Relativistická filozofie

Relativistickou filozofií se ve své tvorbě zabývá[9] i filozof a právník Karel Pexidr, a to zejména ve smyslu filozofického relativismu. Filozofický relativismus představuje filozofickou metodu, jak lze opustit materialistická myšlenková schémata substanciálního typu[10] – tato schémata činí závislými na vztazích, referenčním systémem tak je vztahová povaha jevů. Zatímco filozofický relativismus vede k odhalování spojitosti jevů tohoto světa (vztah mezi jevy navzájem), relativistická filozofie překonává filozofický relativismus nalezením vztahu, jenž svět překonává (vztah vědomí a světa).[11] Relativistická filozofie obdobným způsobem jako filozofický relativismus opouští materialistická myšlenková schémata substanciálního typu, avšak na rozdíl od něj nezůstává jen na této pozici, neboť zpochybňuje i substanciální předpoklad bytí – uvádí totiž zcela jinou možnost: ač se zdá, že já (vědomí) klade své vlastní bytí proti non já (svět), neznamená to nutně, že non já je čímsi odlišným od já.[12] Referenčním systémem, ke kterému je vše vztaženo, tak podle relativistické filozofie není vztahová povaha jevů, nýbrž vědomí samo. Zatímco filozofický relativismus popírá[13] možnost existence absolutna, relativistická filozofie odhaleným vztahem vědomí a světa odkrývá široké pole ontologických úvah o vztahu vědomí a absolutna.[14] Tyto úvahy korespondují s obsahem Klímovy filozofie, jež srovnáváním vědomí a snu[15] odhaluje základní paradigma bytí v podání relativistické filozofie. Klímou uváděný vztah vnějšího světa a duševních stavů[16] vede k ontologickému závěru relativistické filozofie, že jen filozofický duch, jemuž jsou myšlenky jeho úplnou a jedinou skutečností[17], je schopen poznání podstaty bytí.

Spolutvůrce kvantové mechaniky Werner Heisenberg zastával názor, že jednou ze sporných věcí při interpretaci kvantové mechaniky je otázka, jaký smysl (pokud vůbec nějaký) má pojem realita.[18] V souladu se závěry relativistické filozofie hraje podle Heisenberga pozorování rozhodující roli v procesu a skutečnost je různá vždy podle toho, zda ji pozorujeme, či nikoli.[19] Elementární částice, jež mají být podle klasické fyziky základem tohoto světa, nejsou skutečné, tvoří spíše svět tendencí či možností než svět věcí a skutečností.[20] V zájmu udržení objektivity světa nalezla kodaňská interpretace řešení v tvrzení, že pozorovaný svět se stává objektivním teprve v okamžiku pozorování.[21][22] Kvantový fyzik Fritjof Capra dospěl k závěru, že máme co do činění s podivným druhem fyzikální reality, něco mezi bytím a nebytím.[23] V relativistické filozofii pozbývají v souladu s těmito poznatky moderní fyziky svůj význam tradiční pojmy, jakými jsou prostor a čas, izolované objekty, příčina a následek. Koncepty této fyziky, kterou představují zejména teorie relativity a kvantová fyzika, vykazují překvapující paralely s idejemi vyjádřenými filozofiemi Dálného východu – hinduismu, buddhismu a taoismu.[24] Moderní fyzika potvrdila jednu ze základních myšlenek východní mystiky a relativistické filozofie, že všechny pojmy, které používáme k popisu přírody, nejsou rysy samotné skutečnosti, nýbrž výtvory naší mysli.[25] Relativistická filozofie ve shodě s některými atomovými fyziky a východními mystiky překonává protiklad existence a neexistence, předmětem jejího zájmu je totiž skutečnost, která leží za hranicí existence a neexistence.[26]