Vratislav Brabenec

Narodil se v Horních Počernicích[1] (dnes součást Prahy) v rodině poštovního úředníka. V pěti letech přežil dopravní nehodu, když ho srazilo auto a on ležel několik dní v komatu.[2] Od třinácti let se na lidové škole umění v Mělníku učil hře na klarinet, o rok později přešel na saxofon. Jeho oblíbeným stylem byl jazz.[1] V letech 1957–1961 vystudoval mělnickou Střední zemědělskou technickou školu, obor zahradnictví.[1][2] Při studiu si přivydělával hrou na saxofon ve vinárnách, na plesech a tanečních zábavách.[1] Seznámil se se Svatoplukem Karáskem, se kterým založil kapelu Potkani a v roce 1960 "divadlo malých forem", které nemělo dlouhé trvání.[3][2]

V letech 1961–1964 pracoval jako zahradnický technik a projektant.[3][2] Jelikož se chtěl stát farářem, v letech 1964–1969 studoval teologii na Komenského evangelické teologické fakultě UK v Praze, ale studium nedokončil, neboť dle svých slov zjistil, že na toto povolání nemá vlohy.[1][4] V letech 1963–1968 hrál v profesionálním swingovém souboru The Cats Jass Band[1] a začal experimentovat s tzv. zvukovou poezií a s lettrismem.[3] První básně zveřejnil v roce 1968 v Kostnických jiskrách.[3] V roce 1969 odjel na půl roku do Velké Británie. Po návratu opět pracoval v zahradnictví, při rekonstrukci parků, například v Bílině nebo Měšicích u Prahy.[3]

V roce 1972 se setkal s manažerem rockové skupiny The Plastic People of the Universe Ivanem Martinem Jirousem. Jirous poté, co slyšel Brabence hrát, mu nabídl místo v kapele.[1] Kapela v té době prakticky nemohla oficiálně vystupovat a pohybovala se v undergroundu. Brabenec Jirousovu nabídku přijal, pod podmínkou, že kapela se místo coververzí písní zahraničních kapel zaměří na vlastní tvorbu v českém jazyce.[1] V Plastic People hraje na altsaxofon, basklarinet, klarinet a zpívá. Vedle baskytaristy Milana Hlavsy se stal výraznou postavou skupiny.[1] Napsal také mnoho písňových textů (například k albu Co znamená vésti koně, úpravy textů ze Starého a Nového zákona pro program Pašijové hry velikonoční, a úpravy textů Ladislava Klímy k programu Jak bude po smrti).

Stal se členem recesistického uměleckého sdružení Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu, z jejíhož středu vzešla undergroundová skupina Sen noci svatojánské band, jejímž členem několik let byl.[2] Nadále se věnoval psaní básní; ty nemohly legálně vycházet a šířeny byly formou samizdatu.[3]

Od roku 1975 byl sledován Státní bezpečností (StB) – nejprve jako prověřována osoba, později jako nepřátelská osoba.[5] Roku 1976 byl spolu s ostatními členy PPU a dalších undergroundových skupin z politických důvodů zatčen a obviněn z údajného výtržnictví. Z devatenácti obviněných hudebníků byli nakonec odsouzeni ti, kteří za sebou měli studium na vysoké škole. Brabenec byl coby nedostudovaný bohoslovec odsouzen k osmi měsícům odnětí svobody.[1] Tento rozsudek byl v roce 2003 zrušen Nejvyšším soudem[6].

Ze setkání lidí, kteří proti tomuto procesu protestovali, vznikla iniciativa Charta 77. Brabenec ihned po svém propuštění podepsal její prohlášení.[1][7]. Nadále působil v PPU, jejichž tvorbu v té době výrazně odklonil od rocku a písňové formě směrem k experimentální hudbě, improvizaci a vytváření rozsáhlejších projektů.[2] Naživo ale od propuštění až do roku 1981 odehráli kvůli zostřenému tlaku režimu pouze tři koncerty. Ve všech případech šlo o zhudebněné Brabencovy texty – Pašijové hry velikonoční (1978), Jak bude po smrti (1979) a Co znamená vésti koně (1981).[1] Napsal velikonoční divadelní hru Svědkové, která byla uvedena v roce 1978 amatérským divadlem v Horních Počernicích. Libreto dalšího projektu na motivy románu Alexandra Solženicyna Souostroví Gulag už nedokončil.[2]

