Izraelsko-palestinský konflikt

Sféry vlivu Velké Británie (červeně) a Francie (modře) ustavené Sykesova–Picotova dohoda.

K přílivu obyvatel docházelo v rámci tzv. alijí.[1] Nově příchozí byli k příchodu různě motivováni, ať už se jednalo o důvody náboženské, či politické. Velká část olim (imigrantů v rámci alijí) přišla v důsledku protižidovských pogromů v carském Rusku a později kvůli vzestupu národního socialismu v Evropě. V důsledku židovského přistěhovalectví docházelo k arabským nepokojům.

Plán OSN na rozdělení Palestiny

Dne 14. května 1948 na základě plánu OSN vyhlásil Izrael nezávislost.[2] V roce 1917 vydal britský ministr zahraničí Arthur Balfour deklaraci, v němž sděluje, že „vláda jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině.“[3] Po první světové válce došlo k rozpadu Osmanské říše a území současného Izraele, Palestinské autonomie a Jordánska, byla dána do správy Spojenému království, jako protektorát Britský mandát Palestina.[4] V mezidobí došlo k osamostatnění Jordánska, a tak se pro zamýšlený židovský stát připadlo v úvahu pouze území západně od Jordánu.

Během britské správy bylo Arabům i Židům umožněno se částečně podílet na správě Mandátu. Arabové sice působili na některých úřednických místech, avšak odmítli se podílet na vzniku nového legislativního orgánu, a tak se do značné míry odřízli od vlivu na dění v Mandátu.[5] Během správy zavedli Britové kvóty pro židovské imigranty, které vyvrcholily v roce 1939 přijetím Bílé knihy.[6] V reakci na neochotu Britů dostát svým závazkům se proti mandátní správě postavila židovská podzemní organizace Irgun, která proti britským vojenským civilním a vojenským cílům páchala atentáty. Později se z Irgunu vydělila skupina Lechi, která byla ještě militantnější. Britové nakonec nevěděli, jak nastalou situaci řešit a tak v roce 1947 předali tento problém k řešení Organizaci spojených národů.[7] Ta sestavila zvláštní komisi pro Palestinu (UNSCOP), která posléze připravila plán na rozdělení Palestiny.[8] Tento plán byl v roce 1947 schválen Valným shromážděním OSN. Jeho rozhodnutím připadlo 54 % území mandátu Židům, kteří tvořili 1/3 obyvatelstva, zatímco Arabům, kteří tvořili 2/3 obyvatelstva, bylo určeno 46 % území. Židé plán přijali, přestože 75 % území, které jim bylo přiřknuto, byla poušť, zatímco Liga arabských států a Vysoká arabská komise plán odmítly[9] a ihned zahájili útoky na židovské osady. Britové, kteří se z Palestiny stahovali velmi neochotně sice Araby proti Židům zvýhodňovali (Arabskou legii dokonce vedl britský důstojník), díky ilegálnímu vyzbrojování a malé koordinaci jednotlivých arabských vojenských frakcí se však Židé dokázali těmto útokům nezřídka ubránit. Židé se snažili zejména o ubránění celé oblasti, kterou jim přiřkla rezoluce OSN, v čemž jim pomohly i československé dodávky zbraní v dubnu 1948.[10]

Úspěchy židovských vojáků zejména v Galileji vyděsily arabské obyvatele, již začali masově opouštět své domovy. Část Židů dokonce Araby zastrašovala zcela cíleně, aby je donutila k odchodu z území budoucího židovského státu. Na mnoha místech docházelo ze strany Židů k etnickému čištění území, boření domů a celých vesnic a k vyhánění místního arabského obyvatelstva.[11]^[zdroj?!] Odcházející britská vojska se nijak nesnažila tuto „nevyhlášenou válku“ nějak mírnit, ačkoli při ní docházelo i k masakrům židovského i arabského civilního obyvatelstva.[12]

Když 14. května (tedy den před vypršením britského mandátu v Palestině) britští vojáci opustili Jeruzalém, rozhodlo se židovské vedení vyhlásit nezávislost. Slavnostní Prohlášení nezávislosti přečetl v 16 hodin v Tel Avivu David Ben Gurion. Mezinárodního uznání se Státu Izrael vzápětí dostalo od USA i SSSR.[13]

