LGBT práva v Izraeli

Stát Izrael převzal britský zákon proti sodomii z r. 1533 ratifikovaný králem Jindřichem VIII jakožto součást britského mandátu. Nejsou známy případy jejich aktivního vymáhání, jednalo-li se o privátní konsensuální homosexuální praktiky mezi dospělými. Některé případy odsouzených pro sodomii (izraelské právo za ni považovalo i orální sex) zahrnovaly i další mnohem závažnější sexuální trestné činy, přičemž spáchání sodomie si soudy často vykládaly jako přitěžující okolnost. Taktéž jsou dohledatelné případy, kdy se vojenské soudy zabývaly homosexuálními akty v armádě. Generální prokurátor dal na začátku 60. let podnět k Nejvyššímu soudu, který rozhodl, že by se zákony proti sodomii neměly aplikovat na případy konsensuální soulože mezi dospělými jedinci konané v soukromí. Zákaz stejnopohlavní sexuální aktivity byl formálně zrušen legislativní radou Knesetu až v r. 1988.[9] Legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku je pro heterosexuály i homosexuály stanovený na 16 let.

6. října 2016 oznámil izraelský ministr financí Moshe Kahlon, že vláda v brzké době uvolní ze státního rozpočtu 10 milionů šekelů, které pak následně do 2 let rozdělí mezi místní samosprávy za účelem celonárodní pozitivní diskriminace LGBT komunity. Předseda LGBT neziskové organizace toto nazval historickým mezníkem a Haaretz journalist Ilan Lohr poznamenal, že by to mohlo vést k dalšímu rozvoji – například zrušení zákazu MSM darovat krev.[10]

Terapie genderové dysforie je v Izraeli hrazená z veřejného zdravotního pojištění, obdrží-li pacient souhlas od lékařské komise působící v Nemonici Tel ha-Šomer, která se skládá z endokrinologů, urologů a plastických chirurgů a pracuje pod dohledem Ministerstva zdravotnictví. Veškeré chirurgické změny pohlaví provádí Dr. Haim Kaplan v té samé nemocnici. Avšak mnoho izraelských translidí má problém získat souhlas k operaci z důvodu velmi přísných kritérií pro diagnózu genderové dysforie. Čili mnoho z nich si musí na své vlastní náklady hradit jak hormonální terapii, tak i následnou chirurgickou změnu.[11]

V červnu 2013 byl v Knesetu předložen návrh na odstranění kolonky „pohlaví“ v průkazech totožnosti.[12]

Plakáty na podporu stejnopohlavního manželství v Herzliji

V letech 1994–2007 garantoval Izrael homosexuálním párům pouze určitá práva a povinnosti.[13]

Stejnopohlavní manželství nebylo v Izraeli dosud uzákoněné. Izraelské zákony zaznamenávají stejnopohlavní manželství uzavřené v zahraničí, ale nedávají mu tento právní status po rozhodnutí Nejvyššího soudu v r. 2006, který došel k závěru, že: „Předtím než bude vydán rozsudek, je třeba zdůraznit, o čem dnes rozhodujeme, a o čem dnes nerozhodujeme. Rozhodujeme o tom, že by úřady měly smysl evidence obyvatel tvořící součást veřejné statistiky implikovat prostřednictvím veřejného certifikátu, který je jim prezentován navrhovateli, s odvoláním se na fakt, že jsou oddány, a že by měla být zachována role registračního úředníka jakožto sběratele statistických materiálů pro účely vedení evidence... Nerozhodujeme o tom, že by manželství mezi osobami téhož pohlaví měla být v Izraeli legalizována; nedáváme takovým manželstvím nový status; nepřijímáme žádnou novou pozici týkající se uznání zahraničních manželství osob stejného pohlaví v izraelských zákonech (ať už mezi izraelskými občany nebo mezi cizinci)“.[14] Občanské sňatky nejsou v Izraeli dosud přístupné ani heterosexuálním párům, a tudíž (mimo případy heterosexuálních manželů nepatřících k žádné uznávané náboženské komunitě v zemi)[15] je manželství institucí garantovanou pouze malým počtem oficiálně uznaných náboženských autorit působících v Izraeli. (Tato restrikce neblokuje pouze možnost oddávání homosexuálních párů, ale zároveň i mezináboženských heterosexuálních párů, případně nevěřících párů, kteří nechtějí svůj svazek stvrdit před orgánem církve. Ti všichni se tudíž musí nechávat oddat v zahraničí.)

