Míla Pačová

Míla Pačová, vlastním jménem Jaromíra Pačová, provdána Krčmářová (11. dubna 1887 Praha-Smíchov[2] – 20. března 1957[3] Praha) byla česká herečka.

Míla Pačová
Míla Pačová
Rodné jménoJaromíra Patschová
Narození11. dubna 1887
Praha-Smíchov
Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí20. března 1957 (ve věku 69 let)
Praha
Československo Československo
Manžel(ka)prof. JUDr. Jan Krčmář
Rodičeotec: Gustav Patsch (1855–1913)[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Herectví se na divadle profesionálně věnovala od roku 1911. V letech 1921–1934 byla členkou souboru Vinohradského divadla,[4] poté až do své smrti členka Národního divadla. Byla provdána za univerzitního profesora a prvorepublikového ministra JUDr. Jana Krčmáře. Po druhé světové válce jezdila do své venkovské vily v Třemošnici pod hradem Lichnice ve východních Čechách, i zde si ráda zahrála s místními ochotníky.

Mládí

Míla Pačová pocházela z rodiny zámožného architekta, zpočátku se rozhodovala mezi herectvím a malířstvím. Otec jí umožnil studia u malíře Ferdinanda Engelmüllera a posléze v Paříži (1910, Académie de la grande Chaumiére). Malířství a kresbám, zvláště vtipným karikaturám, se věnovala po celý život, ale za svou životní dráhu si zvolila herectví, které soukromě studovala u Marie Hübnerové a Karla Želenského.

Divadlo
Jan Krčmář (druhý zleva) a Míla Pačová-Krčmářová (druhá zprava), Mariánské Lázně 1935

V roce 1911 začala hrát v Uranii, kde hrála s výjimkou sezóny 1913–1914, kdy hrála ve Švandově divadle, do roku 1918. Poté tři roky přecházela mezi různými společnostmi v Praze, hrála i mezi ochotníky, měla podíl na založení Komorní scény v Mozarteu roku 1919. Roku 1921 ji Jaroslav Kvapil angažoval do Divadla na Vinohradech. Na Vinohradech plně vyzrála a zhostila se řady zajímavých rolí, např. Anči v Langerově Periferii nebo Ariely v Shakespearově Bouři. Na počátku třicátých let hrála zde po boku Zdeňka Štěpánka, Františka Smolíka, Františka Kreuzmanna, Olgy Scheinpflugové a dalších.

Roku 1934 získala angažmá v Národním divadle, jemuž už zůstala věrná až do smrti. Přišla sem už jako vyzrálá herečka, ale v tamní konkurenci už nemohla tolik zářit, z rolí zralých žen připomeňme Roubínkovou v Jiráskově M. D. Rettigové, Kláskovou v Jiráskově Lucerně nebo Akulinu Ivanovnu v Gorkého Měšťácích.

Míla Pačová byla inteligentní herečka plná temperamentu s jemnou elegancí a půvabnou koketně houpavou chůzí, typická byla její překotná mluva, která pomáhala humornému tónu jejího herectví. Studium malířství využívala i hereckém projevu, zvláště v mimice, gestu a při výběru kostýmů. Veřejně vystupovala i jako recitátorka, např. 1936 recitovala pohádky B. Němcové pro Společnost Boženy Němcové. Přednes uplatnila i v rozhlase, s nímž spolupracovala od konce 20. let, její hlas se zachoval na gramofonových deskách Ultraphon.

Pohřbena byla na Vinohradském hřbitově, spolu se svým manželem.

Citát
„ Míla Pačová – tehdejší sexbomba divadla, nezapomenutelná Anči v Langrově Periferii. Míla Pačová byla výtvarnice nikoli z profese – ale mám doma po otci jeden její olej – a měla díky tomu ohromný cit pro soulad vnější charakteristiky postavy, masky a kostýmu, s charakteristikou vnitřní...Pak odešla do Národního divadla a myslím, že to nebyla její šťastná doba. Byla velmi roztomilá, přirozená, kamarádská v civilní konverzaci, ale já jsem si přesto vždycky uvědomoval, že mluvím s velkou umělkyní. “
— Vladimír Hlavatý[5]

Film

Její filmová práce byla jen příležitostná, začínala už v němé éře roku 1913 ve filmu Pan profesor, nepřítel žen. Žádná z šesti „němých“ rolí se však svojí výrazností do historie filmu nezapsala. Ve zvukovém filmu hrála poprvé až r. 1935, kdy se mihla v životopisném snímku Milan Rastislav Štefánik. Za okupace ztvárnila několik postav dam z vyšší společnosti (Artur a Leontýna (1940), Preludium (1941), Jarní píseň (1944)). Životní byla role ve filmu Miroslava Cikána U pěti veverek (1944), v níž jí na tělo byla ušita role chamtivé domácí Filomény Houbičkové, tvořící protipól dobráckém manželovi (Jindřich Plachta) i své sestře (Růžena Nasková). Nasková s Pačovou vytvořily v tomto filmu nádherné protipóly dobra a zla. Po válce si pak ještě zahrála tři role, v poslední ve filmu Jan Žižka (1955) hrála postavu manželky staroměstského purkmistra Tomáše.