Zelená linie Borderes

Druhý den nato armády pěti arabských států Izrael napadly, a rozpoutaly tak Válku za nezávislost.[14] Po více než roce bojů bylo vyhlášeno příměří a stanoveny dočasné hranice, známé jako Zelená linie.[15] Jordánsko anektovalo území Judeje a Samaří, známé spíše jako Západní břeh Jordánu, a Východní Jeruzalém. Egypt převzal kontrolu nad Pásmem Gazy. Krátce před válkou a během ní došlo k masivnímu arabskému exodu do sousedních arabských zemí, podle odhadů OSN na 711 tisíc Arabů, tj. zhruba 80 % dřívější arabské populace.[16] Arabové, kteří zůstali, byli začleněni do nového státu, zatímco ti, kteří odešli, byli označeni jako uprchlíci bez práva návratu. Arabské země, kde se uprchlíci nacházeli, však nepodnikly žádná opatření vedoucí k jejich začlenění a naopak je udržovali v uprchlických táborech, využívali je jako politický trumf a uměle v nich vyvolávali nenávist vůči Izraeli.[17]

Z území okupovaných Egyptem a Jordánskem do Izraele vyráželi tzv. fedajíni, kteří podnikali útoky na izraelské cíle a obyvatelstvo.[18][19] V roce 1959 došlo k založení teroristické organizace Fatah a v roce 1965 k založení Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), jež deklarovala cíl „dosáhnout zničení Izraele“[20][21] a v jejíž Národní chartě se až do počátku 90. let uvádělo, že „ozbrojené povstání je jediný způsob jak osvobodit vlast.“[22] V tomto období také vzniká označení „Palestinci“, které poprvé použil Jásir Arafat za účelem sjednocení palestinských teroristických organizací, palestinských Arabů, zvýšení nacionálního cítění a nenávisti vůči Izraeli.[23]

V květnu 1967 egyptské vojsko překročilo Suez a vyzvalo jednotky OSN, aby se ze Sinaje stáhly. Protože jednotky OSN výzvu uposlechly, vyhlásil Izrael totální mobilizaci. Koncem měsíce vznikl egyptsko-jordánsko-syrsko-irácký vojenský pakt a arabské státy začaly přesouvat k izraelským hranicím své jednotky. 5. června 1967 se proto Izrael rozhodl zaútočit, zničil celé egyptské letectvo a během šesti dnů obsadil Pásmo Gazy, Sinajský poloostrov, Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny.[24]

V důsledku Šestidenní války došlo k dalšímu odlivu arabského obyvatelstva.[25] Západní břeh a Pásmo Gazy byly spravovány jako okupovaná území, zatímco východní Jeruzalém byl formálně připojen k Izraeli. Po válce probíhala v Izraeli diskuse, jak naložit se získanými územími. Silně levicové strany požadovaly jejich vrácení, zatímco silně pravicové strany o navrácení odmítaly jednat. Nakonec došlo za levicové vlády Ma'arachu k výstavbě prvních osad na strategických územích podél údolí Jordánu.[26] Po válce došlo k velkým investicím jak v Pásmu Gazy, tak na Západním břehu a palestinští Arabové z těchto území získali povolení pro práci v Izraeli, takže došlo k plné zaměstnanosti.[27]

V roce 1970 se v Jordánsku odehrálo tzv. Černé září, během něhož se palestinští Arabové pokusili svrhnout a zabít jordánského krále Husajna.[28] Ten následně nařídil zaútočit na sídla OOP a vyhnal tuto organizaci ze země.[28] OOP se přesunula do Libanonu, odkud útočila na Izrael.[28] K mediálně nejznámějšímu teroristickému útoku došlo během letních olympijských her v Mnichově roku 1972.[29] Došlo při něm k únosu a následnému zavraždění 11 izraelských olympioniků.[29] Izrael odpověděl Operací Boží hněv, pokusem izraelské tajné služby Mosad zlikvidovat strůjce mnichovského útoku.[30] V roce 1974 bylo na sedmém arabském summitu v Rabatu určeno OOP jako jediný legitimní zástupce palestinského lidu.[31] V listopadu téhož roku bylo OOP přizváno Valným shromážděním OSN jako pozorovatel.[31] Mezi další teroristické akce s velkou mezinárodní publicitou patřil únos letounu Air France s izraelskými turisty a jeho odlet do Ugandy.[32] Izraelská speciální komanda Sajeret Matkal však při operaci Entebbe všechny cestující osvobodila.[32]

V důsledku útoků z jižního Libanonu došlo koncem 70. a počátkem 80. let ke konfrontaci s Libanonem.[33] V roce 1978 to byla operace Lítání, kdy IOS zatlačily jednotky OOP až za řeku Lítání.[34] Poté se však stáhly a území kontrolovaly jednotky OSN. Další konfrontací byla první libanonská válka, při níž došlo k úplnému vyhnání OOP z Libanonu.[35] Tato válka a následná izraelská vojenská přítomnost v Libanonu vedla k velkým protestním hnutím v Izraeli a ke vzniku teroristických organizací Hamás a Hizballáh. Obě tyto organizace odmítají jakékoliv územní ústupky ve sporu s Izraelem.[36] Koncem 80. let došlo k palestinskému lidovému povstání zvaného první intifáda.[37]