Stát Izrael umožňuje zahraničním partnerům homosexuálních občanů získat trvalý pobyt. The Civil Service Comission rozšiřuje manželské benefity a penze i na partnery homosexuálních zaměstnanců. Kancelář prokurátora Státu Izrael (The Israeli State Attorney's Office) taktéž rozšiřuje manželská osvobození od majetkových daní pro homosexuální páry. Izraelský generální prokurátor taktéž garantuje právní uznávání stejnopohlavních párů ve finančních a dalších obchodních záležitostech. Generální prokurátor Menachem Mazuz řekl, že by se všemi páry mělo být zacházeno stejně jako s manžely podle anglosaského práva, čímž z nich učinil svazky i z hlediska daní, majetkových práv a financí. Masuz se takto rozhodl na základě rozsudku distriktního odvolacího soudu ve věci dědických práv uznaného homosexuálního svazku, sdělila jeho kancelář. Nicméně Masuz rozlišuje mezi uznávanými homosexuálními svazky pro finanční a praktické účely, jak sdělil, a změnou práva k oficiálnímu uznání svazků, z něhož by vznikl předmět debat na politickém poli.

Tel Aviv uznává nemanželské páry, včetně gay a lesbických, jako rodinné jednotky a garantuje jim slevy na městské služby. Podle vyhlášek mají nemanželské páry nárok na stejné slevy na denní péči, vstup do veřejných bazénu, sportovní monosti a další městem garantované aktivity pro manželské páry. 29. ledna 2007 následujíc rozhodnutí Nejvyššího soudu registroval Jeruzalém první gay pár Avi a Binyamina Rose.[16]

V r. 2010 bylo novelizováno izraelské manželské právo přijetím pasáže Zákon o registrovaném partnerství pro občany bez náboženské příslušnosti (2010)[17] garantující párům možnost úředně zaznamenat svůj svazek prostřednictvím registrovaného partnerství, pokud ani jeden z nich nepatří k žádné církvi.[18]

Osvojování dětí LGBT rodiči je povolené pouze v některých striktně vyjmenovaných situaích, zejména pokud existuje nějaká vazba mezi osvojitelem a osvojovovaným dítětem – člen rodiny nebo dítě v pěstounské péči. 10. ledna 2005 potvrdil Nejvyšší soud možnost lesbického páru si vzájemně přiosvojit své děti. V posledních 15 letech, kdy spolu žily Tal a Avital Jarus-Hakak a společně vychovávaly tři děti. Pár se obrátil na opatrovnický soud v Tel Avivu s žádostí o vzájemné přiosvojení dětí v r. 1997. Soud jejich žádost zamítnul s odvoláním se na izraelské adopční zákony, které nepamatovaly na homosexuální páry. Pár se proti rozhodnutí městského soudu odvolal. Zatímco se marně pokoušel uspět u odvolacího distriktního soudu v Tel Avivu, začal se jejich případem zabývat Nejvyšší soud. Jaros-Hakak se odvolávala na článek 25 adopčního zákona, který mluvil o „zvláštních situacích“ ve věci adopcí a sice o nejlepším zájmu dítěte navzdory faktu, že jsou jeho biologičtí rodiče dohledatelní. Jedinou podmínkou je, že osvojitel musí být nesezdaný. Tehdy pár využil toho, že nemá status manželství, a tudíž jsou obě partnerky z pohledu práva svobodné. Jaros-Hakkas dále kladla důraz na nejlepší zájem dítěte, pokud by jedna z jeho biologických matek zemřela. Nejvyšší soud Státu Izrael rozhodl ve prospěch žalujících v poměru hlasů 7:2. Po rozhodnutí Nejvyšší soudu bylo 12. února 2006 lesbickému páru umožněno si navzájem obě děti přiosvojit. Již předtím existovala možnost poručenství homosexuálních partnerů rodičů vůči jejich nevlastním dětem. Lesbické páry mají taktéž přístup k procedurám asistované reprodukce.

