Ludmila Grossmannová Brodská

Narodila se 24. května 1859 v Netvořicích u Benešova[2] jako dcera zámožného obchodníka[3] Františka Grossmanna (1834) a jeho manželky Rosalie, rozené Leitner (1840). Byla nejstarší z šesti dětí, sourozenci: Vácslav (1860), Antonín (1861–1862), Marie Šulcová (1863), Johann (1865–1866) a Rosalie Henningová (1867).[4][5] První léta života strávila v rodné obci, odkud se s rodiči přestěhovala do Prahy.[6] Spokojené dětství v harmonické rodině jí v šesti letech přerušila závažná nemoc – spála, jejímž následkem ohluchla.[7] Rodiče si byli vědomi jejího nadání a zajistili jí kvalitní výchovu. Když nemohla chodit do běžné školy, vyučoval ji soukromě František Ryšavý z ústavu hluchoněmých v Praze. Ten ji naučil odezírat ze rtů, díky čemuž se mohla dorozumět. Vedle toho chodila na kurzy ručních prací a u Jenny Schermaulové se učila malovat.[3]

Roku 1873 přišla další pohroma – po krachu na vídeňské burze přišla rodina o veškerý majetek[3] a brzy také zemřel její otec.[2] Ludmila se stala oporou rodiny.[2] Vykonávala většinu domácích prací, takže si její matka mohla vzít do opatrování další děti za úplatu; díky její snaze a úsilí se rodině podařilo překonat největší finanční tíseň a nakonec zaopatřila i své sestry.[7] Využila rovněž své znalosti a určitou dobu působila jako učitelka ručních prací a kreslení v Mělníku a v Praze; kvůli zdravotnímu handicapu ale toto povolání brzy opustila a živila se už jen jako spisovatelka.[3] Zajímavou dohru mělo také její zaměstnání v čokoládovně pana Klugeho na Smíchově roku 1878. Do jedné z krabiček čokolády, kterou továrník poslal jako dar raněným vojákům[p 1] do nemocnice v Sarajevu, vložila spolu se svou kolegyní ručně psaný vzkaz s přáním vítězství rakouských vojsk. Lístku si všiml štábní lékař a zaslal jej i se jmény obou dívek k otištění do novin.[8]

Ani její další život nebyl snadný. Její dvě sestry se provdaly a odstěhovaly – jedna dokonce do Ruska, a ona zůstala doma sama se stárnoucí matkou.[7] Ta pro ni byla dlouhá léta nerozlučnou strážkyní a tlumočnicí,[9] protože porozumět jiným lidem „ze rtů“ pro ni bylo obtížné.[7] Její smrt pro ni byla velkou ranou.[9] V té době její sestry ovdověly, jedna z nich žila v Čechách v bídě a o té v Rusku nebyly po revoluci zprávy.[7] Grossmannová, která navzdory popularitě zápasila s nedostatkem,[10] trpělivě snášela osud a podle svých možností pomáhala jiným.[2] Oporou jí byl zpočátku Josef Ladislav Turnovský, který jí pomáhal v kontaktech s nakladateli,[7] a přátelství ji spojovalo se spisovatelkou Eliškou Krásnohorskou,[11] obě byli členkami Amerického klubu dam.

Zemřela 2. dubna 1935 ve svém bytě v Ječné ulici 22 v Praze.[11]

První básně publikovala roku 1875 v humoristickém časopise Paleček. Poté uveřejnila množství prací v časopisech (zejména určených dětem, učitelům a ženám — Učitelské noviny, Česká škola, Zábavné listy, Ženské listy, Pěstoun, Matice dítek, Malý čtenář, Jitřenka, také Světozor) i v samostatně vydaných pracích.[6] Psala verše a báchorky pro děti i tklivé povídky pro dospívající dívky a snivé ženy.[12] Naučila se bystře pozorovat a zušlechťovat své city, dovedla se vžít do různých situací. Velkou část svého díla věnovala dětem, i když sama žádné neměla. Její říkanky jsou melodické a zpěvné, některé byly zhudebněny.[3] Námětem většiny jejích povídek jsou skutečné příběhy a často její vlastní zážitky.[2] Oceňovány byly i její reportáže z cesty do Petrohradu, kde pobývala u své sestry Růženy Henningové, provdané za ruského štábního lékaře.[3]

Používala řadu pseudonymů: Milan Brodský, L. Mělnická, Zdenka Zásmucká a Růžena Šípková.[12] Její umělecký přídomek Brodská poukazuje na rodiště jejího otce[6] (Český Brod).[5]

Během života vydala několik desítek knih, např.:[13]

• Dětské srdce (1893), sbírka povídek pro mládež
• Jak život jde (cca 1900), „črty veselé a vážné“
• Krakonoš: nejkrásnější pohádky, báchorky a pověsti o pánu na krkonošských horách (1905 s několika reedicemi; viz též Krakonoš)
• Cirkusové zábavy dítky hojně pobaví (1908)
• Na sluníčko jedeme a veselí budeme (1911)
• Lidé a život (1917), kniha povídek
• Očarovaný Nikolaj: veselé a vážné obrázky z Petrohradu a okolí (1918)
• Milá škola – dítky volá (1921)
• Cvičená zvířátka (1923)
• Během celého roku, dětem je vždy do skoku (1924)
• V boji s osudem (1925), kniha povídek
• Dětské hry (1926)
• Pestrý gratulant (1930)

Některé básně byly zhudebněny, např.:[13]

• Slavnosti stromku vánočního (cca 1901), sbírka básní, které zhudebnil Gotthard Josef Lašek
• Na cestě k Betlemu (1911), vánoční zpěvohra, skladatel: Václav Voborník
• Smutná dívčina, skladatel: Alois Ručka

Překládala také z cizích jazyků, vesměs jako upravené verze pro mládež:[13]

• Harriet Beecher Stoweová: Chaloupka strýčka Toma (1900)
• James Fenimore Cooper: Poslední Mohykán (1902)
• Miguel de Cervantes: Don Quixote z la Manchy (1902)
• Na dalekém západu: Z denníku vystěhovalce (1902, původní autor neuveden)
• Harriet Beecher Stoweová: V chaloupce strýčka Toma (1920), upraveno pro menší děti
• Daniel Defoe, Joachim Heinrich Campe: Robinson Crusoe (1923)
• (asi) Gottfried August Bürger: Pan baron Prášil a jeho podivuhodná cestovní dobrodružství (1924, původní autor neuveden)

Během života byla velmi známá a oblíbená, především mezi ženami, které kupovaly a četly její díla svým dětem. Medailon v Ženských listech (jejichž spolupracovnicí byla) z roku 1907 dokonce začíná slovy: „Mám za to, že mezi námi není nikoho, kdo by neznal jména L. Grossmannová-Brodská.“[3] Její životní jubilea byla připomínána v tisku.[2][7][14] Životopisci oceňovali její silnou vůli, vytrvalost a obětavost, s níž překonávala životní překážky. Zmiňovali její popularitu v širokých lidových vrstvách, kam se obtížně dostávají díla náročnějších autorů.[7]

Nekrolog v Lidových novinách ocenil ušlechtilý výchovný charakter jejích povídek pro mládež, zejména pro dívky. Na druhou stranu konstatoval, že její práce pro dospělé byly zaměřeny především na nenáročné venkovské čtenáře.[11]