První intifáda, která se také někdy označuje jako válka kamenů, byla vyvrcholením trvalého napětí mezi palestinskými Araby.[38] Rozbuškou se stala dopravní nehoda, při které zahynulo několik Arabů.[38] Následné násilí a nepokoje se brzy z Pásma Gazy přesunuly i na Západní břeh.[38] Oficiálně byla intifáda vedena OOP, ve skutečnosti však byl sám Arafat intifádou překvapen.[38] Většinou nedocházelo k ozbrojeným bojům. Palestinské akce zahrnovaly porušování veřejného pořádku, demonstrace, generální stávky, bojkoty, házení kamenů, zapalování pneumatik, graffiti, barikády a pouze občas byly zaznamenány skutečné teroristické akce, při nichž došlo k používání Molotovových koktejlů či granátů.[38]

Jicchak Rabin, Bill Clinton a Jásir Arafat po podepsání Mírových dohod z Osla ve Washingtonu 13. září 1993

Během 90. let se konalo množství mírových konferencí. První se uskutečnila po Válce v Zálivu roku 1992 a nazývala se Madridská konference.[39] Ta byla průlomová tím, že se poprvé u jednoho stolu sešly znepřátelené strany, jejichž představitelé zde spolu přímo hovořili poprvé od Války za nezávislost.[39] Během roku 1992 docházelo k přímým schůzkám mezi Izraelci a Araby v různých městech po celém světě.[40] Tzv. Mírová dohoda z Osla byla podepsána 13. září 1993 ve Washingtonu. Z ní vyplývalo, že má být po přechodnou dobu pěti let na území Západního břehu a pásma Gazy ustanovena Palestinská samospráva.[41] Podepsání dohod z Osla narazilo na obou stranách na odpor radikálů, což mírový proces značně zkomplikovalo.[42] Na palestinské politické scéně začala sílit opozice, a to zejména Hamás a Palestinský islámský džihád, která se proti Organizaci pro osvobození Palestiny a Smlouvám z Osla začala vymezovat.[43] V Izraeli se proti smlouvě vymezila strana Likud a další pravicová uskupení,[42] sám Jicchak Rabin byl 4. listopadu 1995 zavražděn pravicovým židovským radikálem Jigalem Amirem.[42]

Mírový proces se poté velmi zpomalil a o rok později, po zvolení Benjamina Netanjahu z Likudu premiérem se zastavil téměř úplně. Netanjahu byl odpůrcem územních kompromisů, nicméně i přes to byly za jeho funkčního období podepsány dvě důležité dohody, a to Hebronský protokol a Memorandum od Wye River.[44] První znamenala předání posledního velkého palestinského města Arabům a druhá pak předání 13 % Západního břehu Palestincům.[44] V roce 1999 vystřídal Netanjahua labouristický Ehud Barak. Za jeho funkčního období došlo ke konání několika mírových konferencí (nejznámější z nich v Camp Davidu v roce 2000), ale žádná z nich nebyla úspěšná. Barak v jednáních nabídl historické ústupky, včetně předání východního Jeruzaléma, avšak Arafat nabídku odmítl, jelikož se nevypořádávala s otázkou palestinských uprchlíků.[45] Po ztroskotání jednání a poté co Ariel Šaron z Likudu vystoupil na Chrámovou horu vypukla druhá intifáda (neboli intifáda al-Aksá).[45]

Bezpečnostní bariéra kolem Západního břehu v roce 2011. Území pod správou Izraele jsou modrá, uzemí pod palestinskou samosprávou jsou světlá.