V únoru 2006 rozhodl izraelský soud, že by stejnopohlavní páry měly mít možnost si společně osvojit dítě z ústavní péče, i když není biologicky ani jednoho z nich.[19] Toto je považováno za historický mezník cesty k rovným rodičovským párům homosexuálů v Izraeli.[19] isRealli, oficiální blog Státu Izrael, pravidelně publikuje aktuality o adopcích v Izraeli. Portál rovněž informuje o převratných změnách a postupu LGBT práv v Izraeli. 10. března 2009 umožnil opatrnovický soud v Tel Avivu bývalému členu Knessetu Uzi Evenu a jeho partnerovi Amitu kamovi osvojení jejich 30letého syna, jehož vychovávali v pěstounské péči, čímž se staly prvním gay párem v Izraeli, kterému byla oficiálně přiznána rodičovská práva.[20]

28. ledna 2014 podpořil izraelský Nejvyšší správní soud modifikaci z května 2013 navrženou Generálním prokurátorem Yehudou Weinsteinem, podle níž by měly mít izraelské homosexuální páry snadnější cestu k osvojení při surogátním mateřství. Biologický rodič by absolvoval v homosexuálním svazku test otcovství nebo jinou alternativní medicínskou metodu určení biologického otcovství.[21] Před modifikací z r. 2013 znamenaly test otcovství a ošetření právního vztahu k nevlastnímu dítěti stejně zdlouhavý soudní proces jako při společném osvojování dětí, což značně zatěžovalo homosexuální páry využívající institutu náhradního mateřství.[21] Toto rozhodnutí bylo ještě v srpnu 2016 vylepšené, když opatrovnický soud v Tel Avivu, že by izraelské homosexuální páry mohly adoptovat prostřednictvím surogátního mateřství od jedinců jak z Izraele, tak i ze zahraničí.[22]

Vyoutovaní homosexuální a bisexuální vojáci smějí bez omezení sloužit ve všech armádních složkách. Diskriminace gayů, leseb a bisexuálů při náboru, rozmisťování a povyšování se v Izraeli nepřipouští.[23] Harašment na základě sexuální orientace je taktéž v izraelské armádě zakázán. Armáda uznává stejnopohlavní svazky, včetně přiznání statusu vdovy a vdovce pozůstalým partnerům.[24] Vojáci se smějí zúčastňovat pochodů gay pride.[25]pkp

V r. 1956 byli dva vojáci představeni před vojenský soud, kde čelili obvinění ze vzájemné soulože, která byla vyhodnocená jako „smilstvo proti přírodě“, za nějž jim byl uložen trest jednoho roku odnětí svobody ve vojenské věznici. Trest jim byl následně zrušen s odvoláním se na fakt, že jsou homosexuální projevy duševní poruchou, nikoli trestnou činností. V té době totiž mnoho psychiatrů a psychologů nahlíželo na homosexualitu jako na nemoc, což mělo za následek mírně liberálnější postoje k ní coby handicapu, nikoli trestnému činu. V 60. letech zastávali jak Generální prokurátor a Nejvyšší soud názor, že by se trestní opatření proti homosexualitě měly aplikovat, ačkoli ve společnosti převažovaly postoje, že se jedná o nemoc. V letech 1960–1993 nebyli gayové, lesby a bisexuálové zprošťováni vojenské služby, ale anti-gay trestní zákony stále platily a jejich sexuální orientace byla taktéž stále vedená jako nemoc, což značně ztěžovalo jejich postavení v armádě, zvlášť když nebyla přijatá žádná opatření proti anti-gay diskriminaci a harašmentu v armádě. Až do konce 80. let zaznamenávali vojenští lékaři homosexualitu jako zdravotní omezení příslušníků armády, ačkoliv psychiatrické a psychologické organizace v Izraeli i na světě již od 70. let homosexualitu jako nemoc nevnímali. V r. 1993 přezkoumal izraelský parlament vojenské právo a oficiálně potvrdil, že homosexuální a bisexuální Izraelci smějí otevřeně sloužit v armádě s garantovaným právem na rovné zacházení s heterosexuálními kolegy. Homosexuálové tedy smějí otevřeně sloužit v armádě, a to i ve zvláštních jednotkách. Toto lze považovat za převratnou změnu v dřívější politice homosexuality coby duševní poruchy.[26]

Izraelské ozbrojené síly současně nepovažují genderovou dysforii za důvod diskvalifikace ze služby. Kromě toho považují veškeré lékařské činnosti související s diagnózou transsexuality – hormonální, chirurgická terapie a psychologické poradenství – za nezbytně nutné, a tudíž je hradí z vlastních nákladů. Izraelské ozbrojené síly taktéž determinují genderová specifika ve svých předpisech (délka služby, pohlaví spolubydlících, uniforma atd.) i v příapdě transvojáků. Nicméně vzhledem k tomu, že izraelské zákony změnu pohlaví obecně ztěžují, jelikož ji nelze započít před dovršením věku 18 let s tím, že k chirurgické změně nemůže dojít před 21 lety, neprošel dosud žádný voják celým procesem změny pohlaví v proběhu základní vojenské služby. Čili mnoho žadatelů s diagnózou genderové dysforie dostalo od armády zvláštní výjimku a na vlastní žádost bylo služby zproštěno.[27]