Stále byl komunistickým režimem považován za nebezpečného a Státní bezpečnost si ho vybrala do své Akce Asanace, při které měli být odpůrci režimu donuceni k emigraci. Zprvu vzdoroval, ale poté, co mu StB vyhrožovala únosem dvouleté dcery, tlaku podlehl a roku 1982 s manželkou a dcerou odcestoval do Kanady.[1][4][8]

V Kanadě se živil jako zahradní architekt[3], podílel se na ochraně původních dešťových pralesů a porostů mírného pásma.[4] Od roku 1989 vystupoval v duu s Josefem Karafiátem[1], nahrávky z koncertů byly vydány v roce 2007 pod názvem Kanadské vytí[3]. S nelibostí nesl, že nástupnická kapela Plastic People (kteří se v roce 1986 rozpadli), Půlnoc, koncertuje bez problémů a z komerčních důvodů bývá vydávána za původní "Plastiky".[1]

Také se věnoval literární tvorbě, napsal též divadelní hru Věž (babylónská) (1989).[3] Jeho tvorba vycházela samizdatově i Československu.[2] Po Sametové revoluci žil v letech 1992–1997 střídavě v Kanadě a v Československu (později Česku).[3] V roce 1995 nahrál s Karafiátem, členem PPU Janem Brabcem, Filipem Topolem, Petrou Oplíštilovou a Janem Komárkem CD Konec léta.[2] S většinou spoluhráčů z PPU se ale příliš nestýkal.[2]

Teprve v roce 1997 se zúčastnil reunionu Plastic People ve Španělském sále Pražského hradu u příležitosti 20. výročí vydání prohlášení Charty 77. Koncert byl úspěšný, a kapela se rozhodla obnovit vystupování. Spolu s Brabencem se členem kapely stal také Josef Karafiát, se kterým Brabenec hrál v kanadské emigraci.[3]

Téhož roku se Brabenec natrvalo vrátil z Kanady, už bez manželky a dcery.[2].

V roce 2001 zemřel frontman PPU Milan Hlavsa, a Brabenec se postupně stal vůdčí osobností obnovené skupiny.[1] Natočil s ní studiová alba Líně s tebou spím a Maska za maskou, na která přispěl několika texty. Hrál i s freejazovou kapelou Jazz Khonspiracy. Je autorem libreta k opeře Vlaková opera, kterou složil Michal Nejtek, a která měla premiéru v roce 2007.[9] V roce 2010 vyšel knižní rozhovor s Brabencem nazvaný Evangelium podle Brabence, o čtyři roky později se dočkal filmového dokumentárního zpracování.[10]

Vydal také tři sólová alba s Josefem Karafiátem: Začni u stromu (2006), Kanadské vytí (2007, s Janem Komárkem) a Létání je snadné (2013).[2] Hostoval na albu Příběhy podle Brabence' skupiny Burgtheater, která se zabývá zhudebňováním Brabencových textů.[11]

V roce 2015 došlo v The Plastic People of the Universe ke sporům, které vedly z toho, že Brabenec kapelu opustil; spolu s ním se rozhodli odejít i Eva Turnová, Jaroslav Kvasnička a Josef Janíček. Brabenec, Janíček a Kvasnička pak začali vystupovat s novými spoluhráči pod původním názvem. Ve vystupování pod původním názvem pokračovali i zbývající členové původní sestavy Josef Karafiát a Jiří Kabeš, a obě uskupení se přou o to, kdo má právo používat název The Plastic People of the Universe.[12]

Věnuje se také tvorbě pro děti. Roku 2005 pro ně vydal knihu Všude je střed světa[3], a v roce 2016 Pajasan. Dětem předčítal na akci Děti, čtete?.[13]

Naleznete v článku The Plastic People of the Universe

• Vratislav Brabenec, Joe Karafiát – Začni u stromu (2006, Guerilla Records)
• Vratislav Brabenec, Joe Karafiát, Jan Komárek – Kanadské vytí (2007, Guerilla Records)
• Vratislav Brabenec, Joe Karafiát – Létání je snadné (2013, Guerilla Records)
• Burgtheater a Vratislav Brabenec – Příběhy podle Brabence (2013, Guerilla Records)

• PŘIBYLOVÁ, Klára. Poetika tvorby Vratislava Brabence. Brno, 2019 [cit. 2020-10-21]. 96 s. Magisterská diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce Luisa Nováková. Dostupné online. (česky)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vratislav Brabenec na Wikimedia Commons
• Slovník české literatury^{[nedostupný zdroj]}
• Vratislav Brabenec v Česko-Slovenské filmové databázi
• Osoba Vratislav Brabenec ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Vratislav Brabenec