Teréza Nováková

Pocházela z Prahy, z „dobré“ rodiny.

Její otec byl úředníkem pražské České spořitelny původem z Hradce Králové. Nejednalo se o člověka nijak razantního ani v životě osobním, ani kulturním a politickém. Byl to tichý a klidný člověk, který měl uzavřenou až klidnou povahu, jak ho popisuje vnuk Arne Novák. Dědeček se živil jako hradecký poštmistr. Další předkové z otcovy strany pocházeli z Porýní a z Teplicka.

Z matčiny strany se jednalo o jihlavské Němce - pocházela ze zámožné německo-židovské rodiny. Její matka Ernestina (Arnoštka) Deutschová byla jako nemluvně přenesena do Vídně a tam vychována. Byla to chytrá, vtipná a citlivá žena, která se česky ale na rozdíl od svého manžela nenaučila. Přesto se přikláněla na stranu Čechů. S tím souviselo i rozhodnutí o českém vzdělávání všech jejích čtyř dětí, prvorozenou Terézu nevyjímaje.

Už jako malé dítě byla Teréza Lanhausová nesmírně inteligentní dívenkou. Její matka si toho byla vědoma, a proto jí věnovala nadměrnou pozornost.

Doba, ve které se formovala osobnost Terézy Novákové, byla složitá především z hlediska kulturní atmosféry odrážející silný český a německý nacionalismus. Od každé z dobře situovaných měšťanských rodin se očekávalo přiklonění k české, či německé národnosti na základě hospodářských, politických, ale i individuálních pohnutek. Paradoxně často rozhodujícím faktorem nebyla genetika, ani české nebo německé kořeny a často dokonce nehrál roli ani jazyk, kterým se v rodině mluvilo. To se projevilo právě i v její rodině, která je typickým příkladem takového jednání. Přestože předky měli německé a doma se mluvilo německy, nebylo možné popřít vliv českého kulturního prostředí (divadlo, hudba, regionální obrozenecké tradice, vzdělávání na místním gymnáziu,…). K češství ji vedl především otec. Dříve než znala česká slova, znala české písně, protože tatínek byl hudebník. První hybnou silou českého kulturního a politického smýšlení se však stala její matka. Dále v jejím vlastenectví sehrál velkou roli její budoucí manžel a v neposlední řadě se pro něj rozhodla sama. Nikdy se nepřestala zajímat o dobové dění, o kulturu, umění a politiku, a pokud mohla, vyjadřovala své názory veřejně. Zabývala se prací v ženských spolcích a bojem za rovnoprávnost žen (jeden takový spolek založila – účelem bylo vzdělání žen). Byla též sběratelkou krojů, výšivek a keramiky. Navštěvovala dívčí školu S. Amerlingové, později Náprstkův Americký klub českých dam, kam ji uvedla Karolina Světlá. Důkladná znalost cizích jazyků jí umožnila číst německé a anglické autory v originále a poznat tak světovou literaturu.

Její dospívání nebylo jednoduché. První polovina šedesátých let 19. století byla nadějná (postupný odchod Bachova absolutismu – uvolnění cenzury, masové veřejné akce, postupné vkládání českých prvků, počátek feminismu) a plná manifestací, druhá polovina šedesátých let však přinesla hořké zklamání. V první řadě započala prusko-rakouská válka, následovala epidemie cholery a rakousko-uherské vyrovnání, které pro slovanské národy nedopadlo dobře. Lidé však byli zvyklí scházet se, a tak se scházeli dál, i když jim za to hrozily postihy. Vyvrcholením masových akcí se stalo položení základního kamene Národního divadla v roce 1868. Teréza byla vnímavá ke všem těmto událostem, byla citlivá a měla pozorovací talent. Poslouchala názory svých rodičů i ostatních a vytvářela si obrázek. Své myšlení a dospívající svět zachytila v autobiografické novele Z jarních dob. V dospívání si vedla deník (zpočátku v němčině s českými vsuvkami, později přechází i do angličtiny a jazyků, které nerozluští jen tak někdo). Píše například:

„Zář slunce-květů dech-ptáčků píseň jarní (...) zdaž kdy v těch temných truchlivých dnech doufala jsem, že to bude obrazem srdce mého? Probudila se Teréza k životu!! Konečně, konečně ty motlidbičky vášnivé, ty touhy po jaře, ty blouznivé po blahu stesky se vyplnily, (...) all my hopes (....). Ó, jak je život zase vábivý mi, uprchnuvší z ledu a sněhu, kde dobu dlouhou tak s duší zoufalou, se srdcem promrzlým jsem prodlela (...) jsem tak blažená!“[3]

...