Podobně jako první intifáda, i tato druhá byla výsledkem dlouhodobé frustrace palestinských Arabů.[46] Vedou se spory, zda se jednalo o organizované vypuknutí nepokojů, či zda bylo samovolné.[46] Mezi příčiny se kromě neúspěchu izraelsko-palestinských vyjednávání a cesty Ariela Šarona na Chrámovou horu řadí také recese palestinské ekonomiky, vysoká nezaměstnanost, výstavba izraelských osad včetně výstavby předměstí ve východním Jeruzalémě.[46] Velkou roli během této druhé intifády hrála média.[47] Mezi nejvíce mediálně známé obrazy této intifády patřilo zabití dvanáctiletého palestinského chlapce při přestřelce v Gaze (30.9.2000) údajně příslušníkem izraelské armády[48] a zlynčování a umlácení dvou izraelských záložníků v Ramalláhu (12.10.2000).[49] Na obou stranách konfliktu se objevily nové způsoby boje. Mezi palestinské patřily sebevražedné bombové atentáty na izraelské občany a po stažení Izraele z Gazy v roce 2005 také raketové ostřelování jihoizraelských měst. Izrael zahájil taktiku mimosoudní likvidace teroristů.[47] Ta fakticky znamenala, že byli vybraní palestinští teroristé likvidováni raketami vypálenými z izraelských vrtulníků.[47] Názory na konec intifády se různí.[46] Někteří za její konec pokládají smrt Jásira Arafata v listopadu 2004, jiní summit v Šarm aš-Šajchu, kde 8. února 2005 představitelé Izraele, Palestinců, Egypta a Jordánska vyhlásili příměří, jiní ji považují za neukončenou.[46]

V roce 2001 se konaly předčasné premiérské volby v nichž zvítězil Šaron, který vytvořil vládu národní jednoty.[50] Po volbách v roce 2003 vytvořil pravicovou vládu, která je označovaná jako jedna z nejnacionálnějších v izraelských dějinách.[51] Navzdory tomu prosadil v roce 2005 jednostranné stažení z Pásma Gazy, které vedlo k rozštěpení Likudu.[52] V reakci na druhou intifádu prosadil výstavbu bezpečnostní bariéry kolem Západního břehu.[53] V září 2005 došlo k evakuaci všech Izraelců a Izraelské armády z Pásma Gazy a severního Samařska.[52] Šaron posléze odešel z Likudu a založil centristickou stranu Kadima, která měla v rámci územních ústupků rychle vyřešit izraelsko-palestinský konflikt.[54] Poté, co vyvolal předčasné volby, však utrpěl mozkovou mrtvici, po níž upadl do kómatu, z něhož se neprobral.[54]

V roce 2007 proběhla v americkém Annapolis mírová konference, která měla vyřešit otázku územních sporů a palestinských uprchlíků.[55] V praxi však nepřinesla žádné hmatatelné výsledky. V nedávné době se také objevil saúdský návrh řešení konfliktu, který spočívá v úplném návratu do hranic z roku 1949 (tzv. Zelená linie).[56] To by v praxi znamenalo vrácení východního Jeruzaléma, včetně Chrámové hory, celý Západní břeh i strategicky významné Golanské výšiny.[56]

Na konci roku 2008 eskalovalo napětí v Pásmu Gazy. Hnutí Hamás vypovědělo předchozí dvouměsíční příměří a obnovilo ostřelování izraelských měst raketami Kásam. Izrael reagoval leteckými útoky a pozemní invazí.

Kadimou vedená vláda prohrála předčasné volby do Knesetu.[57]. Novou izraelskou vládu sestavil předseda strany Likud Benjamin Netanjahu

V květnu 2021 došlo ke vzájemným raketovým útokům mezi Pásmem Gazy a Izraelem.[58]

• ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina – Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 2. vyd. Praha: Barrister & Principal, 2007. 321 s. ISBN 978-80-87029-16-9.
• GILBERT, Martin. Izrael: Dějiny. Praha: BB Art, 2002. 668 s. ISBN 80-7257-740-9.
• CHAPMAN, Colin. Čí je Země zaslíbená – Pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Praha: Volvox Globator, 2003. 336 s. ISBN 80-7207-507-1.
• KRUPP, Michael. Sionismus a Stát Izrael. Praha: Vyšehrad, 1999. 242 s. ISBN 80-7021-265-9.
• SCHNEIDER, Ludwig. Jeruzalém – ohnisko dění. Ostrava: A-Alef, 2003. 91 s. ISBN 80-85237-71-7.

• Palestina
• Politika osadnictví
• Sionismus
• Židovský stát
• Druhá intifáda

• Obrázky, zvuky či videa k tématu izraelsko-palestinský konflikt na Wikimedia Commons
• (česky) Amnesty International – Izraelsko-palestinský konflikt těžce dopadá na palestinské ženy Archivováno 10. 2. 2009 na Wayback Machine (03/2005)
• (česky) Barrister – Izraelsko-palestinský konflikt a Česká republika (2003)
• (česky) Global Politics – Současný izraelsko-palestinský konflikt – pohled zevnitř (10/2002)
• (česky) Český rozhlas – Izraelsko-palestinský konflikt pokračuje (09/2001)