V dnešní době umožňuje Izrael těm, kterým bylo přiznáno právo osvobození ze základní vojenské služby, vykonávat dobrovolnou civilní službu. Od června 2006 Izraelská gay, lesbická, bisexuální a transgender asociace (Agudah) takové služby přijímá.[28] V poslední době však roste počet gay branců, kteří slouží plnou vojenskou službu, často v bojových jednotkách. Unit 8200, jedna z největších jednotek izraelské armády, je obecně známá velkým počtem otevřeně LGBT vojáků.[29] V r. 2013 oznámila izraelská armáda celému světu, že poprvé umožní MtF transženě sloužit v armádě se statusem ženského vojáka.[30]

11. června získal gay pár, Žid a katolík, na základě platného zákona o návratu izraelské občanství a právo pobytu. Tento případ lze charakterizovat jako první aplikaci zákona o návratu na homosexuální manželský pár s různým náboženským vyznáním, byť pro heterosexuální manželské páry různého vyznání je toto samozřejmost. Žid získal automaticky občanství, kdežto u jeho manžela byly průtahy u Ministerstva vnitra navzdory faktu, že zákon garantuje manželům imigrantům s židovskými křeny automatické právo na izraelské občanství.[31] 10. října 2011 dostal nežidovský manžel izraelské občanství s odvoláním se na ustanovení zákona o návratu.[32] V r. 2014 potvrdil ministr vnitra Gideon Sa'ar právo Židů žijícím v homosexuálních manželstvích uzavřených v zahraničí a hledajících azyl v Izraeli právo na získání občanství, jak pro sebe, tak i pro své nežidovské protějšky, které jim garantuje zákon o návratu.[33]

V r. 1992 byl přijat zákon chránící jiné sexuální orientace před diskriminací v pracovněprávních vztazích[34] s výjimkou pro náboženské organizace. V r. 1997 došlo k novelizaci zákona proti pomluvám a urážkám na cti.[35] Tímto se rozšířil zákaz šíření a publikace pomluv motivovaných sexuální orientací dané osoby.[35] Kromě toho zákon také obsahuje dodatek, že veškeré násilné trestné činy motivované sexuální orientací mají status zločinu z nenávisti, za nějž se zdvojnásobuje trestní sazba.[35] Od r. 2014 má LGBT mládež garantovanou ochranu ve vzdělávacích institucích.[36]