,,Truchlivou reflexí prožívám tu dobu roku novou. Plesala jsem příliš brzy (...) jaro, vyklouzivši slunečnou zář – několik balíčků vonných – uprchlo. S ním zmizely hlasy zpěvné, sníh pokryl opět zem a květy zhynuly,

Ach, ty róže, krásná róže,

čemus raně vykvietla?

Vykvietši usviedla,

usviedši promrzla?“  [3]

Při studiu se seznámila se Svatoplukem Čechem a se svým budoucím manželem, gymnaziálním profesorem Josefem Novákem. Po svatbě se odešli v roce 1876 do Litomyšle, kde pracovala osvětově a zajímala se o národopisné studium východočeského lidu. Autorce trvalo, než se s krajem sžila, ale později si ho zamilovala, a i po manželově opětovném přeložení do Prahy se na známá místa stále vracela. Do Prahy se rodina vrátila po dvaceti letech. O několik let později se Nováková usadila v Proseči u Skutče. Právě v Proseči, v tiché samotě, trávila svých posledních dvanáct let života a napsala tu svůj stěžejní román Drašar. Rodina Terezy Novákové měla sedm dětí, ale jen literární kritik a historik Arne Novák a nejmladší Jaroslav matku přežili. S Josefem Novákem, kterého si jako manžela vyvzdorovala[4], měli sedm dětí, šest však zemřelo předčasně, většinou v mladé dospělosti. Prvorozené dítě Novákových se narodilo mrtvé, Theodor se utopil v roce 1901 ve dvaadvaceti letech při průzkumu Labe, Marie zemřela ve čtrnácti a Ludmila v devatenácti. Vladimír po neúspěšné zkoušce na vysoké škole spáchal sebevraždu a nejmladší Jaroslav, narozený v závěru devatenáctého století, padl v první světové válce.[5] Se ztrátou dětí se nemohla vyrovnat, a proto stále psala. V tomto těžkém období vznikla její nejvrcholnější díla. Po smrti Theodora se rozhodla se navždy odložit pero. Nakonec se ale literární práce nevzdala.

Teréza Nováková zemřela v Praze u svého syna Arna Nováka. Jejím vzorem byla Karolina Světlá.

