Všeobecné volby ve Spojeném království 1918

Všeobecné volby ve Spojeném království 1918
Stát	Spojené království
Druh voleb	všeobecné
Volební termín	14. prosinec 1918
Předchozí volby	1910 (prosinec)
Následující volby	1922
Volební účast	57,2 %
Výsledky
Premiér
Před volbami	David Lloyd George,; koaliční liberálové
Po volbách	David Lloyd George,; koaliční liberálové

Všeobecné volby ve Spojeném království 1918 se konaly 12. prosince 1918. Byly to první volby po první světové válce a zároveň první volby v Británii, kterých se mohla účastnit celá dospělá populace.[1] Ve volbách také poprvé kandidovaly ženy; zvolena byla Constance Markievicz za Sinn Féin, ta ovšem spolu s ostatními poslanci této strany nezasedla v parlamentu.

Do voleb šla stávající válečná koalice zahrnující konzervativce, liberály Lloyda George a menší uskupení. Kandidáti koalice si mezi sebou rozdali „kupony“, z nichž většinu obdrželi konzervativci. V konzervativních kruzích vzbuzoval premiér David Lloyd George nedůvěru jakožto radikální liberál, v roce 1910 inicioval sérii daňových reforem limitujících aristokracii, byl nicméně respektován jako vítěz války, proto ho Konzervativní strana dál podporovala v křesle ministerského předsedy.[2] Vlastní Liberální strana, nepodporující vládu s konzervativci, kandidovala samostatně pod vedením bývalého premiéra H. H. Asquitha.

Volby koalice jednoznačně vyhrála s 53 procenty hlasů a 520 mandáty, čímž dostala vláda zelenou na další volební období. Z koalice získali 379 křesel konzervativci, čímž získali jasnou převahu nad koaličními liberály se 127, Lloyd George si ale funkci premiéra podržel. Ač dopadla asquithovská liberální strana na hlasy o něco lépe než její koaliční protějšek, u mandátů zaznamenala drtivý propad- o 236 na 36. Labouristická strana si výrazně polepšila o 15% hlasů, obsadila ale pouze 57 křesel.

V druhém funkčním období nebyl Lloyd George méně aktivní. Vystavěl byty pro válečné veterány a zreformoval pojištění proti ztrátě zaměstnání, rozpory uvnitř koalice se ale postupně prohlubovaly. Neshody vyvrcholily kolem skandálů ohledně korupce při udělování šlechtický titulů a Řádu Britského impéria v roce 1922, kdy konzervativci vystoupili z koalice a konaly se všeobecné volby, po kterých nastoupila konzervativní vláda.[3]

Irsko

Po předchozích volbách stála liberální Asquithova vláda na podpoře umírněné Irské parlamentní strany, která si kladla za cíl irskou autonomii („Home Rule“) a se 74 poslanci byla v Irsku dominantní. Kvůli odporu Ulsteru ale otázka autonomie začala váznout a parlamentáři pod vedením Johna Redmonda se ocitli pod palbou kritiky z nacionalistických kruhů. Otevřenému povstání zabránilo vypuknutí světové války, napětí v zemi ale sílilo.[4]

výsledky v Irsku

Po velikonočním povstání v roce 1916 se nálada obyvatel definitivně přiklonila k radikálům ze Sinn Féin. Ti naprosto přebrali voliče parlamentní strany a obsadili všechny křesla v jižním Irsku (celkem 73). Nově zvolení poslanci odmítli nastoupit do Westminsteru, ustavili se jako Dáil Éireann - Irský sněm a zavázali se podporovat nezávislou Irskou republiku. Do čela Dáilu se postavil Éamon de Valera a Michael Collins vedl ozbrojený odpor proti Britům. Irská válka za nezávislost začala roku 1919 a trvala do července 1921, kdy byla vyjednána mírová smlouva, kde Irsko bylo ustaveno jako britské dominium a de facto nezávislý stát.[5]

Výsledky

výsledky v Londýně

↓
379	127	73	57	36	35
Konzervativci	koal. Lib	SF	Lab	Lib	O

Strana		Lídr	Mandáty			Hlasy
Strana		Lídr	Počet	v %	+/-	Počet	v %
Koaliční vláda
	Konzervativní strana	Andrew Bonar Law	379	53,6%	▲ 108	4 003 848	38,4%
	koaliční liberálové	David Lloyd George	127	18,0%	▲ 127	1 318 844	12,6%
	koaliční národní demokraté	George Barnes	9	1,3%	▲ 9	156 834	1,5%
	koaliční labouristé	-	4	0,5%	▲ 4	40 641	0,4%
	koaliční nezávislý	-	1	0,1%	▲ 1	9 274	0,1%
Koaliční vláda celkem		David Lloyd George	520	73,6%	▲ 249	5 529 441	53,0%
Strany mimo koalici
	Labouristická strana	William Adamson	57	8,1%	▲ 15	2 171 230	20,8%
	Liberální strana	Herbert Henry Asquith	36	5,1%	▼ 236	1 355 398	13,0%
	Sinn Féin	Éamon de Valera	73	10,3%	▲ 73	476 458	4,6%
	Irská parlamentní strana	John Dillon	7	1,0%	▼ 67	226 498	2,2%
	nezávislí labouristé	-	2	0,3%	▲ 2	116 322	1,1%
	nezávislí	-	2	0,1%	▲ 2	105 261	1,0%
	Národní strana	Henri Page Croft	2	0,3%	▲ 2	94 389	0,9%
	nezávislí za NFDSS	James Hogge	0	0,0%	▬ 0	58 164	0,6%
	Co-operative Party	William Henry Watkins	1	0,1%	▲ 1	57 785	0,6%
	nezávislí konzervativci	-	1	0,1%	▬ 0	44 637	0,4%
	Labourističtí unionisté	Edward Carson	3	0,4%	▲ 3	30 304	0,3%
	nezávislí liberálové	-	1	0,1%	▲ 1	24 985	0,2%
ostatní			2	0,3%		143 828	1,4%

Hlasy

Konzervativci			38,4 %
Labouristé			20,8 %
Liberálové			13,0 %
koal. liberálové			12,6 %
Sinn Féin			4,6 %
nezávislí			2,5 %
ostatní			5,9 %

Mandáty

Konzervativci			53,6 %
koal. liberálové			18,0 %
Sinn Féin			10,3 %
Labouristé			8,1 %
Liberálové			5,1 %
Národní dem.			1,3 %
ostatní			3,7 %

Reference

JOHNSON, Paul: Dějiny anglického národa. Weidenfield and Nicolson, 1985. (str. 374)
WASSON, Ellis:Dějiny moderní Británie od roku 1714 po dnešek. Blackwell Publishing Ltd., 2010. (str. 291)
Wasson, str. 292.
MOODY, Theodore W.; MARTIN, Francis X. a kol.: Dějiny Irska. Mercier Press Ltd., Cork, 1994. (str. 237)
Dějiny Irska, str. 239.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Všeobecné volby ve Spojeném království 1918 na Wikimedia Commons

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.

[1] JOHNSON, Paul: Dějiny anglického národa. Weidenfield and Nicolson, 1985. (str. 374)

[2] WASSON, Ellis:Dějiny moderní Británie od roku 1714 po dnešek. Blackwell Publishing Ltd., 2010. (str. 291)

[3] Wasson, str. 292.

[4] MOODY, Theodore W.; MARTIN, Francis X. a kol.: Dějiny Irska. Mercier Press Ltd., Cork, 1994. (str. 237)

[5] Dějiny Irska, str. 239.