• 30. listopadu 1994 – Nejvyšší soud rozhodl, že partner homosexuálního zaměstnance El Al, izraelského národního leteckého dopravce, má stejné právo na letenku zdarma jako manželé heterosexuálních zaměstnanců.[37]
• Květen 2000 – přiznal Nejvyšší soud lesbické ženo možnost adopce jejího čtyřletého nevlastního syna a zavázal Ministerstvo vnitra osvojení zaregistrovat.[38]
• 17. března 2002 – zamítl izraelský rodinný soud žádost lesbického páru na uznání partnerství. Pár byl sezdán v Německu. Ženy se dožadovaly práva na uznání jejich partnerství jako občanského sňatku podle izraelského práva. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že rodinný soud není oprávněn uznávat partnerství. Právní zástupce vlády na tento případ odpověděl tak, že soud takové oprávnění má, neboť izraelské zákony garantují právo na uznání partnerství na žádost.
• 14. prosinec 2004 – přiznal Distriktní soud v Nazaretu právo homosexuálních párů na stejné zacházení v otázce dědictví s manželskými páry. Soud takto zrušil rozhodnutí soudu nižší instance, podle něhož starší muž z Kirjatu Šmona nebyl oprávněn požívat manželských práv. Muž se dožadoval práva na pozůstalost po svém partnerovi, s nímž žil několik posledních desetiletí. Nazaretský soudce potvrdil, že termíny „muž“ a „žena“ zahrnují v izraelském dědickém právu i stejnopohlavní páry. Soudci Nissim Maman a Gabriela Levy, kteří se takto rozhodli, svůj postoj opírali o volnou interpretaci slova „partner“ definovaném v jiných soudních rozhodnutí, zejména u zaměstnaneckých benefitů, která pak aplikovali i na dědictví. Zato předseda Distriktního soudu v Nazaretu Menachem Ben-David svůj odmítavý postoj odůvodňoval tím, že zákonný text nelze interpretovat v rozporu s jazykovým významem. Vládní mluvčí se rozhodl odvolat.
• Prosinec 2004 – Distriktní soud v Tel Aviv rozhodl, že vláda není oprávněná deportovat kolumbijského partnera gay Izraelce. 32letý Kolumbijec tehdy přicestoval do Izraele za účelem návštěvy na základě platného víza, které mu později vypršelo. Na to vydalo Ministerstvo vnitra nařízení o jeho okamžité deportaci. Jeho partner je izraelský občan a voják působící v Ozbrojených silách Státu Izrael. Pár se neprodleně obrátil na Distriktní soud v Tel Avivu. Muži byli zastupováni Asociací pro občanská práva v Izraeli. Soudce Uzi Vogelman rozhodl, že vláda ve svém rozhodnutí o deportaci jednala v rozporu se zákonem. V r. 1999 totiž rozhodl Nejvyšší soud, že ministři nesmějí deportovat cizince sezdané s izraelskými občany. Vogelmanovo rozhodnutí se týká i anglosaských manželství, včetně stejnopohlavních párů.
• Březen 2008 – izraelský ministr vnitra poskytl homosexuálnímu Palestinci z Jeninu zvláštní povolení k pobytu se svým partnerem v Tel Avivu poté, co se potvrdilo, že jeho sexualita jej v Západním břehu Jordánu ohrožuje na životě.[39]
• 2012 – první izraelský gay pár byl rozveden podle izraelského rodinného soudu. Rozvod univerzitního profesora z Tel Avivu Aviho Evena, první otevřeně homosexuální poslanec Knessetu, a Dr. Amita Kama se konal v neděli před rodinným soudem v Ramatu Gan, jak pravil Haarec, podle něhož rozvod zaznamenalo i Ministerstvo vnitra.[40]

Tel Aviv Pride 2015.

Izraelská gay komunita je obecně velmi aktivní. Každoroční festivaly gay pride[48][49] konané od r. 1998 v Tel Avivu a Jeruzalémě se těší hojné účasti. Kromě těchto dvou se pravidelně konají další podobné akce v Haifě, Petachu Tikvě, Chadeře, Ra'ananě, Eilatu a Rišonu le-Cijonu. V r. 2016 zrušil poprvé Nejvyšší soud konání festivalu gay pride v Beerševě z důvodu bezpečnostních rizik.[50] Izrael je jedním z jedenácti států, které jsou členy americké organizace PFLAG, v níž vystupuje pod názvem TEHILA.[51]

Jerusalem Pride se stal terčem mezinárodní pozornosti poté, co došlo v r. 2005 k útoku na tři účastníky. Pachateli byl následně uložen trest 12 let odnětí svobody.[52] Pokus jeruzalémského starosty, charedimského Žida, překazit konání festivalu Jerusalem Pride v červnu 2005 se stal předmětem soudního sporu. Ten starosta prohrál a musel zaplatit pořadatelům odškodnění, včetně soudních nákladů.[53] V srpnu 2005 se měl stát Jeruzalém místem konání světového festivalu hrdosti World Pride, navzdory odporu a protestům tří náboženských organizací.[54] To se však odložilo z důvodu realizace plánu jednostranného stažení z Pásma Gazy, při níž musela být přítomna většina složek izraelské policie, v důsledku čehož by neměla akce garantovanou dostatečnou ochranu. Tak jako tak bylo konání festivalu ohrožováno i obavami z násilí, jakož i gradujícího odporu některých židovských, muslimských a křesťanských představitelů a členů Knesetu.[55] V listopadu 2006 se v ultra-ortodoxních židovských čtvrtích sešlo více než dva tisíce členů charédské komunity, aby vyjádřily svůj nesouhlas s konáním festivalu gay pride v Jeruzalémě. Snažili se přimět místní autority, aby od konání akce ustoupily. Podle zpráv bylo během této události zraněno mnoho lidí.[56] Dalších šest lidí bylo pobodáno v r. 2015.[57][58]

Statistika veřejného mínění zveřejněná v ročním vydání 2013 deníku Haarec ukázala 59 % podporu stejnopohlavnímu manželství.[59] Výzkum Hiddush uskutečněný v r. 2016 shledal, že 76 % Izraelců podporuje legalizaci sňatků osob stejného pohlaví. Výzkumy obecně ukazují vzrůstající podporu u izraelské veřejnosti.[60]

Podpis na Ya'ar HaGa'ava („Pride Forest“) v Horní Galileji věnovaný izraelské LGBT komunitě.