• Maloměstský román (1890) – popisuje osudy dcery K. Havlíčka Borovského, věnován Karolině Světlé. V této rozsáhlejší románové prvotině autorka reaguje spíše na závažné nedostatky v českém národním životě. Námětem románu se jí stal tragický osud dcery Karla Havlíčka Borovského, se kterou má hlavní hrdinka Svatava Krovecká mnoho společného. Nováková v díle kritizuje především povrchní chování měšťanské společnosti tvářící se jako vlastenecké, která však sleduje jen své zájmy a záliby.[7]
• Jan Jílek (1904) – hlavním hrdinou je zde český evangelík, který je donucen kvůli náboženské nesvobodě opustit vlast
• Jiří Šmatlán (1906) – životopis člověka, který se od náboženství dostává k myšlenkám socialismu.[8] Jedná se o román, ve kterém sledujeme cestu touhy po poznání pravdy hlavního hrdiny Jiřího Šmatlána. Román začíná jeho dětstvím, kdy je malý Jiřík vychováván na Chlumečku v katolické víře, kterou považuje za jedinou správnou. Jeho přesvědčení se ale s přestěhováním do Javorova postupně mění, Jiříka výrazně ovlivní evangelický farář a starší muž Plíhal. Díky nim se Jiřík dostává ke spoustě knihám a dochází mu, že mu katolická víra nedávala to, co potřeboval, a že mu odepírala celý život knihy, ve kterých je skutečná pravda. Jiřík se vzdělává a začne se hlásit k víře evangelické: „Už lecčemus rozumím, co je vopravdovskou praudou, co mi spíš jináč vykládali tam v Luži, i teďkejc u našich. A chtěl bych znát všecku praudu, kde jaká.“ [9] S farářem i Plíhalem si velmi rozumí, po smrti Plíhala si Jiří Šmatlán dokonce bere Plíhalovu ženu, která o něj jevila zájem už za manželova života. Společné děti pak rovněž vychovávají v evangelické víře. Evangelická víra postupem času nenaplňuje Šmatlánovo očekávání, i proto, že se v Javorově mění farář, což Šmatlán těžce nese. Posléze se setkává s mužem Hamerníkem, který ho postupně přivede k socialistickému smýšlení. I přesto, že si Šmatlán zprvu není touto cestou zcela jistý, později se o ní stále více přesvědčuje a obhajuje si víru v socialismus pomocí křesťanství, tedy tak, že i samotný Ježíš Kristus hlásal socialismus: „Dyť tole už dávno Spasitel náš, Ježíš Kristus, hlásal, že sme si rouni, že sme jednoho otce děti, on boháčům a mocným nichdá nehověl, žebráky, dělníky a publikány kolem sebe shromažďoval!“ [9] Přestože Šmatlána před Hamerníkem varuje sám zeť Zahradník, Šmatlán zcela propadne socialistické ideologii a šíří ji i mezi svými přáteli. Už se nemůže dočkat dne, kdy bude nastolen socialismus a budou si všichni rovni. Tohoto dne se ale nedočká a umírá na plicní onemocnění. Přežívá ho jak jeho otec, tak i jeho o mnoho let starší žena. Autorka v knize vyjádřila boj venkovské buržoazie s církví proti socialismu, který byl typický pro konec 19. století. Tento boj můžeme pozorovat přímo mezi hlavními postavami Šmatlánem a Zahradníkem: „Velice dobře je to vidět na Zahradníkovi, Šmatlánově zeti. Zastavme se blíže u této postavy a srovnejme ji s tkalcem. Zahradník a jeho tchán jsou dva různí lidé, dvě různé povahy, dva různé myšlenkové světy. Svět přetvářky, zachovávání všeho přežilého, svět konzervativní. A proti tomu stojí Šmatlánův svět hledání, svět boje nového se starým, svět pravdy.“ [10] Teréza Nováková v románu vyjádřila obraz osobitosti východočeského života. Spisovatelka prvky využila především v přímé řeči venkovského obyvatelstva a zároveň odlišila řeč dělníků od řeči venkovanů. [11] Otakar Chaloupka: „Zmatek v mysli Šmatlána je vlastně obrazem onoho duchovního zmatku a nejistot, v nichž se zaostalá, společenskému i kulturnímu pokroku vzdálená Vysočina v druhé polovině 19. století zmítala.“ [12] Šmatlána nemůžeme považovat za socialistu v pravém slova smyslu. Přijímal ideje socialismu spíše srdcem než rozumem, spíše s visionářskou touhou než s revolučním třídním uvědoměním, literární dílo tím poukazuje na to, že lidé té doby na Vysočině ještě nedokázali odložit náboženský světový názor, který pro ně byl v minulosti vnitřní jistotou.[13] Spisovatelce se svou tvorbou podařilo vystihnout obraz východních Čech, zobrazit touhu člověka po pravdě a právu jako člověka odmítajícího vnucenou vštěpovanou pravdu. Přestože sama autorka tíhla k socialistickému přesvědčení, Šmatlána zobrazila pouze jako člověka toužícího po poznání a hledání pravdy. Nejedná se tedy o propagandistický román. Ve svých dílech zachytila charakter východočeského lidu a touhu po spravedlivějším světě. Josef Faltus v diskuzním příspěvku vydaném ve Studentské konferenci k 50. výročí úmrtí Terézy Novákové cituje Julia Fučíka: „Román T. Novákové Jiří Šmatlán nejjasněji vyjadřuje myšlenku celého románového díla této spisovatelky, boj člověka o povznesení do lepšího, spravedlivějšího řádu proti všemu útisku, který hubí v člověku to nejlidštější.“ [14]
• Na Librově gruntě (1907) – rok 1848 na venkově, zabývá se problémy kolem zrušení roboty. [15]
• Děti čistého živého (1909) – otázky náboženských skupin, obracejících se k mysticismu. [16]
• Drašar (1914) – román napsaný podle skutečné osoby, popisuje psychologické problémy kněze na vesnici, končí tragicky. Děj se odehrál pod dnešní Drašarovou lípou, u obce Pustá Rybná.