Ocenění

Z divadelních rolí

Filmografie

Němé filmy
  • Pan profesor, nepřítel žen, 1913 – role neuvedena
  • Čaroděj, 1918 – role neuvedena
  • Lásko třikrát svatá, 1918 – role neuvedena
  • Rabbi Löw, 1919 – role neuvedena
  • Zloděj, 1919 – obchodníkova žena
  • Josef Kajetán Tyl, 1925 – dáma na plese

Zvukové filmy
  • Milan Rastislav Štefánik, 1935 – madame Jouvenelle
  • Dvojí život, 1939 – Seidlová, Slabova bytná a společnice
  • Mořská panna, 1939 – obstarožní světačka
  • Artur a Leontýna, 1940 – Sobotová, Leontýnina matka
  • Preludium, 1941 – herečka Holmová
  • Šťastnou cestu, 1943 – Vacková, ředitelka prodejního oddělení
  • Jarní píseň, 1944 – baronka Gizela, sestra Oboronské
  • Předtucha, 1944 – role neurčena, film nedokončen
  • U pěti veverek, 1944 – paní domácí Filoména Houbičková
  • Z růže kvítek, 1945 – kartářka, film nedokončen
  • Nezbedný bakalář, 1946 – Markyta, manželka Žlutického
  • Ještě svatba nebyla..., 1954 – Marina, Ambrožova žena
  • Jan Žižka, 1955 – purkmistrova žena

Odkazy

Reference
  1. Patsch (Pač) Gustav 1855-1913. ipac.svkkl.cz [online]. [cit. 2015-11-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-11-21.
  2. Matriční záznam o narození a křtu
  3. Zemřela Míla Pačová. Rudé právo. 1957-03-22, s. 2. Dostupné online.
  4. V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 180
  5. Vladimír Hlavatý: Monolog herce z Vinohrad, Melantrich, Praha, 1984, str. 93
  6. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 353

Literatura
  • B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 81, 109, 114, 124, 137, 250–2, 260
  • Jaroslav Brož, Myrtil Frída: Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, Orbis, Praha, 1966, str. 222, foto 606
  • František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 73, 87, 89, 95, 97, 108, 123, 148, 180, 207, 287, 333
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 252, ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 128, 217–8, 232, 252
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 81, 111, 156, 211, 334, 412, 495, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 28, 113, 212, 414, 491, 503.
  • Československý biografický slovník A–Ž, Praha 1992, ISBN 80-200-0443-2
  • Český hraný film I., 1898 – 1930, NFA Praha 1995, ISBN 80-7004-082-3
  • Český hraný film II., 1930 – 1945, NFA Praha 1998, ISBN 80-7004-090-4
  • Český hraný film III., 1945 – 1960, NFA Praha 2001, ISBN 80-7004-102-1
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha : Libri, 2010. 656 s. ISBN 978-80-7277-471-5. S. 365–367.
  • Joža Götzová: Profily českých herců, vyd. S. V. U. Mánes, Praha, nedat. (okolo 1931), str. 53, 79–82
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 50–2, 59, 62–3, 75, 116, 122, 139, 141, 254–5, 352, 359, 610, 642–3, 645, 647
  • Kolektiv autorů: Kniha o Národním divadle 1883–1963, Orbis, Praha, 1964, str. 41
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 353–4
  • František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 115, 190, 202, 204, 232, 237, 239–241, 244, 246, 248–9, 348
  • Hana Konečná a kol.: Čtení o Národním divadle, Odeon, Praha, 1983, str. 172, 262, 386–7, 397
  • Městské divadlo na Král. Vinohradech: Ročenka "Kruhu solistů" 1924, vyd.  Městské divadlo na Král. Vinohradech, Praha, 1923, str. 88
  • V. Müller a kol.: Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, vyd. Ústřední národní výbor hl. m. Prahy, Praha, 1958, str. 180
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 162
  • Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907 – 2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 25–6, 31, 33, 35, 38, 43, 193, ISBN 978-80-239-9604-3
  • Vladimír Šlik: Divadlo a jeho tvůrci, nakl. A. Varhaníková, Praha, 1941, str. 38, 180
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 507.
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 130, ISBN 80-85837-35-8
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 74, 90, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 160, ISBN 80-207-0485-X
  • Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 179, ISBN 978-80-239-9603-6

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.