Již v 70. letech se v Izraeli zrodilo aktivní hnutí za práva sexuálních menšin, k němuž se následně přidružilo také feministické hnutí a jiné liberální a sociálně-demokratické politické strany.[61] Nejstarší izraelská LGBT organizace Asociace izraelských gayů, leseb, bisexuálů a translidí byla založená v r. 1975.

Jedněmi z prvních izraelských novin, které se zabývaly gay tematikou, byl týdeník Ha-Olam ha-ze a jeho první článek s tímto obsahem v r. 1962. Poté, co se stal článek senzací, začal týdeník varovat před „tajným undergroundouvým hnutím“, které údajně v Izraeli operuje.[62] Toto je typická nálepka, kterou tehdy dával izraelský tisk LGBT tematice, pokud se jí vůbec hodlal zabývat. Tento trend přetrvával až do konce 80. let.

Moment, kdy začal telavivský týdeník HaIr publikovat kroniku o izraelských gayích, je znám pod jménem Moshe a je spojován se známým novinářem Galem Uchovskym.[62] Dalším mezníkem v oblasti mediálního přístupu k LGBT tematice je rok 1991, kdy Všeobecná federace pracujících začala do svého programu začleňovat i politická a sociální témata týkající se LGBT. Dostalo se jim masové podpory od izraelské LGBT komunity a dalších lidskoprávních organizací.[63] V současné době mají všchny izraelské deníky otevřené gay editory a přispěvatele. Kromě toho zahájilo svoji činnost i několik LGBT magazínů.

Rádiové stanice jako jsou Radio Tzafon a Radio Radius několikrát vysílají debaty o LGBT sociálních a politických tématech.

Izraelský režisér Eytan Fox

První izraelský film s LGBT tematikou byl Nagu'a (anglicky Drifting) (1983) režírovaný otevřeně homosexuálním režisérem Amosem Guttmanem.[64] Kromě natáčení se taktéž podílel i na napsání scénáře. Film pojednává o mladém gay Izraelci, který žije a pracuje se svými prarodiči, a jehož životním snem je natáčet filmy a najít lásku. Guttman, který zemřel v roce 1993 na AIDS, napsal a natočil ještě další izraelský gay film Hessed Mufla (anglicky Amazing Grace) (1992). Oba filmy jsou považovány za autobiografii režiséra. Celkem Guttman zrežíroval čtyři filmy a tři krátkometrážní filmy. Jeho vyobrazení izraelských gayů bylo negativní a jeho filmy jsou považovány za útok na izraelskou LGBT komunitu, ale ne na všeobecné mínění.

Dalším režisérem známým pro natáčení LGBT filmů je Eytan Fox. Jeho prvním filmem je After / Time Off (1990). Dále napsal scénáře a zrežíroval několik úspěšných LGBT filmů Ba'al Ba'al Lev (1997), Yossi & Jagger (2002), Walk on Water (2004) a Bublina (2006).[65] Fox se stal taktéž součástí prvního televizního seriálu natáčeného v letech 1997–2000 v telavivské čtvrti Florentin a směřovaného na širokou veřejnost, která se podrobně zabývala LGBT tematikou. Jednalo se vlastně o první seriál, v němž působil gay jako hlavní postava, a který se stal součástí pomalého trendu postupného promítání tohoto tématu i do dalších show jako jsou Straight and to the Point a Siton.[63]

Dnešní televize má několik kanálu směřovaných na LGBT diváky. V roce 1993 začal působit první komerční televizní kanál Channel 2, který se pravidelně zabývá LGBT sociálními a politickými témata, a který napomáhá větší viditelnosti a akceptaci transgender celebrit jako je například Dana International.[66] Izraelská LGBT komunita se začala těšit mimořádné pozornosti poté, co vyhrála v Eurovizi v roce 1998 Dana International, trans Izraelka. V současné době jsou LGBT Izraelci nejvíc viditelní v několika televizních show. Většinou v reality show Assiho Azara a v mýdlových operách.