• Z měst i ze samot (1890)[17]
• Karolina Světlá, její život a její spisy (1890)
• Kresby a črty (1891)
• Kroj lidový a národní vyšívání na Litomyšlsku (1891)
• Z nejvýchodnějších Čech (1898) – z cest po českomoravském pomezí
• Ženský klub český v Praze (1902)
• Rosné perly (1902)
• Úlomky žuly (1902) – jedná se o soubor povídek podobného ladění. Stěžejní pro jejich napsání bylo poznání prostých lidí východočeského kraje. Autorka se soustředila především na poznání a pochopení sociálních podmínek, zvyklostí a jazyka, klade důraz i na nářeční autentičnost. [7] Ze souboru Úlomky žuly: Drobová polévka – V povídce chudá tkalcovská rodina čeká na výslužku od svých bohatších příbuzných. Jedná se o realistickou povídku, ve které autorka podává skutečný obraz tehdejších poměrů, tzv. „kresbu dle skutečnosti z nejvýchodnějších Čech“. Autorka soucítí s chudými lidmi z východních Čech a snaží se do detailu vykreslit tehdejší obraz skutečnosti. Vedle Drobové povídky obsahují Úlomky žuly rovněž povídku S nůší (1894), Z rána před svatbou (1896) a Před pohřbem (1898). [7]
• Dvě stařenky (1908)
• Ze ženského hnutí (1912)
• Démon a jiné ženské podobizny (1918)[18] – Děmon, Baronesa, Lojzička Hendrychová, Sfinx
• Výkřiky a vzdechy (1911) – povídka ze vzpomínek na své mládí [19]
• Dva obrazy staropražské (1915) – vlastenecká idyla [20]
• Východočeské lomenice – národopisná studie
• O českém kroji
• Slavín žen českých
• Moderní pohádky
• Kamenité stezky - jedná se o soubor menších próz inspirovaných autorčiným krajem. Ve svých povídkách zaměřuje pozornost především na ženy, na jejich duševní chudobu, zaostalost a nemožnost vzdělání. V jedné z těchto povídek Lojzička Hendrychová, dívka z lidu poukazuje na tragédii nadaného venkovského děvčete, které marně touží po vzdělání. Nováková vyjadřuje odpor k chování venkovských paniček, které jí nechtějí pomoci v její touze po vzdělání.[7]
• Drobné prózy – dílo obsahuje v podstatě všechny drobné prózy Terézy Novákové. Spisovatelka se v nich obrací k venkovské tematice a projevuje se jako stoupenka realismu.
• Z luhů a hájů naší vlasti
• Z naší národní literatury

• B. Svadbová, Čtyřhlas Terézy Novákové. Praha: Academia, 2013. ISBN 978-80-200-2233-2
• HECZKOVÁ, Libuše. Píšící Minervy. Vybrané kapitoly z dějin české literární kritiky. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta 2009. 404 s. ISBN 978-80-7308-282-6.
• NOVÁKOVÁ, Teréza. Ženský klub český v Praze : Přednáška pí. Terézy Novákové : Úvahy a přání klubu se týkající od zástupkyň učitelek a pošt. úřednic. Praha: Komitét pro zřízení Ženského klubu, [1902]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]
• NOVÁKOVÁ, Teréza: Karolina Světlá, její život a její spisy. Praha 1890. Dostupné online
• JEŘÁBEK, Dušan. Česká literatura od konce Národního obrození do roku 1918. Brno, 1983
• NOVÁKOVÁ, Teréza. Roztroušené kapitoly. Praha: SNKLHU, 1961
• ŠTĚPÁNOVÁ, Irena, Teréza Nováková, Mladá fronta, 2008
• CHALOUPKA, Otakar, Teréza Nováková a východní Čechy, Praha: Albatros, 1963
• Studentská konference k 50. výročí úmrtí Terézy Novákové, Pardubice: Pedagogický institut, 1963

• Seznam českých spisovatelů
• Česká literatura v letech 1815–1918

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Teréza Nováková na Wikimedia Commons
• Autor Teréza Nováková ve Wikizdrojích
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Teréza Nováková

• Digitalizovaná díla Terézy Novákové v digitální knihovně Kramerius NK ČR.
• NOVÁKOVÁ, Teréza. Ženský klub český v Praze : Přednáška pí. Terézy Novákové : Úvahy a přání klubu se týkající od zástupkyň učitelek a pošt. úřednic. Praha: Komitét pro zřízení Ženského klubu, [1902]. Dostupné online.
• NOVÁKOVÁ, Teréza: Karolina Světlá, její život a její spisy. Praha 1890. Dostupné online .