková)
• 1956-57 K vodě
• 1957 portrétní bysta Růženy Naskové, Národní divadlo
• 1957 synové F. Halase, F. Janoušek
• 1958 domovní znamení, věžové domy Kladno [5]
• 1959 podobizna E.F.
• 1961 portrét dítěte (A. Němcová)
• 1962 V přírodě, Na vyhlídce
• 1962 bysta arch. Josefa Havlíčka
• 1963 portrét dítěte (K. Nová)
• 1963-64 Torzo, bílý cement
• 1963-65 V zahradě, bílý cement (DU Olomouc)
• 1964 Dětská podobizna Ilji Květoně
• 1966 Portrét MUDr A. Jiráska, K. Havlíčka
• 1967 Tři přítelkyně, portrét Jana Laudy (skica)
• 1967-68 portrét jednoročního dítěte (S. Meyer Langová)
• 1968 posmrtná podobizna A. Pelce,
• 1968-74 Kouzelná flétna, beton
• 1973-74 podobizna MUDR. D. Alberta
• 1974 prof. A. Friedl (skica)
• 1975 poprsí Bohuslava Martinů, portrét Dr. A. Friedla (DU Olomouc)
• 1976 Sousoší sedící rodiny, pískovec, Kladno
• 1980 Podobizna Josefa Zítka (vítězný návrh v soutěži), Národní divadlo
• Další známé portréty: A. Podzemná (1965), Eva Feiglová, Květoňová, M. Šubrtová (1956), A. Nepeřená (1955), Běla Kučerová (1955-56)